Existují cesty, které člověk plánuje měsíce, a pak jsou ty, které se navždy usadí pod kůží. Právě taková naše výprava začíná na Atacamě, poušti, nejsušším místě světa, kde déšť téměř neexistuje a krajina připomíná jinou planetu. Přes dramatické scenérie chilských And, ledovce a nekonečné pláně Patagonie pak vede až na jedno z nejodlehlejších míst Země – tajemný Velikonoční ostrov, opředený legendami i tichem kamenných moai. Vydejme se spolu na cestu napříč jihoamerickými kontrasty, kde se divoká příroda střetává s historií, samotou i dobrodružstvím.
Z “Mičega” do pouště
Nacházíme se v Santiagu de Chile, které se pro naši chilskou výpravu stává jakýmsi hubem, kam se budeme několikrát vracet a znovu vyrážet k novým dobrodružstvím. Název se nám občas poplete, proto si ho přejmenováváme na “Mičego”, podle skvělého českého filmu. A to nám ani není v patách ta “parta ze San Bonika”… Rezervaci ubytování mezi našimi přelety máme v hotelu přímo v letištním terminálu. Přece jen, Mičego máme jen na přespání a nechceme zbytečně přejíždět někde blíž do velkoměsta.
Druhý den vstáváme v 5.30 ráno a o 4 hodiny později odlétáme z vnitrostátního terminálu směrem na sever, do 1.500 kilometrů vzdálené Calamy. Tamní letiště je pro cestovatele branou do pouštního světa, nejsušších míst na Zemi, pouště Atacama. Během letu se pod námi odvíjí pustá krajina s vysokými horami. Andy, nejdelší pohoří na světě. A také nejvyšší mimo Himálaj a Karákóram. Před přistáním vidíme i velké plochy s četnými větrnými turbínami a solárními elektrárnami – to se tu jaksi nabízí.
V Calamě je 26°C a typické suché pouštní počasí. Jsme také docela vysoko, 2.250 metrů. A nadmořská výška bude důležitým faktorem při našem putování Atacamou. Na letišti půjčujeme auto a vyrážíme po pouštní silnici Ruta del Desierto na stokilometrovou trasu na naši základnu v San Pedro de Atacama. Cestou ještě v Calamě nakoupíme zásoby jídla a pití, neboť v turistickém San Pedru jsou jen malé obchůdky s předraženými potravinami.
San Pedro de Atacama
Stokilometrová cesta do San Pedra z Calamy trvá něco přes hodinu. Z auta máme krásné výhledy, na obzoru se bělají vrcholky zasněžených vulkánů. Jedeme před sedlo ve výšce 3.400 metrů. San Pedro je 2.480 metrů. Nadmořskou výšku ale cítíme. Musíme chodit pomaleji a dýchat zhluboka. Nazítří si uděláme aklimatizační den, než se vydáme k lagunám a vulkánům do čtyřtisícových výšek. Přijíždíme na ubytování. Rifugio Casa de Don Tomás je skvělé. Apartmány v poušti, stranou od centra, je tu i bazén na koupání po prašném dni a výhled na zasněžené hory. Nádhera. Jsme spokojeni.
Laguna Chaxa
Náš první celý den na Atacamě. Vstáváme po vyspání, přece jen nás dohání únava z předchozí dlouhé cesty. Po snídani jedeme na Lagunu Chaxa, solné jezero na pláních Atacamy, kde jsou kolonie plameňáků a krásné výhledy na zasněžené vulkány. Místní krajina nemá chybu. Fascinuje mě. Barevností, surovostí, minimalismem, tvary hor.
Ze San Pedra jedeme něco přes hodinu po silnici 23 Ruta del Desierto směrem na jih. Za okny auta se odvíjí nekonečné pláně Salar de Atacama. Na některých vrcholcích hor vidíme astronomické observatoře. Není divu, jsou blízko nebi, 4 – 5 tisíc metrů nad mořem, navíc je tady minimální světelné znečištění, takže astronomové mají ideální podmínky k pozorování hvězd a vesmíru.
Projíždíme vesničkou Toconao. Kousek za ní odbočíme doprava a sjíždíme na šotolinovou cestu vedoucí k Laguně Chaxa. Trochu nás mate navigace mapy.com. Nesmyslně ukazuje čas dojezdu 1:50 hodiny na deseti kilometrech. Nad salarem se vznáší prašný a solný opar. Na vstupu k Laguně Chaxa dostáváme od místních indiánských rangerů španělský výklad. S pomocí obrázků, rukou a nohou, tomu dokonale rozumíme. Vstupné (13.000 CLP = 250 CZK na osobu) jsem koupil on-line předchozí den.
