Nedokážu přesně říct čím to je, ale vnitřně cítím, jak mě to zase táhne na sever. Do Arktidy. Už to nevypadá jako náhoda, ale stává se z toho každoroční pravidlo. Ano, několik posledních let každý rok trávím pár týdnů za polárním kruhem. Tamní příroda, světlo, atmosféra mě přitahují jako magnet. Letos se vydávám na Lofoty. Hlavou mi letí vzpomínky na mou první cestu sem před osmi lety. Zažehla ve mně vášeň, která mě už neopustila. Jedu tedy do známých končin a jsem zvědavý, jak se za tu dobu změnily.
Příjezd na základnu v Leknes
Je jedenáct hodin večer a po 4,5 hodinové jízdě z letiště Evenes dorážíme do srdce Lofot, městečka Leknes. Máme za sebou celodenní cestu. Ráno odlétáme z Prahy do Osla, odpoledne pokračujeme z Osla do Evenes. Sem přilétáme těsně před setměním. Venku hustě leje. Do Leknes to máme 230 kilometrů a cesta není moc na pohodu. Je to stejně jako před 8 lety, jen s tím rozdílem, že jsem tu byl v únoru a místo deště sněžilo. Přejezd je náročný. Venku černá tma a hustý déšť ještě více snižuje viditelnost. Na lofotské magistrále E10 je spousta omezení. Při dojezdu na hotel v Leknes už toho máme plné zuby. Ubytováváme se. Venku stále vytrvale leje.
Ráno na arktických plážích
Jsem podruhé na Lofotech a počasí je mi zatím jako zakleté. Předpověď hlásí celou paletu od sluníčka až po husté mraky a silný déšť. Typické Lofoty. Jinak jsem to tady ani doposud nezažil. Jedeme tmou na arktické pláže Uttakleiv a Haukland, asi 1/4 hodiny od Leknes. Po chvíli se na cestě z obzoru vynoří ostré štíty hor Mannen a Vegen vystupující do výše několik set metrů přímo z moře. Jsme v srdci Lofot, docela to tady znám. Scenérie je i přes zataženou oblohu dechberoucí. Projíždíme po pobřežní silnici podél mořského fjordu k pláži Haukland, za níž se vypínají oba skalnaté štíty. Tunelem v nich projedeme až na pláž Uttakleiv. Okolí bičuje silný vítr, občas přeprška, chvílemi neprší. Pořídím pár snímků pláže s horou a vesničkou v pozadí. Východ slunce se dnes bohužel nekoná. Parkování na pláži Uttakleiv je placené, to je první změna. 60 NOK na hodinu. Daň za overturismus.
Jedeme zpět na Haukland beach, kde vycházející slunce mezitím nasvěcuje oblaka a to teplé světlo se odráží na skály a mořskou hladinu. Krajina dostává tlumené pastelové barvy. Druhou a příjemnou změnou oproti stavu před osmi lety je postavená kavárna u parkoviště. S proskleným výhledem na pláž. Venku duje silný vítr, občas zaprší, to si dáváme v teple kávičku. Ale najednou se objeví i okno s doteky slunečního světla. Krajina pod zlatou září okamžitě ožívá.
Dřevěný kostelík v Gravdalu, Ballstad
V rámci dnešního průzkumu okolí jedeme odpoledne kousek na jih od Leknes. Asi 5 kilometrů odsud stojí v městečku Gravdal dřevěný barevný kostelík jménem Buksnes. Je na malém kopci obklopený barevnou podzimní vegetací. Byl postaven na počátku 20. století. Hned za Gravdalem se na břehu fjordu nachází malebné městečko Ballstad. Vítr se utišil. A my si tady vychutnáváme idylické pohledy na barevné domečky rozeseté po pobřeží kolem fjordu na pozadí majestátních lofotských hor. Celá ta krása se zrcadlí v klidné hladině mořské laguny.
Výstup na Mannen
Na dny s příznivým počasím máme připravené krátké intenzivní treky. Obě arktické pláže Haukland a Uttakleiv rozděluje několik set metrů strmý skalnatý hřeben, se dvěma vrcholy Mannen a Vegen. Rozhodujeme se na vrchol Mannenu vystoupit.
