Stojím v kopci na pralesní stezce a v úžasu zírám před sebe. Dlouhou chvíli mi trvá, než pochopím, co se přede mnou odehrává. Vzduch je prosycený vlhkem, jak se všude kolem nás vznáší sprej vodní tříště. Poslední paprsky slunce prosvětlují mohutné sloupce vody, které se valí okolo a padají z výšky 70 metrů do propasti pod námi. Všechno provází temný hukot, kdy není slyšet nic jiného, natož třeba svůj hlas. To ale není potřeba. Procestoval jsem už kus světa, viděl úchvatná místa i přírodu téměř všech kontinentů. Teď stojím tiše a jsem ohromený. Právě se dívám na vodopády Iguazú.
Hlavou mi běží vzpomínky na dobu, kdy mi bylo kolem deseti let a v dědově knihovně jsem vyštrachal knížku Hanzelky a Zikmunda – Tam za řekou je Argentina. Její součástí bylo povídání o velkých vodách Iguazú na stejnojmenné řece na hranicích Argentiny a Brazílie. Už tenkrát ty černobílé fotografie mohutných vodopádů uprostřed pralesů ve mně vyvolaly údiv nad tím, že něco takového může někde ve světě existovat. A zároveň touhu to na vlastní oči spatřit. Byl to klukovský sen, kdepak bych si tehdy pomyslel, že se do Jižní Ameriky podívám.
A teď jsem tady. Sny se plní. Hned, jak bylo jasné, že “pojedu kolem”, tedy do Brazílie, věděl jsem, že se k Iguazú vydám.
Největší vodopády světa na hranici dvou zemí
Iguazú znamená v překladu velká voda (v domorodém jazyce guaraní je y voda a guazú velký). Tím je řečeno vše, není třeba dál něco vymýšlet. Iguazú jsou největšími vodopády světa, pokud jde množství vody, která jimi protéká (6.500 m3 za sekundu, 390.000 m3 za minutu, 561.000.000.000 m3za den) a jejich délku (horní hrana vodopádů je dlouhá 2,7 km) a počet (v celé soustavě je jich při standardním průtoku vody celkem 275). Chvíli mi trvá, než si to v hlavě přepočítám. Stejně ty čísla přesahují moje chápání. Asi nejlépe to vystihuje reakce bývalé první dámy USA, Eleanor Rooseveltové, při návštěvě Iguazú, která ohromeně zvolala pouze : “Poor Niagara !”
Zajímavé je místo, kde vodopády Iguazú leží. Nebýt moderní doby a infrastruktury kolem, při výhledech mám často pocit, že jsem sám uprostřed pralesa. Atlantický prales v neotropické oblasti na hranicích dvou zemí, Argentiny a Brazílie je místem, kde příroda vytvořila na řece Iguazú tento úchvatný div světa. Větší část vodopádů se nachází na argentinské straně. Nejkrásnější výhledy jsou ovšem z Brazílie. Hranice mezi oběma zeměmi protíná nejzajímavější a nejdramatičtější místo Iguazú, Gargantu del Diablo, v překladu ďáblův chřtán. Podkovu, odkud padají vody řeky Iguazú do 70-timetrové propasti, a která skutečně připomíná zlověstně otevřená ústa obrovské obludy, kde se víří proudy vody a všudypřítomná vodní tříšť. Tato hranice mezi oběma zeměmi byla nadlouho také horkou půdou, nakolik byla definována v letech 1903-4, ale definitivně uznána oběma státy až v roce 1928. Územní spory obou stran také dokládá zapsání Národních parků Iguazú pod ochranu světového přírodního dědictví Unesco, které na argentinské straně proběhlo v roce 1984, zatímco na brazilské až v roce 1986.
Parque National Iguazú, Argentina
Naše dobrodružství u iguazských vodopádů je prodloužením expedice v pantanalských mokřadech. Brazílie je obrovská země, a tak nám celý jeden den zabere přesun z Pantanalu do Foz do Iguaçu přes São Paulo. Lety na sebe dobře navazují a ze São Paula k vodopádům je to jen 1 a 1/2 hodiny letu. Přilétáme už za tmy, v 7 hodin večer. Foz do Iguaçu je docela velké město, má asi 300.000 obyvatel. Z letiště na hotel nám to trvá 1/2 hodiny. Ubytováváme se a domlouváme hned na ráno zítřejší transfer do Argentiny do Puerto Iguazú na argentinskou stranu vodopádů.