Solných jezer je tu několik. Přebývají na nich 3 druhy plameňáků. V jezerech žijí žábronožky, druh korýšů, které mohou žít ve slané alkalické vodě. Živí se jimi právě plameňáci. Díky vysokému obsahu beta-kartotenu se jim pak nádherně zbarví peří do oranžova. Okolní krajina na Laguně Chaxa je krásná jako sen. Ze stezky v solné pláni máme výhledy na jezírka, kde se krmí skupinky plameňáků. Neustále pročesávají svými zobáky vodu a mělké bahno. Občas jich nad námi několik přeletí. Úžasně se vyjímají na pozadí horských štítů tyčících se na obzoru. Jsme tu skoro sami, jen pár lidí kolem. Posloucháme ticho, chvílemi přerušované zvuky plameňáků.
Měsíční údolí
Nedaleko od San Pedro de Atacama (asi 10 minut autem) leží zajímavý přírodní útvar, Valle de la Luna – Měsíční údolí. Těšíme se, jak se projdeme kaňonem v dunách mezi bizarními skalami. Jakkoliv hledám místa, kde je méně lidí, tak Valle de la Luna k nim určitě nepatří. Intimita a genius loci z ranní Laguny Chaxa je pryč. Okolní krajina je krásná, všechno kolem je ale turistické peklo.
Jedeme autem údolní stezkou. Maximální povolená rychlost je 20 km/h. Po cestě jsou odstavná parkoviště, ze kterých se dají podniknout krátké treky. Je tu ale spousta omezení a místa hlídají rangeři. Všude přeautováno a přelidněno. Projíždíme údolím tam a zpět až k nejzazšímu místu Tres Marias, skalním útvarům v poušti připomínajícím sousoší. Děláme krátké zastávky, spíš jen tak na fotku. Jsme tu pozdě odpoledne, z většiny míst už nás rangeři ani nepouští na treky. No, máme z toho kolem rozporuplné pocity. Kocháme se alespoň krajinou, ta je úchvatná a snažíme se odfiltrovat všechen ten turistický cirkus kolem.
V podvečer jsme na vyhlídce Lika – Antay, kousek od hlavní silnice Ruta del Desierto. Výhled na divoké formace oranžových skal obarvené zapadajícím sluncem je dechberoucí. Duje silný vítr. Zprvu jsme tu sami. Čekáme na západ slunce. Tenhle nápad dnes dostala zřejmě většina lidí v okolí San Pedra, kteří sem postupně najíždějí, aby si tu udělali jako piknik a samozřejmě se u toho musí vyfotit. Místo tím definitivně ztrácí kouzlo a my, s vědomím, že tohle fakt nepřeperem, odjíždíme zpět na základnu.
Horské laguny Miscanti a Miňiques, červené skály Piedras Rojas
Na dnešní výpravu se moc těšíme. Prohlížíme si fotky z míst, kam míříme a je to úchvatná elegantní krása. Naším cílem jsou vysokohorské laguny alkalických jezer pod zasněženými vrcholky šestitisícových vulkánů.
Vstáváme ještě za tmy, v 6 hodin ráno. Snídani si necháváme zabalit s sebou. V 7 hodin vyrážíme na cestu, abychom kolem osmé byli v městečku Socaire (asi 80 kilometrů odsud), kde si musíme vyzvednout vstupenky k lagunám Miscanti a Miňiques. Ty jsem objednal den předem on-line (15.000 CLP = 280 CZK na osobu), vyzvednout je však musíme osobně v malé boudičce-kanceláři v Socaire. Po cestě se pomalu rozednívá a když přijíždíme do Socaire, slunce právě vykoukne nad obzor. Před budkou s označením “check-in tickets” už nějaká agentura pořádá pro své klienty “Snídani na Atacamě”. Brr ! Vyzvedáváme si permity a hned vyrážíme k lagunám ve čtyřtisícových výškách. Socaire je ve výšce asi 3.200 metrů, budeme tedy o více než 1.000 metrů výše. Uvidíme, co to s námi udělá, každopádně zátěž pro organismus je to extrémní.
Cesta ze Socaire k lagunám Miscanti a Miňiques trvá asi půl hodiny. Posledních 5 kilometrů jedeme po šotolině. Po levé straně se nad námi vypíná několik kuželů se zasněženými špičkami. Dominuje jim vrchol Volcán Miňiques (5.920 metrů). Jak jeho název napovídá, je to cíl naší cesty, pod nímž se nacházejí obě laguny.
Teď z rána jsme tu ještě s jednou skupinou, nijak si ale nevadíme. Sjíždíme pomalu k Laguně Miscanti, většímu z obou jezer. Kolem se pase stádečko lam vikuní. Kulisa krajiny s jezerem a vulkány okolo nemá chybu. Je bezvětří, v hladině se zrcadlí všechna ta krása. Barvy, tvary, křivky, všechno v dokonalém souladu. Žluté trsy trávy na pláních kolem. Umělecký skvost. Kochal bych se hodiny. Jsme ve výšce 4.200 metrů, je to znát, krátí se nám dech, zatím jsme ale v pohodě. Jedeme k menší z lagun – Miňiques. Tady jsme už úplně sami. Úplně se to nabízí, dáváme 2 minuty ticha. Posloucháme ticho a jen zvuky přírody. Posvátná chvíle. Jsem dojatý. Snažím se pak na fotografie zachytit barvy, tvary, atmosféru tohoto kouzelného místa. Zase dokonalý soulad. Dva rangeři hlídají okolí. Nesmí se vstupovat za vyznačené stezky a vyhlídky, nesmí se tu piknikovat ani kouřit. Možná i proto má tohle místo genius loci.