Jedeme k plážím znovu brzy ráno před úsvitem. Dáváme přednost Uttakleiv beach. Obloha je dost zastřená, na východní straně se ale malými okny dere skrz mraky první ranní světlo. Je to famózní přírodní představení. Hra světla, barev, do toho se přehánějí mlžné mraky, občas zaprší. Vše v jednom. Ty přechody počasí jsou pro fotografie nejlepší. Místo má skvělou atmosféru. Sluneční záře osvětluje okolní hory. Požehnané ráno.
Plni energie po nádherném ránu vyrážíme z pláže Haukland na výstup na Mannen. Trek není dlouhý, jak je v norských fjordech obvyklé. Má jen asi 1,5 kilometru nahoru, avšak s převýšením 400 metrů. Většinou se stoupá po stezce cik-cak po hřebeni Mannenu. Jak nabíráme výšku, otevírají se nám nádherné výhledy na obě strany hřebenu. Slunce posílá mezi hory doteky svých paprsků. Arktické světlo je tady, na severu, příjemné, hladké, po celý den. Asi i proto to mám tady tak rád.
Vystoupáme asi 400 metrů pod vrchol. Další cesta nahoru se nám zdá už dost exponovaná. Stezka je úzká a po stranách spadá několik set metrů strmě dolů. Necítíme se dobře. Otáčíme zpět. Níž na hřebenu létám dronem, jsou z toho úchvatné záběry. Nespěcháme, kocháme se výhledy. Nahoře docela fouká, míříme tedy do závětří. Pomalu sestupujeme dolů a celý trek zakončíme v kavárně na Haukland beach zaslouženým cappuccinem.
Později odpoledne se naplno rozzáří i podvečerní slunce. Zůstáváme na plážích až do jeho západu, užíváme si teplé paprsky a zlatou záři, kterou ožívá celá zátoka. Fotografuji, létám dronem. Je to nadpozemsky krásné. Stěny hor září sytě žlutooranžovou barvou. Když po chvíli tohle divadlo skončí, dáváme si přídavek a přejíždíme ještě na pláž Uttakleiv. Příjíždíme sem v okamžiku, kdy jsou hory naproti ozářené posledními paprsky slunce. Nevymýšlím nic složitého, najdu vhodnou kompozici a jen fotím, dokud to září. Je to hezké zakončení našeho dnešního bohatého arktického dne.
Rybářská vesnička Nusfjord
Opouštíme Leknes a přesouváme se jižněji na samý konec Lofotského souostroví do oblasti městečka Reine. Ráno se probouzíme do polojasného dne. Venku neprší, je vcelku dobrá viditelnost na okolní hory. Po nebi plují barevné mraky. Po snídani se odhlašujeme z hotelu a vyrážíme na cestu. Kousek za Leknes nás zastavují stavbaři. Opravují tunel a dopravu pouští kyvadlově v půlhodinových intervalech z každého směru. Čekáme v koloně aut skoro tu půlhodinu, než pouští náš směr. I tak se cestuje po Lofotech. Celé souostroví spojuje jen jedna magistrála E10 a nedá se nikudy objet.
Jedeme pohádkovou krajinou kolem fjordů do nichž spadají strmé štíty hor a skal. V krajině jsou rozeseté barevné domečky. Den má trochu ponurou atmosféru. Po nebi se válí dramatické temné mraky. Po půlhodině jízdy odbočujeme z E10 doleva. Směrem na Nusfjord. Nikdo z kolony nás nesleduje, to je dobře. Cesta do vesničky vede zprvu kolmo na vysoké skalní štíty přímo před námi. Jako bychom do nich měli narazit. Poté je však obloukem zleva objíždíme.
Po pár kilometrech se před námi otevře výhled na mořskou zátoku a v ní malebně položené barevné domky osady Nusfjord. Typická rybářská vesnice, kde se lovilo tradičním způsobem. Z domků jsou dnes většinou chatky pro turisty. Centrum obce je stále autentické, tedy ty budovy a v nich jsou restaurace, řemeslné dílny nebo kavárny. Celé centrum se krásně rozprostírá kolem rybářských mol rozložených do tvaru písmene U. Je po sezóně, je tu minimum lidí. Místní lidé opravují domky a zařízení. Procházíme po molech, je tu poklidná atmosféra. Na vstupu do Nusfjordu se platí 100 NOK na ospbu a celá vesnice je tak jako muzeum pod širým nebem. Ptám se jednoho z místních, zda můžu pustit dron. “Jasně”, zazní odpověď. Jdu na to. Létám, fotím, točím s ohledem na místní lidi opatrně a na dálku. tady mě ale nikdo neřeší. Před odjezdem zajdeme ještě na kávičku do Landhandleriet Café. Interiér je nádherně vybavený dobovými dekoracemi z počátku 20. století. Cítíme se tady moc fajn.
