Když někomu řeknu, že jedu na Falklandy, obvyklá reakce lidí mé generace je : “jó, to jsou ty ostrovy, jak tam v osmdesátých letech byla ta válka…”. Mladší generace pak většinou nemá tušení, o čem mluvím. Nedivím se. Pro běžné lidi ze středu Evropy nejsou malé ostrůvky na konci Atlantiku vedle Jižní Ameriky ničím významným, čím by se měli zabývat. Mě naopak přitahuje všechno, co s Falklandami souvisí. Od historických souvislostí, až po současnost, způsob a styl života místních lidí převážně v souladu s unikátní přírodou a koloniemi divokých zvířat, jichž jsou ostrovy plné.
Britská výspa u Jižní Ameriky
Před samotnou cestou si tak trošku dělám domácí úkol ze zeměpisu a dějepisu. Falklandské ostrovy leží na hranici Atlantského a Jižního oceánu, asi 500 km na východ od jihoamerické pevniny a 1.200 km na sever od výběžků Antarktického poloostrova. S 12.000 km2 jsou téměř 6x menší než Česká Republika, přičemž zde žije 3.600 obyvatel, z toho více než 2/3 z nich v jediném a hlavním městě Stanley. Jsou britským zámořským územím, s tím se ale pojí několik zajímavostí. Umíte si třeba představit, že země s třemi a půl tisíci lidmi má svoji vlastní měnu ? Ano, na ostrovech se platí falklandskou librou, tedy akceptují se i ty britské, ale naopak falklandskou librou v Británii nezaplatíte. Hlavou země je samozřejmě britský král. Místní občané ale nemají právo volit do britského parlamentu, nicméně demokratické volby tady existují. Lidé volí do místního osmičlenného zastupitelstva, z nichž 5 míst patří zastupitelům města Stanley a zbývající 3 místa jsou zástupci farmářů – obyvatel, žijících mimo Stanley.
Když se letmo dívám na mapu Falkland, mám pocit, že jsou to 2 velké ostrovy oddělené úžinou. K mému překvapení vzápětí zjišťuji, že k těm dvěma velkým náleží dalších přes 700 malých ostrovů a ostrůvků, které tak tvoří celé velké Falklandské souostroví. Mnohé z těch malých ostrovů jsou v soukromém vlastnictví, často jsou na nich rodinné farmy spolu s unikátními koloniemi divokých zvířat.
Pohnutá historie
Většina naší veřejnosti si s pojmem Falklandské ostrovy vybaví především válečný konflikt mezi Argentinou a Velkou Británií z roku 1982. Tehdy jsme zaregistrovali, že vůbec existují a jako socialistický stát jsme se přidali k podpoře Argentiny ve snaze je získat jako své území. Paradoxní je, že Argentina historicky neměla nikdy ostrovy ve svém držení. Naopak byly objeveny Britem, Johnem Davisem, v roce 1592. V šedesátých letech 18. století zde vznikla francouzská kolonie, poté první britská osada. Od roku 1833 jsou Falklandské ostrovy pod britskou nadvládou. Zajímavé je to ale z úhlu pohledu většiny latinsko-amerického světa, který přiživuje především Argentina. Ta britské nároky na ostrovy nikdy neuznala, ani po prohrané válce v roce 1982. Islas Malvinas jsou Falklandy pro latinsko-americký svět.
Mám svou osobní zkušenost a pohled z argentinské Ushuaii, kde mají hlavní náměstí Plaza Islas Malvinas s momumenty a pomníky padlým hrdinům války o Malvíny / Falklandy. Mnoho argentinských rodin z regionu Ushuaii – Ohňové země přišlo o své syny padlé během tohoto konfliktu. Argentinci dokonce vydávají poštovní známky a obálky s razítky, že “Islas Malvinas son argentinas – Malvíny jsou argentinské”. Popírají tím dnešní realitu i fakt, že si Britové po argentinské invazi a vyhrané válce vzali Falklandy zpět a svoji příslušnost k britské koruně také stvrdilo 99,8% ostrovního obyvatelstva v referendu v roce 2013.
Složitá cesta na ostrovy
Začátek příprav na naši falklandskou cestu se datuje téměř 3 roky zpátky. Hlavně proto, že všechny podmínky a propozice pro návštěvu ostrovů jsou velmi omezené. Optimální sezóna je půl roku – od září do března. Ubytovací kapacity jsou limitované v hlavním městě Stanley, ale především mimo něj a na dalších ostrovech jsou úplně minimální. Jsou to jednotlivá místa v lodžích na farmách. Od toho se odvozuje i počet letů a dostupných letenek. V současné době létá na Falklandy a zpět jen jeden let týdně ze Santiaga de Chile přes Punta Arenas. Ty tři roky nám trvalo, než jsme s místní agenturou vyladili itinerář naší cesty, našli dostupné ubytování a letenky. A tak hurá, teď už nám nic nebrání na ostrovy vyrazit.