Okouzleni lagunami opouštíme tohle krásné místo. Jedeme odsud necelou hodinu na saliny s barevnými horami. Piedras Rojas (červené skály) a Aguas Calientes (horké vody) jsou alkalická jezera obklopená pestrými skalami. Barevná scenérie je dechberoucí. Už tu nejsme sami, přece jen už je poledne, okolní krajina ale zase nemá chybu. Laguny jsou barevné jako malířská paleta. Jsme znovu ve výšce přes 4.000 metrů a dlouhá doba strávená takhle vysoko se už na nás projevuje. Bolí nás hlava, nohy máme slaboučké jako špagety. Necháváme nás všechny skupiny předběhnout a pomalu obcházíme stezku kolem Piedras Rojas. Máme tohle místo vlastně tak zase jen sami pro sebe.
Nejlepším prostředkem na příznaky výškové nemoci je sestoupit níže. Vracíme se zpět plní zážitků z krásných míst. Jak klesáme, postupně se nám vrací energie, přestává bolet hlava. V Socaire dáváme odpolední kávičku v místním obchůdku. Cestou zpět do San Pedra přejíždíme obratník Kozoroha, 23°26’16’’ jižní šířky a vyfotíme se na tomto zeměpisně významném místě.
Gejzíry El Tatio
Poslední den našeho atacamského putování jedeme prozkoumat nejvýše položené geotermální pole na světě. El tatio se nachází ve výšce 4.270 metrů nad mořem asi 80 km severně od San Pedro de Atacama, u hranic s Bolivií. Četné výduchy a gejzíry, které zde ze země vyvěrají a stříkají, jsou nejaktivnější brzy ráno mezi šestou a devátou hodinou. Vstáváme proto v 5 hodin ráno, abychom před šestou vyrazili za tmy na cestu, která nám zabere asi 2 hodiny a byli před osmou hodinou v době, kdy vychází slunce, na místě.
Jedeme pouštní tmou mezi kopce. Částečně zpevněnou silnicí, místy šotolinou s častými rozbitými úseky s “roletkou”, která pořádně prověřuje tlumiče našeho auta. Jak se blížíme k El Tatio, rychle nastoupáváme nadmořskou výšku. Zažíváme další kouzelné ráno, kdy se příroda probouzí do nového dne. Osaměle projíždíme pustou krajinou, z níž na obzoru vyčnívají tmavé kužely okolních vulkánů. Musím se v té tmě pekelně soustředit, abych nevlétl do některé z četných děr na silnici.
K El Tatio přijíždíme už za světla. Slunce se ještě schovává za obzorem, okolní zasněžené vršky už ale září rudými barvami. Obklopují údolí, z něhož k nebi stoupají desítky kouřových sloupců. Faktaskní kulisa. U vjezdu platíme vstupné (15.000 CLP = 280 CZK na osobu). Celý geotermální park se projíždí auty k odstavným parkovištím, ze kterých vedou pěší stezky mezi gejzíry a výduchy. Kulisa je doslova dechberoucí. Nad obzorem vychází slunce, posílá první paprsky do údolí a barví kouřové výpary. Je to jako z apokalyptického filmu. Nadpozemská krása. Mezi tím vším se ztrácejí chodící lidičky. Při našem příjezdu je ještě docela zima, teplota tady na pláni kolem -5°C, jakmile se sem rozlije zlatá záře, vzápětí se rychle oteplí až na příjemných 9°C.
Procházíme stezky mezi gejzíry a výduchy. Je to fascinující dílo přírody. Jak je více slunce a tedy i teplo, máme skutečně pocit, že geotermální aktivita postupně slábne a utichá. Kolem desáté se rozhodujeme pro návrat. Konečně si cestou zpět prohlédneme, kudy jsme za tmy projížděli. Krajina je nádherná. Vysokohorská poušť a savana se žlutými trsy trávy. Kolem zasněžené vulkány. Níže pak i jezera a skalní kaňony s četnými obřími kaktusy. V jednom sedle zastavujeme na fotku, protože jsme si právě udělali výškový rekord. Paso Las Viscachas, 4.450 metrů nad mořem.
Podívejte se na video z pouště Atacama
Naše dobrodružství v poušti Atacama je u konce. Nazítří přelétáme zpátky do “Mičega” (Santiaga) odkud následující den odletíme vstříc patagonským horám.