Příjezd do Reine, základna v Sakrisøy
Loučíme se s Nusfjordem. Odsud to máme asi 40 minut na naši novou základnu v Sakrisøy. Následujících 5 dnů budeme bydlet v malebném žlutém domečku na ostrůvku před vesničkou Reine. Tato oblast je nejkrásnějším místem na Lofotech. Za ostrovem Sakrisøy se vypínají strmé skalní štíty. Jednotlivé další ostrůvky spojuje úzká silnice s četnými zatáčkami a mosty. Všude kolem jsou dřevěné konstrukce na sušení ryb – tresek. To je tady na Lofotech tradiční způsob konzervace. Součástí Sakrisøy jsou i 2 rybí restaurace, které budeme mít možnost určitě vyzkoušet.
Ubytování máme opravdu komfortní. Norský dům snů. Chatka se vším vybavením. Po zabydlení jedeme dokoupit potraviny. V Reine je slušně zásobený COOP. Kolem se motá spousta fotografů a turistů, kteří se snaží něco vyfotit. Přece jen okolí je tady velmi fotogenické, kam se člověk podívá. Venku však prší, a tak je to k ničemu. A předpověď nám moc dobrého také neslibuje. Bude to boj s počasím a větrem. Sázíme na 2 dny – čtvrtek a pátek, kdy se to má aspoň trochu protrhat.
Deštivý den v Reine
Tak se mi zdá, že mám na Lofotech a konkrétně tady v Reine smůlu na počasí. Přes osmi lety jsem tady byl dvakrát a v dešti čekal na okno v naději, že si udělám alespoň nějakou fotku. Dnes je to s počasím velmi podobné. Od noci přes celý den nás bičuje liják se silným nárazovým větrem. Takovým, že některé poryvy lomcují dokonce naší chatkou.
Probouzíme se do deštivého rána. Venku jsou nízké mraky, a tak ani není nic vidět. Tohle trvá celý den až do 16. hodiny odpoledne.
Co dělat v takovém počasí ? Indoor aktivit tu moc není. Dáváme si načas se snídaní. Vybavuji pracovní agendu. Dopoledne se jedeme podívat do Reine do kulturního centra. Je tam expozice k národnímu parku Lofotoden a výstava obrazů místní malířky Evy Karr. Maluje severské krajiny. Shlédneme i krátké filmy z místní přírody. V obchodě dokupujeme pečivo a ostatní potraviny. Naproti našim chatkám na ostrově Sakrisøy jdeme do restaurace Anita seafood, dáváme lososový burger a kávičku. Jídlo je výborné, z čerstvých surovin. Tady ani nic jiného nečekáme. Restaurace je plná asijských turistů.
K 16. hodině přesně podle předpovědi skutečně ustává déšť, částečně se roztrhávají mraky. Vyrážím něco vyfotit – Reine, hory, Sakrisøy. Kdoví, kolik bude při tomto počasí ještě příležitostí. Dělám dlouhé expozice ze stativu, což je v tom větru velká výzva. Světlo nic moc, spíš mají fotky tajemnou atmosféru.
Trek na Kvalviku
Po středečních deštích se nebe trochu vyjasňuje a vítr, alespoň tady v městečku mezi skalami, ustává. Na obloze pomalu plují jemně barevné mraky. I přes vyjasnění chvílemi stále drobně prší. Před snídaní pořídím pár fotek tady v okolí Sakrisøy. Během půl hodiny opět spolehlivě leje. Jedu do Reine, na parkovišti u cesty je 1 volné místo. Čekám v autě na okno světla, které po půlhodině skutečně přichází. Na východní straně mezi mraky prosvítá ranní slunce a září přímo na skály nad městečkem, chvílemi i na část domečků a na hory vzadu ve fjordu. Je to nádherné a má to úžasnou atmosféru. Necítím ani, jak mi mrznou prsty na rukou. Obloha hraje pastelovými barvami.