Chceme být u vchodu do národního parku hned při otevření, před osmou hodinou ráno. V 7 nás v hotelu ve Fozu tedy vyzvedává sympatická Kaila, naše brazilská taxikářka. Cestou do Puerto Iguazú přejíždíme brazilsko – argentiskou hranici. Ta se nachází přímo uprostřed řeky Iguazú. To místo přesně poznáváme, když jedeme po mostě a náhle se žlutozelené brazilské obrubníky změní v modrobílé argentinské. Přejezd obnáší i hraniční kontroly na obou stranách. Na té brazilské dostáváme razítko do pasu. Na argentinské nic, o to déle tady stojíme v koloně aut, asi 3/4 hodiny. Jak jsme rádi za náš zlatý Schengen ! Ke vchodu do Národního parku Iguazú tak přijíždíme po osmé hodině. Je tady už plno lidí, nastává turistické peklo. Vstupenky kupujeme online, abychom se vyhnuli frontám u pokladen. Vstupné je 60.000 ARS, to je asi 850 CZK.
Argentinský park je nádherně rozložený v subtropické pralesní vegetaci. Je protkaný stezkami vedoucími až k vodopádům. Podél nich vedou 2 okruhy – spodní (lower trail) a horní (upper trail), každý z nich skýtá jiné pohledy na okolní scenérie. Když si odmyslím ty cestičky, připadám si jako objevitel v totální divočině.
Lower trail (spodní stezka)
Trek v parku začínáme na lower trailu. Okruh má asi 1,7 km. Procházíme pralesní stezkou a ohlušující hukot nám prozrazuje, že se blížíme k vodopádům. Mezi stromy se otevírají první výhledy a je to ohromující. Nemám rád patetické výrazy, tady jsou ale namístě. Nic podobného jsem předtím nikdy v životě neviděl. Úžasné síly přírody skrz valící se masy vody jsou dechberoucí. V kotli pod námi víří v mlhách vodní tříšť. Slunce do ní posílá své paprsky a vytváří oblouky duhy všemi směry. Fotíme, natáčíme. Zpočátku tady není ani moc lidí, na některých výhledech jsme sami.
Pozorujeme odspodu dlouhou hranu závěsů padajících vod táhnoucí se od nás do dálky s vodopády Bossetti, Adam a Eva, Gpeque, Bernabé Mendéz, Mbiquá, San Martín a Escondido. Bohužel stezka k nejzajímavějšímu místu, patě vodopádu Bosseti, je kvůli sesuvům půdy a padajícím kamenům uzavřená. Od míst s výhledy jdeme kolem Malého vodopádu (Salto Chico), ukrytém v husté pralesní vegetaci. Odsud pak po můstku k další z dominant, Dos Hermanas. Jako skutečné dvě sestry tady padají unisono dva obří sloupce vody až téměř k našim nohám.
Upper trail (horní stezka)
Jakkoliv byla spodní část parku téměř bez lidí, na horní stezce je už plno. Není divu, je už skoro před polednem. Majestátnost scenérie je ovšem neutuchající. Vidíme jednotlivé vodopády zvrchu, vždy jejich hranu a pod ní díru, kam se valí proudy vody. Procházíme až na vyhlídku k poslednímu vodopádu San Martín. Nad ní vlaje obří argentinská vlajka. Napravo oblaka vodní tříště a mlhy prozrazují, kde se nachází nejdivočejší místo Iguazú, Ďáblův chřtán – Garganta del Diablo. Odsud na ni úplně nevidíme, pořádně si ji prohlédneme až z Brazílie. Mimochodem brazilská strana je odsud opravdu jen kousek. Na protějším břehu řeky Iguazú vidíme v lesním porostu položený Hotel Belmond, kde budeme následující dvě noci bydlet.
Tres Fronteiras (hranice 3 zemí)
Brzy odpoledne nás Kaila vyzvedává na parkovišti před vstupem. Cestou zpět do Brazílie ještě zastavujeme na zeměpisně zajímavém místě. Soutok řek Paraná a Iguazú tvoří současně hranice tří zemí – Argentiny, Brazílie a Paraguaye.
Na náměstí Plaza Hilo de Tres Fronteiras na agrentinské straně je krásný výhled přes řeky do obou sousedních zemí. Do Paraguaye jezdí spousta argentinců a brazilců na nákupy a také za prací, protože jsou tam údajně až o 30% vyšší výdělky než v Brazílii a nižší daně.
Poté už nás čeká klasická kontrola na hranicích, znovu brazilské razítko do pasu a jsme zpět v Brazílii.