Návrat do Torres del Paine
Po třech letech znovu stojím na poloostrůvku na jezeře Pehoe v srdci chilské Patagonie. Jsme tady ubytovaní v Hosteríi Pehoe, místě s geniem loci a snad nejkrásnějším výhledem na světě. Před námi se tyčí Cerro Paine Grande (2.884 metrů) a “rohy” Los Cuernos. Ten pohled mě vždycky dojme a žene mi do očí slzy. Hned při příjezdu zažíváme famózní večer, kdy zapadající slunce ozáří štíty a kopečky pod nimi a podbarví mraky. A co víc – NENÍ VÍTR – v Patagonii věc nevídaná. Teď nefouká a celá ta nádhera se zrcadlí v hladinách okolních jezer. Miluji to tady.
Počasí na ráno slibuje mlhu, přesto se přinutím vstát a jedu se na východ slunce kochat znovu výhledem na panorama Los Cuernos – Cerro Paine Grande. To se mi snad nikdy neomrzí. Je zase také bezvětří. Zapínám 1 foťák na časosběr dole u jezera. S druhým fotím nahoře na vyhlídce. Pokecáme u toho s dvěma welšany, Samem a Alicí. Cestují po Jižní Americe s minivanem, který si koupili a upravili v Santiagu. Ráno je krásné, barevné, scenérie opět fantastická. Mám to vyfocené už tolikrát, že se teď už jen dívám a kochám se.
Salto Grande, Mirador Cuernos
Užíváme si poté dlouhou snídani a pozdě dopoledne jdeme na krátký trek na Mirador (vyhlídku) Cuernos. Trasa má pouhých 7 kilometrů a vede kolem vodopádu Salto Grande. Velký vodopád s hučením padá o 11 metrů níž z horního toku říčky Rio Paine. Řeka sbírá vodu z ledovců hory Cerro Paine Grande. Krajina tady má typické barvy Patagonie. Tyrkysově modrá voda, země dostává barvy podzimu a tady se potkává s duhou od vodopádu. Odsud vede stezka zvlněnou krajinou asi 2,5 kilometru k Mirador Cuernos. S výhledy na “rozepjatá křídla kondora” – Cerro Paine Grande a Los Cuernos.
Jde s námi dost lidí, je to takový pouťák. Slunce paří a vysává z nás energii i přes poměrně lehký trek. Po cestě dokonce zahlédneme a máme možnost vyfotit pásovce, což je poměrně vzácné. Hned se kolem něj také sbíhá spousta turistů a vystresované zvířátko doslova “loví” mobily. Šílené. Na Mirador Cuernos je to už fakt jako procesí, plno lidí. Užívám si krásné výhledy na okolní hory a snažím se ten halas kolem odfiltrovat a nevnímat.
Mirador Condor
K večeru se dost zatahuje. Mraky zakrývají i část horských masivů. Před večeří se rozhodujeme vystoupit na “kondora”, Mirador (vyhlídku) Condor, vysoký oblý vrchol přímo nad jezerem Pehoe, odkud je fantastický výhled na jezera pod ním obklopená horskými masivy. Ten název je opravdu příznačný, člověk má pocit, že jako kondor, král And, shlíží z vysokých skal dolů. Výchozím bodem je malé parkoviště u kempu kousek od naší základny. Dá se vyjít nahoru i přímo od naší hosteríe. Trasa není dlouhá, asi jen 1,3 kilometru nahoru, stezka ale prudce stoupá, převýšení je přes 250 metrů. Při cestě každou chvíli zastavujeme a užasle civíme na okolní krajinu. Procházíme lesem suchých a spálených stromů. Působí to až surrealisticky. Jdeme svižně a za 40 minut jsme nahoře. Oproti doplednímu treku na Mirador Cuernos jsme tu sami a užíváme si zasloužený, ničím nerušený výhled na nádhernou patagonskou krajinu. Jako z filmu Pán prstenů. Jsme šťastní a příjemně unavení.
Ráno na Laguně Amarga
Po jednom deštivém dni předpověď počasí na zítřek vypadá slibně. Vstáváme v 5.45 ráno, chceme si užít barevný úsvit na 30 kilometrů vzdálené Laguně Amarga. Ta se nachází u východního vjezdu do národního parku Torres del Paine. Je to horské alkalické jezero zelené barvy od něhož se naskýtá úchvatný výhled na hory se strmými věžemi Paine Towers, do kterých se při troše štěstí opírá vycházející ranní slunce. A my to štěstí máme! Krajina hraje všemi barvami už před úsvitem. Zelená hladina laguny, modré hory, modrofialová obloha, žlutá tráva, červeně podsvícené mraky. Je to krásné jako sen. Usmívám se a jsem šťastný. Světlo je fantastické. Znovu jedu na dva foťáky, jeden dělá časosběr, druhým fotím. Jsme tu asi hodinu a nemůžeme se vynadívat. Po osmé hodině, kdy slunce vyloupne nad obzor, jedeme zpět na hosteríi. Cestou ještě zastavujeme na vyhlídkách a pozorujeme stáda lam guanacos. Krajinou se rozlévá zlatá záře. Domů přijíždíme kolem deváté, kdy ještě v pohodě stíháme snídani. Nádherné ráno.