V euforii se vracím na základnu. Dáváme pozdní snídani a po 10-té hodině jedeme asi 20 minut jízdy do vesničky Fredvang. Odsud vycházíme na trek k arktické pláži Kvalvika. Je to asi 3,5 kilometrů trasa (1 směrem) se strmým výstupem do sedla nad pláží. Už když se blížíme k Fredvangu, počasí se významně horší, mlha, zataženo, prší. Přesto vyrážíme na trek. Patřičně oblečeni, po vrstvách, což se ukazuje jako praktické. Počasí se po chvíli lepší, dokonce se vyjasňuje. Fouká silný vítr. Bude to dnes trochu na morálku. A ty přechody ! Každou chvíli i sněží. Takže 4 roční období v jeden den. Celkově máme ale štěstí. Výstup do sedla je docela náročný, místy exponovaný s řetězy. Stezka je po deštích rozbahněná.
Jak nastoupáváme výšku, otevírají se nám famózní výhledy na okolní hory a jezera. Mezi mraky prostupují sluneční paprsky. Lofoty se ukazují v celé své kráse. Jsme v národním parku Lofotoden. Do sedla jdeme pak po vrstevnici až ke křižovatce tras. Pravá trasa vede na horu Ryten, odkud jsou výhledy na Kvalviku.
My volíme levou trasu, která vede k pláži. Stezka je hodně rozbahněná. Jdeme tady až do místa, kde přechází v kamenitý chodník, odkud je krásný výhled na Kvalviku. Pláž je chráněná ze všech stran strmými skalami. Do bílého písku se jemně zakusují mořské vlnky. Idyla, romantika. Kocháme se hodnou chvíli, než se scéna zahalí do mlhy a začne znovu mrholit. Pro nás impuls k návratu.
Cesta zpět je i v dešti se sněžením na pohodu. Měl jsem obavy, že budeme mokří a nic neuvidíme, nestalo se. Krásný výlet.
V podvečer jsme zpět v Reine. Lepší se počasí, mám trochu prostor létat s dronem mezi fjordy. Obrazy z výšky jsou nádherné. Silnice procházející ostrůvky s barevnými domky, vzadu s pozadím lofotských hor. To chytne za srdce. Mezi mraky prosvítá večerní slunce. Obloha svítí tlumenými barvami.
Po bohatém dni zkoušíme večer místní gastronomii. V restauraci Gammelbua v Reine v atmosféře dřevěného interiéru si dáváme losí stejk s houbovou omáčkou, bramborami, zeleninou a k tomu výborný argentinský Malbec.
Čekání na polární záři
Jedním z důvodů, proč jsme na Lofotech teď na podzim, je možnost pozorování polární záře. Noci v tomto období jsou bohaté na sluneční a magnetickou aktivitu, což je hlavní předpoklad, abychom mohli záři pozorovat. Tím dalším předpokladem je dobré počasí s jasnou noční oblohou. To se nám bohužel za celou dobu našeho toulání po Lofotech nedaří. Nějak mám tady na polárku smůlu. Stejně tak jsem ji měl i před osmi lety. Vstávám téměř každou noc v době, kdy jsou v předpovědi předpokládaná okna, ale marně. Smiřujeme se s tím, že polární záře nám letos zůstane zapovězena. Alespoň máme o důvod víc se sem ještě někdy vrátit.
Výstup na Reinebringen
Pomalu se blíží konec naší cesty po Lofotech. Věříme ještě v jeden příznivý den, kdy chceme vystoupit na Reinebringen, 484 metrů vysoký vrchol strmého skalního masivu, odkud je famózní výhled na celou oblast Reine, okolní fjordy, ostrůvky, vesničky a hory. Potřebujeme k tomu jen trochu slušné počasí.
V 7 hodin vstávám a vykouknu ven. Nad horami ve fjordu je černo, nebe na východě však hraje barvami. Beru techniku a jedu nejdřív k osadě Hamnøy. Je to všechno od nás strašně blízko. Za 2 minuty jsem na místě. Z mostu udělám několik záběrů známého místa s řadou červených domků v popředí a se zasněženými horami v pozadí. Vím, že to tady fotí každý, ale je to tak fotogenické, že neodolám. Dlouhá expozice a rozptýlené světlo dávají snímkům snovou atmosféru. Je to takové glow, jemná tlumená záře, odražená od mraků. Chvíli létám i dronem, v mžiku ale přichází sněhová bouře a je po focení.