Počáteční euforii při letu ze Santiaga do Punta Arenas nám kazí zrušený let do cílové destinace Mount Pleasant na Falklandech. Důvodem je vítr. Na ostrovech fouká pořád a hodně, problém je severní vítr v oblasti letiště. Že “severní vítr je krutý” teď už kromě nás, Čechů, ví i zbytek cestujících a celá osádka mezinárodního a zároveň vojenského letiště na Falklandech, které je pro jistotu pro dnešek uzavřené. Naštěstí se zrušený let posouvá jen o jeden den, takže nazítří konečně úspěšně na Falklandské ostrovy dorazíme. Naše nadšení z příjezdu nebere konce, ani si neuvědomujeme, že jsme museli náš cestovní itinerář zkrátit o jeden den. S tím se ale při cestě na ostrovy musí počítat. Počasí a příroda jsou tu nevyzpytatelné a sami tak někdy určují cestovní řád.
Stanley
Falklandy jsou řídce osídlené. Prakticky více než dvě třetiny obyvatelstva žijí v hlavním a jediném městě Stanley. Leží na okraji mořské zátoky, asi 40 km od mezinárodního letiště Mount Pleasant. Disponuje veškerou infrastrukturou potřebnou pro místní život. Je tu přístav, místní letiště, asfaltové silnice (to říkám záměrně, protože mimo město kromě hlavních silnic jsou cesty šotolinové nebo se jezdí offroad), sídlo vlády – samosprávy, nemocnice, kostel, obchody restaurace, škola, školka, několik ubytoven a hotel pro turisty.
V okolí městečka je také soustředěný veškerý průmysl na Falklandech, dieselová teplárna a elektrárna. Energii pro ostrovy z 25-30% zajišťují také větrné turbíny, což se při místním stále větrném počasí přímo nabízí a jejich podíl se neustále zvyšuje. Každá z farem mimo Stanley a na dalších ostrovech má také svou vlastní větrnou turbínu.
Svět offline
Jsme ubytovaní v Lookout Lodge na okraji města. Trochu basic, ale přijatelný kompromis, vzhledem k místním možnostem. Montovaná stavba, máme každý svůj pokoj, WC, koupelna, jídelna jsou společné. Problém je na Falklandech internet. Mobilní data tady nefungují, internetové připojení je možné je přes placené hotspoty buď v restauraci, kde nám dají na hodinu hotspot zdarma k útratě, nebo na lodgi za 5 liber na hodinu. A ten placený hotspot funguje buď mizerně nebo vůbec. Na ostrovech totiž působí pouze jeden poskytovatel internetu a ten má na tyto služby monopol. Tím se ale pro nás Falklandy stávají zároveň ideálním místem pro digitální detox.
City walk
Časně nad ránem procházím pomalu se probouzejícím městem. Je to spíš taková větší vesnice, pár ulic. Na obloze jsou nádherné podsvícené mraky. Míjím nízké barevné domky v centru ve starém anglickém stylu. Zaparkované Defendery nebo jiné džípy či offroady. Křiklavě žlutou budovu místní distillerky.
Kostel s bránou z velrybích kostí – čelistí. Barevné řadové domky ve stylu viktoriánské vesničky. Pobřežní drive s promenádou. Vedle stezky je Victory green – po anglicku posekaný trávník s monumenty připomínající vítězný boj za svobodu v roce 1982.
Kousek dál policejní stanice a držte se – místní vězení, dokonce s cedulkou “entrance”. Rarita. Když se ptám místních k čemu tady mají vězení, říkají, že na Falklandech je nulová kriminalita, protože odsud stejně nikdo nikam neuteče a to vězení je pro případné výtržníky, kteří opilí o víkendech dělají nepořádek. Dojdu až na Tchatcher’s drive, kde je busta “železné lady” a Victory monument věnovaný padlým Britům ve válce o Falklandy.
To vítězství si tady připomínají doslova na každém kroku a je z toho vidět, jak je pro místní tato část jejich historie důležitá. Zajímá mě to také a chtěl bych to poznat očima starousedlíka. Proto se potkávám a domlouvám s Royem, místním chlapíkem, který mě vezme na výpravu po okolí a všechno mi ukáže.
Výprava do minulosti
Druhý den po snídani mě na lodgi vyzvedává bodrý pán se starým džípem. Roy Smith je sympatický šedesátník, patří k 8. generaci starousedlíků na Falklandech. Jsme předem domluveni na tom co mě zajímá a podle toho se odvíjí celá naše dnešní výprava. Jedeme na Cape Pembroke, nejvýchodnější mys souostroví.
“Bylo to v dubnu, byl krásný pozdní podzim. V době války mi bylo 16 let”, vzpomíná Roy, “byl jsem naivní kluk. Nad námi přelétávaly stíhačky a letadla. My jsme seděli doma a poslouchali zprávy.” “Měli jste strach ?” “Ani, ne. Před invazí jsme měli s Argentinou dobré vztahy a úzkou spolupráci. Například lékařská péče pro obyvatele Falkland byla v Argentině. A největší příjmy jsme měli z produkce vlny, kterou od nás kupovali Argentinci.”
Přijíždíme na mys Cape Pembroke. Býval tady krásný maják, který se však v současnosti renovuje. Nad skalnatými útesy se tyčí Atlantic Conveyor monument, na památku britské kontejnerové zásobovací lodi, která byla potopena argentinskými raketami v květnu 1982. Hřídel lodi spolu s lodním šroubem je pomníkem 12 námořníků, kteří zde zahynuli. Jeden z monumentů, kterými jsou Falklandy kolem hlavního města Stanley doslova poseté.