Lago Grey
Slunečné počasí přetrvává i po zbytek dne. Máme tady v Chile vůbec štěstí na hezké dny. Odpoledne balíme věci a jedeme asi 30 kilometrů do západní části parku k Lago Grey. Je to jezero pod splazy ledovce Grey, obklopené horami. Z ledovce se odlamují kusy ker, které pak plují po jezeře. Jdeme krátký trek, spíš procházku, po pláži Lago Grey k nedalekému poloostrůvku, odkud jezdí loď na plavby po jezeře. A taky jsou tu vyhlídky na ledovec Grey a celou lagunu. Při cestě tam do nás z boku fičí silný patagonský vítr. Konečně to ted máme v Patagonii se vším všudy. Vyhlídka na ostrůvku na ledovec Grey je nádherná, ani tady moc nefouká. Vítr a slunce nás hladí po tvářích. Užíváme si samoty a poklidného odpoledne. Cestou zpět nás zase čeká fičák, tentokrát z druhé strany. Ale je to v pohodě, tady to k tomu patří. V podvečer se vracíme na základnu krásně utahaní a vychutnáváme si skvělou večeři (jako pozornost od hosteríe, že nám špatně zaměnili pokoj) s výhledem na rohy Los Cuernos. To mě nikdy neomrzí. Jsem dojatý. Nádherný večer. Následující den odlétáme do “Mičega” a poté na Rapa Nui (Velikonoční ostrov). Je neuvěřitelné, jak to běží.
Cesta doprostřed Pacifiku
Po dvou týdnech v poušti a horách měníme komplet výbavu a “hřiště”. Letíme do Polynésie, na Velikonoční ostrov (v domorodém jazyce se nazývá Rapa Nui – velká země). Polovičku našich věcí necháváme v depozitu v hotelu v “Mičegu” a jedeme nalehko. Přece jen péřovky, termoprádlo, vysoké pohorky, čepice a teplé ponožky v subtropech na tichomořském ostrově potřebovat nebudeme.
Cesta na Rapa Nui vyžaduje trochu přípravu, a tak přesto, že letíme až v 9.30, vstáváme už v 5 hodin ráno, na šestou snídaně a v 7 už stojíme u odbavení na letišti. Protože jsem zapomněl vyplnit on-line vstupní formulář, řešíme to za pochodu až tady. Na stejný let čeká taky spousta turistů z cestovek a agentur, takže je plno. Nakonec ale procházíme všemi kontrolami bez problémů a včas.
Pětihodinový let ubíhá celkem rychle, jen vedle mě sedí podsaditý chlapík, se kterým bojujeme o místo. Po přistání nás vítá teplé vlhké počasí. Trochu jako v prádelně. Kontroly na letišti Mataveri probíhají bez problémů a za chvíli vycházíme ven, kde nás čeká starší pán – Francisco a veze nás k sobě na ubytování. Projíždíme městečko Hanga Roa, poznávám ulice a mnohá místa z mé výpravy před třemi lety.
Polynéská zahrada
Hostal Otai – Uruhao je krásná oáza – zahrada kousek od pobřeží v centru města. Franciscova žena Sonia je archeoložka a spolu tady provozují toto ubytování. Upravená zahrada překypuje záplavou květů. Francisco žije na Rapa Nui už přes 40 let. Dáváme se do diskuze, zmiňuji Pavla Pavla, odmítá však jeho teorie, mají se Soniou zjevně své vlastní. Ubytovací standard je na Rapa Nui OK, určitě ale nižší, než jsem posledně měl v Takarua Lodge.
V ulicích Hanga Roa a první moai na Tahai
Odpoledne po ubytování procházíme městečko Hanga Roa. Pomalu nasáváme místní atmosféru a přepínáme se do polynéského ducha. Čas plyne podle místních pravidel. V informačním centru získáváme do pasu důležitá razítka z Rapa Nui. Na moři jsou velké vlny. Pozorujeme jak na nich řádí surfaři. V kavárničkách a hospůdkách posedávají místní i turisté. Mnoho žen a dívek chodí s květinami za uchem. Sháním místního průvodce pro naše privátní túry k památkám s moai. Není to jednoduché, ale nakonec po velkém úsilí (asi 5 kontaktů a celé odpoledne chatování na whatsapp, protože jinou komunikaci tady nepoužívají) se mi to daří. Rezervujeme 1 celodenní a 1 půldenní túru u symaptické Andrey. Půl dne na místech Tongariki (na východ slunce) – Rano Raraku (sopečný kráter s moai vedle) – Vaihu. A celodenní túru na 7 míst – Anakena – Rano Kao – Orongo – Vinapú – Puna Pau – Akivi – jeskyně Ana Te Pahu.