Dáváme bohatou snídani před naším dnešním trekem. Během snídaně se venku znovu rozzáří slunce. To nevydržím, beru dron a startuji hned z terasy u chatky. A je to paráda. Ostrůvky a hory hoří doslova zlatou září na pozadí s tmavými mraky a oblohou. Zlatá hodina lofotská. Jenže jak je tady už tradicí, toto divadlo trvá tak 10 minut, než přijde déšť se sněhem a je po všem. Drona přistávám úplně mokrého.
Na trek na Reinebringen vyrážíme poměrně pozdě, až před 11. hodinou. Předpověď hlásí ca. do 15 hodin okno stabilního počasí s nějakou mírnou přeprškou. Necháváme auto na parkovišti v Reine a jdeme pěšky asi 1 kilometr za vesničku, kde se nad silničním tunelem prudká stezka z kamenných schodů. Celý trek tam i zpět měří přes 5 kilometrů, takže pohoda, brutální je převýšení. Reinebringen je strmá skála s vrcholem ve výšce 484 metrů a tím pádem se jde poslední kilometr treku po kamenných schodech strmě do kopce s převýšením přes 400 metrů.
Jsme oblečeni na všechny varianty počasí. A to nás skutečně zásobuje. Každou půlhodinu přichází přechod s deštěm a blíže k vrcholu se sněžením. Schody jsou vysoké, výstup rozhodně není zadarmo. Nahoře jsou schody i pokryté sněhem a namrzlé. Jsme maximálně opatrní. Jeden špatný krok, uklouznutí a letíme dolů. Necítím se dobře, pohledy dolů ze 40-50°svahu mě znejisťují. Přesto stoupáme až nahoru. Každý stý schod je označen číslem a celkem je jich tady 1978. Místy jsou tu vybudované i kamenné sedačky a odpočívadla.
Asi po hodině stoupání přicházíme do sedla, odkud už se otevírají první dechberoucí výhledy na Reine a fjord. Úplně ke hraně až nejdu, klepou se mi trochu nohy z nejistoty. Vlastně ani nefotím na foťák ani na dron, jen natočím pár záběrů na GoPro a mobil. Ten malý prostor na hraně hřebenu není nic pro mě. Máme ale štěstí, v okamžiku našeho výstupu vysvitne slunce a my jsme odměněni za své úsilí nádhernými výhledy. Přes vrcholky hor se převalují mraky, vesničku Reine a fjord osvětluje odpolední slunce. Mezi ostrůvky se jako stuha vine silnička, lofotská magistrála. Od fjordu se však rychle blíží černá mračna, předzvěst další sněhové bouře. Dlouho se tedy vršku nezdržujeme a mažeme dolů. Cestička na vrcholu je už pěkně uklouzaná. Jdeme maximálně opatrně a když už klesáme po schodech, trefí nás sněžení, které nás provází až dolů. Sestup však proběhne v pohodě a celkově za necelé 3 hodiny jsme v pořádku zpět v Reine.
Večer na základně ještě pročítám informace o treku na internetu. Jsou to zajímavé údaje. Schody na stezce stavěli nepálští šerpové. Samotná stavba stála 1 milion dolarů a celá byla zaplacená z grantu. Svůj účel zjevně plní, neboť na stezku na vrchol Reinebringenu se ročně vydá přes 300.000 lidí. Trek je považovaný za náročný díky své strmosti a za špatného počasí (vítr, déšť, mlha, sníh) se nedoporučuje nahoru chodit. V zimě je trek uzavřený. To jsme tedy měli docela štěstí. Stezka ze schodů je tu nejen kvůli bezpečnosti, ale i kvůli ochraně přírody (rostliny, květiny).
Lofoty jsou zkrátka nevyzpytatelné, znovu jsem se o tom přesvědčil. V tom je však jejich krása. Zejména pro mě, fotografa. Někdy jsem z toho na nervy, jak mi prší do foťáku, ale v těch přechodech počasí vznikají nejlepší fotky. Pohledů a výhledů je tu dostupných strašně moc. Díky dronu vlastně ještě víc. Mám to tady rád. Dostupná Arktida. V létě bych sem kvůli množství lidí nejel. V jiných obdobích určitě ano. Je dobře, že jsme zůstali 4 dny v Leknes a 4 dny tady v Reine. Trošku jsme tím přelstili nepřízeň počasí. Nakonec to vypadá, že jsme měli pořád hezky, přitom reálně téměř 3/4 výpravy bylo škaredě a pršelo. Těch pár krásných světlých momentů ale stálo za to sem jet a ty zůstanou navždy a hluboko v mém srdci.