Projíždíme kolem stanleyského letiště, tam je zaparkovaná britská stíhačka Harrier, účastník bojů. “Tady Argentinci připluli a tady se vylodili”, pokračuje Roy, když zahlédneme pláže s bílým pískem, lemující pobřeží kolem Stanley. “Za pár hodin nás obsadili. V tehdejším sídle guvernéra byla posádka čtyřiceti našich vojáků – strážců. Půl dne se o dům bojovalo, pak se naši vzdali a bylo po všem. Argentinci přejmenovali Stanley na Puerto Argentino a vyvěsili tady svou vlajku.” “A co vy, běžní lidé, trpěli jste, bylo něco zničeno ?” “Ne, nám se nic nestalo, ani nám Argentinci neublížili. Civilní obyvatelstvo nebylo zasaženo. Během té doby zemřeli pouze 3 lidé a ne v přímé souvislosti s válkou. Samozřejmě kromě vojáků” – dozvídám se další a další zajímavé skutečnosti.
Nicméně celý falklandský konflikt měl nečekané vyústění. Alespoň tedy pro Argentinu. Britové navzdory očekáváním vyslali do oblasti letadla a lodě s odhodláním si vzít ostrovy zpět. Symbolem tohoto rozhodnutí je dodnes bývalá britská premiérka Margaret Tchatcherová, “železná lady”, která má před radnicí ve Stanley svou bustu a je po ní pojmenovaná ulice, kde radnice stojí – Tchatcher’s drive. Argentinská armáda se v odvetné reakci opevnila v kopcích a na loukách kolem Stanley. Představuji si, jak to tady tehdy asi vypadalo. Musím říct, že to vojáci vůbec neměli jednoduché. Na Falklandech panoval nevlídný podzim. Silný vítr, často s deštěm, podmáčené louky, kopce s ostrými břidlicovými kameny. Projíždíme džípem po loukách. Nejsou tu cesty, jedeme offroad. Na mnoha místech leží doposud zbytky jednoduchých zákopů, bunkrů. Nacházíme v nich zbytky vojenské výstroje, jako pláštěnky, plynové masky, batohy, sluchátka, kabely od polního telefonu, spoustu nábojnic. Také osobní věci – brašnu britského vojáka se šálou jeho oblíbeného klubu FC Chelsea. Stoupáme v mlze k vrcholu hory Mt. Longdon, kde probíhaly jedny z nejtěžších bojů. Kopec je posetý minipomníčky, často s jedním křížkem za konkrétního vojáka. Jsou tu pomníky britské i argentinské. Pozůstalí a rodiny vojáků z obou zemí sem dodnes jezdí vzpomínat na své příbuzné.
Na loukách pod kopcem jsou dodnes zřetelně vidět bývalá minová pole. “Neboj, miny tady už nejsou”, povídá Roy, “pole jsou už od nich vyčištěná. Pomáhali nám s tím odminovávači ze Zimbabwe. Myslím, žes jich několik musel ve Stanley potkat. Naštěstí zůstaly po Argentincích přesné mapy minových polí. Přesto to trvalo téměř 40 let, než se všechny miny odstranily. Bylo jich celkem přes 20.000. Tu a tam se ještě může stát, že třeba moře vyplaví větší kovový knoflík – minu, ale to jsou už vzácné výjimky” povídá Roy a tváří se tak, že už to pro Falklanďany není téma.
Na pláních pod kopci Mt. Tumbledown a Mt. Harriet jsou rozeseté zbytky argentinské vojenské techniky – stará děla, letadlo, zasažený vrtulník Chinook. Angličané dobývali argentinské pozice kolem Stanley asi měsíc, aby 14. června 1982 definitivně zvítězili. Největší boje se paradoxně odehrávaly ke konci konfliktu, 11.-14. června. Konečným účtem války bylo 655 padlých argentinských a 255 britských vojáků.
Jsme zpět ve Stanley, jedeme kolem Royova domku. Hrdě mi ukazuje svůj skleník na zahradě. “Pěstovat zeleninu a ovoce mě baví, ale je to i velký přínos pro kvalitu života mě a mé rodiny”, povídá, “na ostrovech a na farmách se nic z toho nepěstuje, všechno se musí dovážet. Zásobování jednou za 6 týdnů lodí z Montevidea nefunguje ideálně. Čerstvých potravin máme nedostatek. Vlastní zahrada mi to nahrazuje”, září mu oči, jak je spokojený. Zastavujeme se ještě u několika jeho sousedů, kteří rozhodně nesdílejí Royovu vášeň pro zahradničení, ale na zahradách a u domů jim trůní stará děla, kulomety a zbytky převážně argentinské vojenské techniky. Prý ji sbírají a uchovávají, až se tady vybuduje nové muzeum.
Zamýšlím se nad tím, jaké by Falklandy byly, kdyby zůstaly pod argentinskou vlajkou. Ostrovy jsou tak vzdálené a nezávislé na mateřském státu, že by to místním možná bylo i jedno. Roy k tomu doplňuje: “Po válce jsme se začali starat víc sami o sebe. Británie nám zajišťuje ochranu území a určuje zahraniční politiku. Ekonomicky jsme však na nich nezávislí, máme příjmy z farmaření, turismu, z koncesí k rybolovu a rybářskému průmyslu (HDP Falklandských ostrovů je asi 120 milionů GBP). Je tady nulová kriminalita a nezaměstnanost. Britská vláda nám zajišťuje a platí možnost nadstandardní zdravotní péče ve Spojeném království a stejně tak i možnost studia pro talentované mladé lidi na univerzitách. Takže se máme vlastně fajn”, uzavírá. A pak s úsměvem dodává: “ale kdyby tehdy naši nepřišli, byli bychom pravděpodobně šťastní Argentinci”.