Hotel v Národním Parku Iguaçu, brazilská stezka k vodopádům
Jsme unavení po celodenním trekování v Parque National Iguazú. V podvečer se ubytováváme v hotelu Belmond. Je to architektonický skvost v koloniálním stylu v srdci Národního Parku Iguaçu na brazilské straně. Přímo u něj začíná stezka s vyhlídkami na vodopády. Ubytování je luxusní a opravdu drahé, jsme tu ale proto, že tady můžeme být a fotit i při západu a východu slunce mimo otevírací dobu parku. Jiná možnost tady není.
Výhledy na vodopády Iguaçu z brazilské strany jsou nádherné. Hanzelka se Zikmundem ve svém cestopise píšou, že Argentina má většinu vodopádů na svém území, aby se však na ně mohli argentinci pořádně podívat, musí do Brazílie. A je to pravda. Teprve odsud, z brazilské strany, jsem také schopen si uvědomit a pochopit rozměry tohoto monumentálního díla přírody.
Je večer, ještě nějaký čas zbývá do západu slunce. První z vyhlídek je 100 metrů od hotelu. Procházíme stezku. Slunce zapadá rychle, jak je tady v tropech obvyklé. Přehlížíme celou argentiskou stranu vodopádů, kterou jsme prošli dnes dopoledne. Jsme tu sami, užíváme si téměř posvátný klid, bez ostatních turistů, kterým je park v tuto dobu už uzavřen. Požehnaný čas. Slunce posílá do vod paprsky světla. Vzduch se topí ve vodní tříšti. Přebíháme mezi výhledy, rychle fotím a natáčím, dokud se obloha barví. Je to technická výzva, foťáky jsou mokré, neustále otírám objektivy a jsem taky komplet mokrý, jak se kolem vznáší tříšť z propasti pode mnou. Je to úchvatné. Jako sen. Slunce zapadá. Ještě dlouho potom se scenérie barví odraženým světlem. Fotím až skoro do tmy. Skvělý, výjimečný den končíme nad zaslouženou večeří a pivkem v hotelové restauraci.
Vrtulníkem nad vodopády
Další den ráno chceme vidět vodopády Iguacu z jiné perspektivy. Čeká nás let vrtulníkem. Nedaleko vstupu do parku je heliport, odkud létají vyhlídkové lety nad vodopády. Kolem půl desáté jsme na heliportu. Let trvá asi 10 minut a je to skutečně zážitek. Sedím v kabině vedle pilota. Mám dobrý výhled z kokpitu před sebe a nalevo. V dálce zahlédnu řeku Iguazú, která se jako hnědá stuha vine mezi pralesy. Letíme asi 2 minuty než se pod námi objeví propast, do které stékají vodopády. Oblétáváme několikrát téměř 3 kilometrovou podkovu a pohlédneme do průrvy Ďáblova chřtánu – Garganty del Diablo.
Podívejte se na video z letu vrtulníkem nad vodopády Iguazú
Je to fascinující. Vidíme i náš hotel Belmond vedle vodopádů. Celé se to odehrává strašně rychle. Po chvíli směřujeme opět k heliportu. Po celou dobu letu je zataženo a když přistáváme, lehce prší.
Na dně Ďáblova chřtánu
Odpoledne procházíme znovu brazilskou stezku k vodopádům. Má něco přes kilometr a zavede nás až na vyhlídkové platformy přímo na dně Ďáblova chřtánu – Garganty del Diablo. Je to další z úžasných zážitků. Spodní platforma je přímo uprostřed kataraktu mezi horní a dolní částí vodopádu padajícího do Ďáblova chřtánu.
Všichni jsme komplet mokří od vírů vodní tříště. Naštěstí mám alepsoň goretexku. Stát tady dole na chodníčku, když se seshora na vás valí mohutné vodopády s duhou a kolem proudy vody je ovšem mimořádný pocit. Údiv a úcta s pokorou, popsal bych to. Lidi kolem tady dovádí jako malé děti, já se jen udiveně koukám… Velkým foťákem se tady moc fotit nedá. I když ho mám s sebou, vytáhnu raději iPhone a GoPro, abych alespoň zaznamenal atmosféru a krásu tohoto místa.
Poslední večer u vodopádů
Park se postupně vylidňuje, jak ho opuštějí turisté. Příroda se zklidní. Zbytek večera do západu slunce fotíme ještě na vyhlídkách tady na brazilské stezce.
Vychází to krásně, slunce zapadá, barví oblohu, propasti s vodopády se halí zlatavým závojem. Jsem plný dojmů, nasycený krásou posledních dnů, a tak ke konci už i vypínám foťák a jen se už tiše kochám a dívám.
Pusťte si video z vodopádů Iguazú