V podvečer večeříme v jedné z hospůdek v centru městečka a na západ slunce se jdeme prvně seznámit se sochami moai na Tahai. Je to čtvrt hodinky pěšky z centra Hanga Roi. Místo je volně přístupné bez průvodců. Každý večer se tady schází plno lidí, aby pozorovali barevné divadlo, jak tropické slunce zapadá za tmavými siluetami starobylých moai. Je to působivé, při mé přechozí cestě jsem tady dokonce bydlel, znám to tady dokonale. Dnes nefotím, ale udělám časosběry na oba foťáky. Nad hlavami moai plují po nebi krásné mraky, vypadá to skvěle, a tak zatímco obě kamery nechávám hodinu makat, můžeme se kochat a užít si kouzelný západ slunce na tomto mystickém místě.
Pláž Anakena
Nazítří po příjezdu na Rapa Nui skutečně zpomalujeme tempo a ordinujeme si relax. Snídáme na terase v naší oáze plné květin. Vychutnáváme si hlavně zralé tropické ovoce – mango, papáju, banány.
V 10 hodin máme objednaný taxík, který nás má odvézt na pláž Anakena. Tady jsme ale na Rapa Nui, a tak přesto, že taxík mám potvrzený, řidič nepřijíždí a ani se neozývá. Francisco nám volá jiného, který nás na Anakenu odveze. V 16 hodin nás tam vyzvedne a odveze zpět. Cena 40.000 CLP (asi 750 CZK).
Na Anakenu přijíždíme kolem jedenácté. Život tady teprve začíná. Je tu několik barů a restaurací pod palmami. Ty se pomalu otevírají. Anakena je nádherné místo, jediné na Rapa Nui s písčitou pláží. Kolem zátoky je palmový háj a nad pláží shlíží z platformy Ahu Nau Nau 7 soch moai, z nichž 4 mají na hlavách hnědooranžové útvary púkao, připomínající klobouky (správně symbolizují lidské vlasy). Anakena je volně přístupná bez průvodce. Tedy bylo to tak, když jsem tu byl naposledy. Dnes už to úplně neplatí. Volně se smí jen na pláž, k sochám moai už jen s průvodcem. Má to ten důsledek, že u soch, kromě pár průvodcovaných túr nikdo není a celé to hlídá a nudí se u toho 5 rangerů. Mám neblahý pocit, že brzy nebude Anakena volně přístupná vůbec a celé Rapa Nui směle směřuje k totální turistické pasti a Disneylandu bez špetky atmosféry a autenticity. Taky mě to teď patřičně rozhodí. Nějak se ale naladím zpátky. Anakena je pořád nádherná. Moře je teplé, voda čistá, průzračná. Ani tu není moc lidí. Užíváme si poklidnou atmosféru. Jak se blíží čas našeho odjezdu, 16. hodina, lidí rapidně přibývá. Většina z nich tady končí své túry. Odjíždíme zpět do Hanga Roi, plni načerpané energie, byl to dnes fajn polynéský den.
Východ slunce na Tongariki
Dnes vstáváme ráno na šestou, u Sonii si vyzvedáváme košík s nabalenou snídaní a chvíli před sedmou nás vyzvedává náš dnešní průvodce Sergio, manžel Andrey, s níž jsme domlouvali naše túry. Jedeme na východ slunce na jedno z nejzajímavějších a nejkrásnějších míst Rapa Nui, Ahu Tongariki. Platforma s 15 sochami moai, za níž se zvedá v příboji oceánu vycházející slunce, táhne jako magnet. Bohužel ne pouze nás, ale většinu turistů na ostrově. A tak se tady každé ráno schází stovky lidí a odehrává se tu turistické divadlo. Přesto všechno je to ale úchvatný zážitek. A já jsem poctěn a požehnán, že před třemi lety jsem tady měl ráno Tongariki jen pro sebe.
Jedeme tmou asi půlhodinku na druhý konec ostrova. Na parkovišti u Tongariki je už plno aut a autokarů. Show začíná. Ranger u vstupu kontroluje vstupenky a zapisuje si nás. Pěkně poctivě ručně do sešitu. Lidé se na pláni před moai rozmisťují jako v divadle a musím uznat, že nikdo v zásadě nepřekáží přímo u nich. Dávám jednu kameru na gorillapod přímo u paty ahu na časosběr a nechávám ji hodinu pracovat. Druhou fotím u řady s lidmi. Je to takové docela poklidné. Většina lidí sedí na plastových židličkách jako v kině. Východ slunce se úplně nekoná, nad obzorem jsou mraky a když se slunce vyloupne nad ně, je už docela ostré. Přesto obloha hraje barvami a postupně z ní vystupují siluety jednotlivých moai. Nechává to v nás hluboké dojmy. Slunce poté osvětluje i nedaleký kráter Rano Raraku a to už je čas, kdy tady velké divadlo končí. Pozdravíme se ještě s moai Pavla Pavla, která tu stojí opodál a odjíždíme.