V souladu s přírodou
Je jen pár míst na světě, kde se divoká zvířata nebojí lidí, Můžeme být přímo s nimi a hezky zblízka je pozorovat. Po mé letošní cestě k těmto místům řadím i Falklandy. A tady je to ještě lepší než jsem si představoval. Na jednotlivých ostrovech je minimum lidí a během několika dní, které tady člověk obvykle stráví, má téměř neomezený čas stát se součástí divoké přírody.
Vzdušné taxi – FIGAS
Falklandské souostroví tvoří přes 700 ostrovů a ostrůvků, z nichž mnohé jsou obydlené a v soukromém vlastnictví. Jejich majitelé na nich většinou provozují farmy, součástí ostrovů jsou také unikátní kolonie divokých zvířat. Jen pár vyvolených – několik stovek až tisíců lidí ročně má možnost tyto zvířecí ráje navštívit. Jsem šťastný, že patřím mezi ně. V našem itineráři se těšíme postupně na místa jako Bleaker Island, Carcass Island, Volunteer Point nebo Sea Lion Island.
Přepravu mezi ostrovy na Falklandech zajišťují vzdušné taxíky. Malá, až šestimístná červenomodrá letadélka státní společnosti Falkland Islands Government Air Service, zkráceně FIGAS. Dokážou vzlétnout i přistát na krátké dráze, často posekané louce, létají v nízkých výškách i v silném větru. To všechno nás určitě čeká a létání s “fajgás” patří pro každého návštěvníka k nezapomenutelným zážitkům z Falkland.
Přelet na Bleaker Island
Jsme ve Stanley, nastává den odletu na Bleaker Island. Od rána jsme připraveni, itinerář odletu se mění už podruhé za dopoledne. Taky specialita FIGASu, změny letového plánu se dějí několikrát denně. Venku duje silný vítr přes 60 km/h. V tomhle přece nemůžeme letět! Chvíli před desátou nás vyzvedá transfer a jedeme na místní letiště k odbavení. Tam se vážíme se zavazadly. Povolených je celkem 20kg, mám 7kg přes, doplácím 175 GBP za extra váhu. Nastupujeme do letadla, pilot nás rozsazuje, aby váha v letadle byla rovnoměrně rozložená. Venku je stále téměř vichřice, což nám dohromady na klidu nepřidá. “Dnes to bude trochu házet”, říká pilot a směje se na celé kolo. Ty jo, my fakt asi poletíme!
Startujeme, krátký rozjezd a jsme ve vzduchu. Z boku se do nás opře vítr, letadlo ale pluje s ním a je to celkem v pohodě. Trochu to hází skrz větrné poryvy, ale nic, co by se nedalo vydržet. Letíme nízko, pod mraky, asi ve výšce 300 metrů, rychlostí 120 km/h. Tak nízko jsme proto, že piloti musí vidět, létají takzvaně “na oči”. Venku je škaredě, omezená viditelnost. Podmínky na hraně. Letíme podél pobřeží směrem na jih. Asi za 40 minut zahlédneme siluetu ostrova Bleaker. Krátce na to přistáváme na travnaté ranveji. Let je opravdový zážitek.
Bleaker Island
Vyzvedává nás sympatický Nick Rendell, majitel ostrova, se dvěma auty. Jedeme džípy na lodge – naše ubytování. Cestou nám Nick povídá o ostrově a ukazuje místa se zvířecími koloniemi “Máme tady na ostrově malou farmu, asi 100 ovcí a pár krav”, vysvětluje, “stále více se ale zaměřujeme na divoká zvířata a s tím spojený udržitelný turismus”. Jedeme offroad přes pastviny. Pozorujeme ptačí ráj za okny džípu, “máme tady 3 druhy tučňáků – magellanské, oslí a skalní, divoké husy a největší kolonii 8.000 párů kormoránů císařských na světě.” upřesňuje hrdě Nick a naše parta propuká v nadšení.
Přijíždíme na lodgi. Na ostrově Bleaker jsou 2 ubytování s celkovou kapacitou asi 20 lidí. Chata Cobb’s cottage je menší a to větší z nich, kde jsme ubytovaní my, Cassard House. Moc hezké, komfortní. Dvoulůžkové pokoje s WC a sprchou.
Jídelna a společenská místnost se spoustou map, knih a materiálů o Falklandských ostrovech. Ubytování na ostrově obnáší i stravování s plnou penzí s možností dokoupit si alko i nealko nápoje či třeba cukrovinky. Energii a topení pro obě ubytování, jakož i pro celou farmu, dodávají solární panely a větrná turbína. Naše základna pro příští dny nemá chybu.
Denní režim na ostrově
Bleaker Island je nevelký (20 km2), placatý, jen na několika místech jsou skalnaté útesy. Vzdálenosti ke koloniím zvířat jsou však značné. Za den jsme tu schopni nachodit i přes 20 km. Život ve zvířecích koloniích má své zákonitosti, různé druhy zvířat jsou aktivní a mají své specifické chování a rituály v různou denní dobu. Do toho kvůli fotografiím “lovíme” hezké světlo a tohle všechno utváří náš denní režim na ostrově. Je také slušnost přijmout od hostitelů připravené jídlo a společně posnídat, obědvat a povečeřet. Což se nám vzhledem k času večeří v 7 hodin večer, kdy je nejlepší světlo a chceme být se zvířaty venku, úplně nedaří, ale po domluvě s kuchařem, že nám nechá večeře připravené k ohřátí v mikrovlnce, nacházíme tak pro obě strany přijatelný kompromis.
Ráno vstáváme ve 4.50. Cílem jsou skalnaté útesy na východní straně s koloniemi Tučňáků skalních, kteří se prolínají s Kormorány královskými a skalními. Od naší základny jdeme v pološeru asi půlhodinku loukami a poté mezi obrovskými, až dvoumetrovými trsy trávy tussac. Obloha na východě mezitím dostává první barevné tóny. Na útesech je živo. Spousta křiku, štěbetání, jak jsou tu seřazeny stovky tučňáků a kormoránů.
Skály jsou vlhké a pokryté ptačím trusem, tak to vypadá dost nevábně. Kolonii také doprovází typický odér. Tučňáci skalní jsou roztomilí tvorové, nevelkého vzrůstu (asi jen okolo 30 cm), kolem uší mají charakteristické štětičky ze žlutého peří, které jim vlají v ranním větru.
Hledáme místo, abychom byli pod nimi, aby vynikli na fotkách proti barevné obloze. Není to jednoduché, nakonec se to ale daří. Ráno na útesu je kouzelné. Pozoruji rej ptáků, když zavřu oči, slyším jen jejich křik a příboj oceánu. Sedím mezi nimi, tučňáci se batolí nebo postávají kolem, občas se některý přijde zvědavě podívat na velkého divného tvora. Jsme v souladu s přírodou. Silný zážitek.
Po snídani dospáváme brzké ranní vstávání. Do oběda zůstávám na základně a v jejím okolí. Kromě našeho ubytování jsou tu také domky, kde bydlí majitel ostrova Nick s rodinou a rodiči, dům pro pomocný personál a také hospodářské budovy, kde se třeba stříhají ovce. Nick získal farmu i celý ostrov od svého otce. A vůbec tito lidé, kteří na ostrovech žijí, k nim mají osobní vztah a nezřídka na nich prožijí celý svůj život. A nevyměnili by ho za nic na světě. Celý settlement, jak tomu tady říkají, je malebně položený u mořské zátoky Pebbly Bay. “Odpoledne a večer je to nejlepší na pláži Sandy Bay”, doporučuje Nick, “jsou tam v koloniích Tučňáci oslí, až 2.000 párů a taky Tučňáci magellanští, ti si vyhrabují v zemi nory, kde hnízdí. Odpoledne se jich celá hejna vrací z moře z lovu zpět na pláž a vyskakují tam z vln. Je to úžasná podívaná. A poslední dny tady máme taky lachtana, který ty tučňáky na pláž chodí lovit.” Tím máme o program postaráno.
V pozdním odpoledni šlapeme travnatými pastvinami k pláži Sandy Bay. Tady se to doslova hemží menšími druhy ptáků. Ostrov Bleaker je označován jako “rat-free”, bez krys, což je důvod, proč se tady malým pěvcům tolik daří. Připadám si jako v ptačím parku, voliéře bez klecí a mříží. Divoké husy, u nás tak vzácné, tady ani nepočítám. Nad námi krouží kondor. Procházím se po pláži s bílým pískem, batolí se tu spousty Tučňáků oslích i jejich magellanských kámošů. Jsou trochu větší, než jejich skalní příbuzní, asi tak přes půl metru, ale musím si k nim kleknout, či lehnout, abychom si byli rovni. Dnes mám u nich spoustu času. Jaký je to rozdíl třeba oproti Antarktidě, kde to bylo s tučňáky na hodinku.
Na pláži s tučňáky a lachtanem
Tučňáci oslí se pomalu začínají vracet z lovu z moře na břeh. Pozoruji jejich tmavé siluety v průzračné mořské vodě. Jsou jako torpéda, plavou rychle, občas vyskočí ve směru plavby nad hladinu. Když dosáhnou pláže, nechají se vyvrhnout vlnami na břeh. Je to ohromná zábava. Překrásné záběry, barvy, zpěněná stříkající voda. Nádherné podvečerní světlo odrážející se od bílého písku nasvěcuje tučňáky jako reflektor. Nemůžu se nabažit.
Slunce se pomalu kloní k západu, když zahlédneme kousek od břehu obrovského lachtana. Tak přece je tady! Nick si tedy nevymýšlel. Tenhle je fakt obří, ještě jsem tak velkého nikdy neviděl. Rozehrává před námi svou loveckou show.
Pluje blízko břehu a pozoruje tetelící se tučňáky. V okamžiku vyráží z vody ven a vrhá se za nebohými ptáčky. My jsme jen pár metrů od toho, ani si neuvědomujeme, jak blízko. Jeho mohutné tělo vyprodukuje obrovskou rychlost. Je to neuvěřitelné. První útok končí nezdarem, druhý je úspěšný. Lachtan vyráží znovu z vody, pronásleduje tučňáka na pláži až na kopcovitý břeh, kde ho uloví.