Kráter Rano Raraku
Přesouváme se kousek vedle ke kráteru Rano Raraku, kde nás Sergio zanechává a odváží skupinu Francouzů zpět do Hanga Roi. Následně se k nám vrátí a provede nás po zbytek túry. Je fajn ráno, na mě ale už trochu horko a vlhko, což hůře snáším. Jsem úplně mokrý, jak se potím. A zapomínám pít, a to mě odpoledne dožene. Vybalujeme košík. Užíváme si snídani venku pod sopkou s kamennými moai. Následně přijíždí Sergio a můžeme vyrazit ke kráteru.
Rano Raraku je krásné místo s kouzelnou atmosférou. Mírný kopec, zvedající se do sopečného kráteru. Po jeho úbočí jsou rozeseté sochy moai v různém stadiu zpracování – hotové, polotovary, vzpřímené, povalené na zemi, ještě nevytesané ze skály. Jsou jich tu stovky, přesněji 345. Kopec osvětluje dopolední slunce. Procházíme stezkami, hlavou mi běží vzpomínky na návštěvu před třemi lety. Dnes je to jiné. Nejde to srovnávat. Místo má ale stále svou energii, silnou, hlubokou. A sochy moai jsou fascinující když kolem nich blízko procházíme. Na kopci také povívá vítr a činí tak horko snesitelné.
Vaihu
Vyrážíme zpět do Hanga Roi a cestou zastavujeme na dnešním posledním místě – Vaihu. Je to takový malý skanzen, uměle vybudovaná vesnička se slaměnými domky tvaru obrácených člunů. Alespoň si můžeme udělat představu, jak tady místní lidé žili. Vedle vesničky je ahu s osmi sochami moai povalenými z platformy na zem tvářemi dolů. Důkaz úpadku místní civilizace po nepokojích a občanské válce v 17. století.
Z Vaihu jedeme do Hanga Roi. Sergio ještě sjíždí z cesty, chce se pochlubit a hrdě nám ukazuje svůj projekt. Staví 4 domky, apartmány, na pobřeží jako ubytování pro turisty. V Hanga Roi potkáváme jeho ženu, sympatickou maličkou Andreu, které platíme za dnešní túru. 180.000 CLP celkem (asi 3.500 CZK). Andrea je Rapa Nui, otce má z Rakouska.
Taneční představení
Odpolední relax v naší oáze přechází k duhu. Jak jsem podcenil pití, jsem trochu dehydrovaný z horka a vlhka. Navečer už je mi zase fajn a jdeme se podívat na kulturní představení v polynéském stylu. Restaurace Te Moana v centru na pobřeží má sál s velkým pódiem, kde se dvakrát v týdnu pořádají taneční vystoupení. Spojené s večeří to vydá na jeden hezký večer s kulturním zážitkem. Ústředním motivem celé show je příběh o smrti krále Rapa Nui na jehož počest, k jeho úctě, obyvatelé ostrova vytesali ze sopečné skály sochu moai. Síla zemřelého pak skrze moai přešla na nového krále. Celý příběh je vyprávěný polynéskými písněmi a tanci. Všichni účinkující jsou oblečeni v dobových ostrovních kostýmech. Přesto, že je to trochu hrané divadlo, ze všech tepe neuvěřitelná energie, ženská a mužská navzájem se spolu prolínají. Jsou nádherní ve svých sporých oděvech, s krásnými těly. Celé představení se doširoka usmívají. Tak si asi museli připadat objevitelé v dávných středověkých dobách, když jim místní obyvatelé pro ně pořádali podobnou fiestu.
Objevujeme další místa Rapa Nui
Náš pobyt na ostrově se pomalu chýlí ke konci. Ještě ale úplně nekončíme, dnes jedeme na celodenní výpravu a chceme poznat a prozkoumat 7 míst Rapa Nui – Anakenu – kráter Rano Kao – ceremoniální vesnici Orongo – Vinapú – lom Puna Pau – Akivi a jeskyni Ana Te Pahu. Na třech z těchto míst jsem při své poslední cestě ještě nebyl, moc se těším.
Ráno nás před naší oázou vyzvedává sympatický Angelo. Ukazuje se jako milý kluk, který má rád svou kulturu a historii ostrovního národa. Zapáleně nám na jednotlivých místech vypráví a odpovídá na naše zvědavé otázky. Prozrazuje na sebe, že má dvoutýdenního syna a jeho žena je z Chile. Pracuje jako guide, mimo jiné i pro luxusní hotel Explora.
Anakena podruhé
Jako první jedeme na Anakenu. Jsme tu před desátou ráno, panuje tady posvátný klid. Nejsou tu ani rangeři. Využíváme toho, že jsme s Angelem a procházíme mezi palmami až k Ahu Nau Nau. Je to úchvatné, za mě nejhezčí ahu na ostrově. 7 moai, 4 z nich s “klobouky” púkao. Za tím písečná pláž a dál už jen modrý Pacifik. Nemá to chybu. Není divu, že právě tady se vylodili první osadníci s králem Hotu Matuou a že tady slavný norský etnograf Thor Heyerdahl měl při své expedici v roce 1958 svůj tábor.