Proběhne přitom pár metrů od nás. Ani nevnímáme nějaké nebezpečí. Všechno se odehraje strašně rychle a lachtan sestupuje dolů z břehu a v tlamě si vítězoslavně nese uloveného tučňáka. Vrhá se s ním do vody, odpoluvá od břehu. Je nám ptáčka líto, tady ale fungují zákony přírody. Za tmy se vracíme na základnu, šťastní za dnešní den, plni dojmů, zážitků a nabyté krásy.
Carcass Island
Po několika dnech pobytu na ostrově Bleaker se přesouváme na severozápad Falklandských ostrovů. V 9 hodin ráno čekáme u travnaté ranveje než přiletí náš “fajgás”. Za chvíli už pozorujeme červenomodré letadélko, jak se ladně snáší k nám. Dnes nám poprvé na Falklandech nefouká. Fajn, let bude klidný. 40-timinutový přelet přes celé falklandské souostroví je krásný, klidný, s nádhernými výhledy na desítky ostrůvků a zátok pod námi. Z malé výšky pozorujeme i hejna velryb v moři. S mezipřistáním na Saunders Island, kde přibíráme ještě 2 pasažéry. Pak už se jen krátce vzneseme, abychom za 10 minut přistáli na ostrově Carcass. Už při příletu odhadujeme, že Carcass Island je podobně velký jako předchozí Bleaker (ve skutečnosti má rozlohu 19 km2), na rozdíl od něj je ale výrazně hornatý.
Po přistání nás vítá majitelka ostrova Jane Chater. Jedeme asi půl hodiny džípem na ubytování. Jak jsem zvědavý, ptám se na Roba Mc Gilla, falklandskou legendu, který by měl být majitelem ostrova. “Já jsem jeho dcera”, říká Jane, “táta už je v důchodu, žije ve Stanley, farmu a ostrov mi předal a teď se tady o všechno starám já”. Pak se rozpovídá : “naši se sem přistěhovali z Nového Zélandu. Táta koupil Carcass Island v 70. letech za 30.000 liber. Farmařili tady s maminkou. Já jsem se tady narodila a vyrůstala jsem tu odmalička. Teď tady máme na farmě 70 krav a 200 ovcí. Jsme tu s nimi od jara do podzimu (září až květen), v zimě se stěhujeme do Stanley a zvířata tu přes zimu necháváme se pást. Zásoby si necháváme přivézt lodí, vždy 1x za půl roku. Pokud něco chybí, můžeme to dovézt FIGASem. Součástí farmy je lodge – ubytování pro hosty, kteří ostrov Carcass navštíví, aby viděli kolonie divokých zvířat. Máme tady kolonie 2 druhů tučňáků – oslích a magellanských, na pobřeží jsou obří tuleni – rypouši sloní, v pobřežních vodách často pozorujeme kosatky a naše delfíny – plískavice.” Už teď se začínáme těšit na další zvířecí dobrodružství.
Přijíždíme na základnu – settlement, který tvoří zase farma, ubytování pro návštěvníky, domky pro personál a hospodářské budovy. O farmu a celý ostrov s i s návštěvníky se kromě Jane starají další 4 lidé – kuchaři José a Janette, on z Paraguaye, ona z Chile a pár Roger s Carotte, kteří žijí na sousedním ostrově Saunders, ale na sezónu tady pomáhají Jane s farmou. Jsme v nádherném prostředí, pár metrů od mořské zátoky a co víc, kolem základny rostou i stromy, na Falklandech věc nevídaná. O to lépe se tady cítíme.
První setkání s rypouši
Jedním z důvodů, proč jsem chtěl na Falklandy jet, jsou kolonie rypoušů sloních. Těmto gigantickým tuleňům se tady neobyčejně daří a pláže mnoha ostrovů jsou obsazeny jejich koloniemi. Zvířata dosahují úctyhodných rozměrů, dospělí samci dorůstají až 4 metrů a váží přes 3 tuny. Jsou jednoznačně tím hlavním, co chceme na Carcass Island vidět a pozorovat.
Hned odpoledne jedeme na severní stranu ostrova. Na severozápadním pobřeží se na pláži povalují desítky rypoušů. V této době jsou to především mladí samci. Opatrně procházíme mezi nimi. Pozorujeme je opravdu zblízka. Je to vzrušující. Zkoumáme jejich reakce a kam nejblíže nás k sobě pustí. Pokud se přiblížíme moc, hrozí nám výhrůžnými gesty. Cítíme zblízka jejich odér. Občas se 2 samci poperou mezi sebou.
Malou rypoušici zkoušíme vyfotit z těsné blízkosti s širokoúhlým objektivem. Zpočátku mám trochu strach, pro jistotu se dívám kolem a hledám případnou únikovou cestu. Ale nic zásadního se neděje a rypouši jsou relaxovaní. Podvečer je nádherný. Je teplo, kolem 15-ti stupňů, slunce nás hřeje, nefouká vítr. Užíváme si relax na pláži, pozorujeme obří tuleně a vyhříváme se tu s nimi. Jsme tu sami, jediní návštěvníci ostrova Carcass. Je to jako sen.
Faklandské léto
Následující dny zažíváme na Carcass Island nádherné falklandské léto. Slunce, bezvětří, přes den až 20 stupňů. Většinu dne trávíme mezi zvířaty na jižním cípu ostrova. Kousek od sebe v takovém zúžení jsou dvě krásné pláže Leopard Beach a Dyke Bay.
Obě s jemným bílým pískem a břehy lemovanými vysokými trsy trávy tussac. V ní a na obou plážích se rozvalují kolonie Tučňáků oslích a magellanských. Aby toho nebylo málo, už když poprvé přijíždíme, kolegové z lodge nám hlásí : “orcas, orcas !”. Se vzrušením utíkáme rychle na pláž. Prvotní nadšení trochu opadává, neboť místo kosatek v moři plavou místní delfíni, černobílé Plískavice strakaté, ale i tak je to nádherné. Létám dronem, chvíli trvá, než je najdu. Plavou rychle a neustále mění směr. Parádně se vyjímají v průzračně modrozelené mořské vodě. Krásné odpoledne trávíme na plážích mezi tučňáky, husami a ostatními ptáčky.
Batolí se kolem a občas se přijdou k nám podívat a zvědavě nakukují na sedící podivná stvoření. O odpolední zábavu máme také postaráno, tučňáci se vracejí z lovu z moře, vyskakují na břeh a krmí svá odrostlá mláďata. Kromě nás tu není nikdo široko daleko. Dojímá mě to. Myslím, že tohle dojme každého, nejen ty, co mají rádi přírodu. Takový hezký, obyčejný den tady na konci světa.
Dávám také mé oblíbené 2 minuty ticha, úplně se to tady nabízí. Zavřu oči, dýchám pomalu a jen poslouchám zvuky přírody. Den končíme na pláži Dyke Bay. Za horami sousedního ostrova zapadá slunce. Fotíme tučňáčky v protisvětle. Na hladině a mokré pláži se odrážejí odlesky jako perličky. Má to úžasný náboj a atmosféru.
Další den vstávám před svítáním. Je to naše poslední ráno před odletem z ostrova Carcass. Dopřávám si ranní kávu na pláži před základnou. Pozoruji obzor, než se nad něj vyloupne sluneční kotouč a krajina se zalije zlatým světlem. Procházím farmu, zdravím se s Rogerem a Carotte. Odlétáme odsud až odpoledne, a tak máme čas po snídani ještě poklábosit s Jane.
Zajímá mě, jak to měla tady se školou. “Školu jsem měla doma každý den dopoledne. Učila mě maminka a jednou za čas mě přijel vyzkoušet dojíždějící učitel. Mamka na mě byla přísná, takhle jsem vystudovala základní školu a pak jsem šla na střední. Učila jsem se i španělsky”. “A co ta válka?”, zajímají mě její vzpomínky. “Well, argentinci tady nebyli, pouze se vylodili na North West Pointu, tam, co jsou teď rypouši a zase odjeli. Tři měsíce jsme tady pouze viděli přelétat stíhačky. tři dny před dnem osvobození sem přišli naši vojáci ujistit se, že jsou všichni obyvatelé v pořádku”.
Carcass Island opouštíme neradi. Loučíme s Jane a jejím týmem, jsou to lidé se srdcem na dlani. Bylo nám tu s nimi moc dobře, teď už ale míříme vstříc dalším dobrodružstvím.
Elegáni na Volunteer Pointu
Volunteer Point je perla Falkland, nádherné a unikátní místo, mys na východě souostroví. Je obtížně přístupné. Cesta ze Stanley sem trvá minimálně 2 hodiny a velká část je offroad. Žije tady nejpočetnější kolonie (mimo Antarktidu a Jižní Georgii) nejkrásnějších Tučňáků patagonských, šedobílých štíhlých vysokých elegánů se žlutooranžovými skvrnami na hlavách a hrdlech. Tenhle fenomén samozřejmě chceme vidět a plánujeme na Volunteer Pointu strávit celý den od úsvitu až do pozdního večera. Není to úplně jednoduché, místo je soukromé a naši řidiči potřebují speciální povolení k brzkému vjezdu. Nakonec ale všechno máme. Vstáváme ve 3.30 abychom mohli ve 4.00 ráno vyrazit na cestu. Slunce vychází krátce po 6. hodině.
Prvních 15 km ze Stanley je asfaltka, poté šotolina, která se mění v offroad. Řidiči to zvládají skvěle. I v té tmě spolehlivě nacházejí cestu loukami. V krajině postupně přibývá světlo. Když přijíždíme k Volunteer Pointu, je už rozedněno. Na místě stojí jeden domek a jeho majitel klade případným návštěvám nejrůznější omezení. Parkujeme auta u domku, dál jet nesmíme a jdeme pěšky na pláž.
Ta je nádherná, divoká, s bílým pískem. Z oceánu jdou na břeh mohutné vlny. Na obloze dramatické mraky. Slunce je za nimi, posílá na zem měkké ranní světlo. Na pláži je spousta tučňáků – magellanští, oslí a především ti, na které jsme nejvíc zvědaví – patagonští. Největší ze všech druhů tady, dorůstají skoro jeden metr. Na hlavách, na zobáku a hrdle mají žlutooranžové skvrny. Dokonalý soulad krásy a elegance. Nemůžu se na ně vynadívat. Odspodu vypadají majestátně s těmi mraky klenoucími se nad nimi. Jejich žluté skvrny se krásně doplňují s šedomodrou oblohou v barevném kontrastu. Je teplo, téměř nefouká, chvílemi chodím po pláži jen v košili.