Červený kráter Puna Pau
Pokračujeme na Puna Pau. Je to starý kráter s červenou horninou. Tady se tesaly obrovité útvary púkao, které se posazovaly na hlavy starobylých moai. Přestože připomínají klobouk, symbolizují rudé lidské vlasy stočené do drdolu.
Akivi
Kousek od Puna Pau leží Akivi s ahu se 7 moai. Jediné ahu ve vnitrozemí ostrova a také jediné z něhož sochy vzhlížejí k oceánu. Symbolizují údajně první námořníky, kteří připluli na ostrov. Z Akivi je také možné podniknout pěší výstup na nejvyšší vrchol Rapa Nui – Mauna Terevaka (507 metrů nad mořem). Je to asi dvouhodinový trek nahoru a 1,5 hodiny dolů. Angelo tam prý občas jezdí na motorce.
Jeskyně Ana Te Pahu
Z Akivi jedeme jen pár stovek metrů k jeskyni Ana Te Pahu. Ana znamená jeskyně. A na tu se obzvlášť těšíme. A rozhodně to stojí za to. Část obyvatel ostrova v době občanských válek hledala v jeskyních úkryt a zázemí. Naučili se v nich přebývat a hospodařit. Od hlavní cesty jdeme asi 20 minut cestičkou mezi farmami a políčky s kukuřicí, melouny a dalšími plodinami. Máme výhledy na Mauna Terevaku. Vstupem do jeskyně Ana Te Pahu je díra do země. Čekáme, že to bude malá jeskyňka, ale překvapivě je několik desítek, možná stovek metrů dlouhá a má několik východů. Je to fascinující, že tady žili jeskynní lidé. Kolem jeskyně rostou místní plodiny. Banánovníky – ochutnáváme čerstvě utržené banány, taro, avokádo. Dary přírody. Procházíme kluzké, vlhké podzemí. Je to úchvatný zážitek.
Kráter Rano Kao, vesnice Orongo, kult ptačího muže
Je už brzké odpoledne. Pomalu se dostavuje únava z horka a vlhka. Tohle vždycky hůř snáším. Jedeme na jihozápadní cíp ostrova nad městečko Hanga Roa a nad letiště Mataveri. Na samém konci se nachází obří kráter Rano Kao, 324 metrů vysoká a půl kilometru široká vyhaslá sopka. Na jejím dně jsou bažiny a tropický prales s plodinami jako mango, avokádo, tropický rákos, ze kterého si místní obyvatelé stavěli rákosové čluny.
Na okraji Rano Kao leží Orongo, ceremoniální vesnice s 53 domy z plochých břidlicových kamenů. Tyto domy sloužily rodinám jednotlivých ostrovních klanů jako obydlí každý rok v září v období 17.-18. století, kdy se na Rapa Nui uctíval kult ptačího muže. Nejlepší zástupci klanů v té době podstupovali závod ptačího muže, který spočíval v tom, že museli doplavat na 1,5 kilometru vzdálené ostrovy v moři, vzít s sebou vejce hnízdících ptáků rybáků a přeplavat s ním zpět do Oronga. Komu se to podařilo jako prvnímu, získal titul Tangata Manu (ptačího muže) a jeho král se stal na rok vládcem Rapa Nui. Neuvěřitelná leganda. Z vrcholu Rano Kao je také krásný výhled na městečko Hanga Roa, pod ním ranvej letiště a odsud dohlédneme až na druhý konec ostrova k vulkánu Poike a kráteru Rano Raraku.
”Incké” stavby ve Vinapú
Posledním místem naší dnešní výpravy je Vinapú. Platforma s přesně opracovanými kamennými kvádry je podobná zdím Inků v Macchu Picchu v Peru. Je to další z mnoha záhad Velikonočního ostrova – jak a odkud si ostrované osvojili schopnost stavět podobné stavby jako Inkové ve starém Peru na jihoamerickém kontinentu? Součástí Ahu Vinapú jsou také sochy moai svržené tvářemi k zemi a jedna moai je socha ženy z červeného tufu, bez hlavy a s náznaky ženských tvarů – což je rarita, kterou nikde jinde na ostrově nenajdete.
Přestože je Rapa Nui turistický cíl, ještě stále z něj nemáme pocit sterilního místa, turistiky. Jsme tady propojení s místní komunitou, potkáváme je denně, na ulici, rodiny s dětmi. V obchodech ani na tržištích nejsme nucení si něco koupit, nevidí v nás chodící peněženky. Většina návštěvníků sem přijíždí na 2 noci – necelé 3 dny. Vidět moai, vyfotit se a jedou pryč. Vždyť ostrov je malý, tak co by tady dělali… My jsme tu týden a přesto máme pocit, že je pořád co objevovat. A taky se naladit na poklidné tempo a místní atmosféru. Obojí si užíváme i poslední den. Trávíme ho na Anakeně pod starobylými moai, palmami, na bílém písku a s šumícím modrým Pacifikem. Máme tady všechno, čím Rapa Nui okouzluje a oplývá.