Když se dostatečně pokochám obrazy a děním na pláži, jdu o několik set metrů dál od břehu, abych spatřil úchvatné přírodní divadlo. V trávě v pastvinách se to hemží barvami a tvary kolonie patagonských tučňáků. Je jich tu údajně přes 500 hnízdících párů. Kolonie kypí životem. Kolem se ozývá tučňáčí ryk a kdákání. Většina jedinců má dospělé zbarvení, nacházíme ale i mláďata s hnědým prachovým peřím. Tučňáci patagonští mají 18 měsíců dlouhý vývojový cyklus. Plejáda barev v kolonii je fascinující. Všude se něco děje, od drobných bojůvek až po krmení a péči o mláďata.
Odpoledne pozorujeme na pláži osamělého lachtana a opět jsme svědky toho, jak loví tučňáky. Skupinky oslích a patagonských se pak společně vrhají do moře, aby po chvíli zase vyskočili na břeh. Připadá mi to, jako by se mladí učili plavat.
Na Volunteer Pointu zůstáváme až do slunce západu. Odpoledne se vyjasňuje, zvedá se však trochu vítr, a tak je už docela zima. Během dne tu bylo pár lidí, asi 4 auta, vždycky jen na hoďku, vyfotit se a pryč. Žádní celodenní blázni jako my. Teď už jsme tady úplně sami a opravdu to dává smysl být tu celý den, nespěchat, pozorovat a užít si tohle nádherné místo. K večeru se pláž vyprazdňuje, přesouváme se tedy ke kolonii, kde si užíváme společně s našimi novými patagonskými kámoši kouzelný západ slunce. O půl deváté večer pak už skoro za tmy utahaní odjíždíme večer do zpět do Stanley. Náš řidič Jimmy, který na nás celý den čekal v autě, k tomu poznamená: „takovou partu jsem ještě nezažil, to až budu vyprávět v hospodě…“ Rádi mu to věříme.
Sea Lion Island
Přelétáváme na poslední z ostrovů na naší falklandské výpravě. Sea Lion Island je nejjižnějším ze všech falklandských ostrovů, nejmenší z těch, co jsme navštívili (necelých 10km2). Jak už jeho název napovídá, můžeme se těšit především na hejna lachtanů, tuleňů a rypoušů. Letíme ráno v 8 hodin ze Stanley. 35-ti minutový let a jsme opět v divočině.
Šéfem na ostrově je Micky Reeves. Tady to ale není farmář a majitel, spíš správce, neboť Sea Lion Island má od roku 2017 na 99 let v pronájmu společnost Wild Falkland Ltd., která se stará především o ochranu místní přírody. Hned vedle přistávací plochy leží Sea Lion lodge s návštěvní kapacitou 20 lidí a tady už také poprvé za náš pobyt na ostrovech nepociťujeme osamocenost, protože je tu s námi aktuálně 16 lidí. Je to největší a nejkomfortnější ubytování z těch, ve kterých na Falklandech bydlíme. Cítím, že už je to trochu na hraně a zavání to komerčním turismem. Moje obavy se ale rozplývají, máme se tu skvěle a další dny se počet obyvatel ostrova Sea Lion snižuje na polovinu. A my jsme plni energie vyrazit opět za zvířaty.
Dobrodružství mezi tuleními obry
Asi 800 metrů od lodge leží dvě pláže – severní North Beach a jižní South Beach obě s bílým pískem a vysokými skalnatými břehy. Kromě tučňáků, našich kámošů oslích a magellanských, jsou okupovány četnými koloniemi obřích tuleňů – rypoušů sloních. Cítíme, že nadchází náš čas si tato výjimečná zvířata pořádně užít. Jsou to giganti dorůstající až 4 metrů a vážící 2-3 tuny. Jejich těžká těla bez hnutí přes den odpočívají na plážích, protože je na ně moc teplo. Ráno a večer, když se ochladí, jsou aktivnější. Tím se nám skládá i náš denní režim na ostrově Sea Lion, v souladu s rypouši.
Brzy ráno a pozdě večer zaujímáme pozice na jižní pláži. Tam se odehrávají skutečná přírodní dramata. Několik rypoušů, mladých samců, spolu soupeří na souši i na moři. Divoké okolní skály dodávají soubojům fantastickou kulisu. Rypouši se na moři zvedají mezi vlnami.
Buší do sebe svými mohutnými těly. Každý může mít tak kolem 3 tun. Příboj moře se o ně tříští. Otevírají tlamy s velikými zuby. Chrčí a řvou. Stojíme uprostřed jejich bitev fascinovaně pár metrů od nich. Je to neskutečné, úplně surrealistické. Podvědomě se dívám kolem a hledám případnou únikovou cestu. Obři jsou ale zaměstnáni bojem mezi sebou a o nás se absolutně nezajímají.
Opouštím Falklandy s úsměvem v srdci a klidem v duši. Dva týdny mezi divokými zvířaty a místními ostrovany ve mně zanechávají hlubokou stopu. Rozumím jejich životnímu stylu na okraji civilizace, který by neměnili za nic na světě. Moderní výdobytky jim usnadňují život v drsném prostředí, nejsou ale jeho smyslem. Tím je existence v souladu s okolím. Tiše jim v dobrém závidím. Žít bych tady trvale nemohl, vím, že se sem ale za nimi na návštěvu určitě ještě vrátím.
Podívejte se na video z naší falklandské výpravy