Po čtyřech letech se znovu vydávám doprostřed Atlantiku. Na zelené ostrovy s barevnými jezery, četnými vodopády, kalderami vyhaslých vulkánů a nekonečnou záplavou květin. Tropická zahrada. Tenkrát v roce 2021 za covidu jsem tady byl sám s partou fotografů, teď budeme cestovat s rodinou. Jedeme na Azory.
Během naší cesty objevíme a poznáme tři z devíti ostrovů – největší São Miguel, a dva menší a z Evropy nejvzdálenější Flores a Corvo.
Cesta doprostřed Atlantiku
Azorské ostrovy patří Portugalsku a jsou nejzápadnějším územím Evropy. Nacházejí se v Atlantském oceánu asi 1500 kilometrů od evropské a 3500 kilometrů od severoamerické pevniny. Přestože jde o evropské území, z geologického pohledu Azory leží částečně na africké a severoamerické litosférické desce.
Naše cesta na tyto vzdálené ostrovy je ale docela jednoduchá. Využíváme přímé spojení se Smartwings z Prahy. Let je klidný a za necelých 5 hodin už se pod námi v nekonečné hladině Atlantiku rýsují obrysy pobřeží ostrova São Miguel a hlavní město Ponta Delgada. Z jižní strany ostrov lemují husté mraky, výhledem na sever ale zahlédneme město ozářené odpoledním sluncem.
Na letišti nás po opuštění tranzitního prostoru čeká dlouhá fronta u půjčovny aut Ilha Verde. Ta spolupracuje s booking.com a je to znát. Většina lidí půjčuje auto tady. Personál je ale nezvykle šikovný a pružný a rychle to odsýpá. Dostáváme auto (Nissan Qashqai) a jedeme se ubytovat. Bydlíme v historickém apartmánovém domě v centru města, nedaleko hlavního náměstí a nábřeží. Ubytování, lokalita, všechno je v pohodě, jen, jak to bývá v centrech měst, je tu problém s parkováním. Zóny bez poplatku kolem našeho domu jsou permanentně plné. Objíždím blok asi 4x dokola, nakonec parkuji v placené zóně kousek od domu. Nedaří se mi zaplatit v automatu, tak to nechávám být. Hodina do konce placeného stání nějak projde. Neprošla. Nakonec mám za stěračem lísteček za 6,60 Euro.
V teplém příjemném večeru se procházíme po nábřeží. Nakoupíme potraviny. Večeře v pizzerii v centru je také výborná. Touláme se úzkými uličkami starého města, do kterých se zařezávají poslední paprsky večerního slunce.
Sete Cidades
Hned druhý den prozkoumáváme východní část ostrova São Miguel, sopečnou kalderu Sete Cidades a její okolí. Ráno před rozbřeskem jedu potemnělou Ponta Delgadou až na jižní okraj kaldery na vyhlídku Vista do Rei. Hned vedle je ruina starého betonového hotelu, ikonický landmark ostrova São Miguel. Z hlavního města je to asi 23 kilometrů a 20 minut jízdy. Jedu kolem osvětleného letiště se zaparkovanými letadly. Projíždím dál několika vesnicemi a za nimi už se nořím do klikatých silniček s okraji lemovanými bohatou vegetací. Především rozkvetlými hortenziemi, motýlovci s nádhernými žlutými květy (jsou to ale invazní květiny na Azorech, původně pochází z podhůří Himálají) a spoustou zelených stromů a cypřišů. Ta záplava zeleně je ohromující. Hotová zahrada.
Z Vista do Rei je úchvatný výhled na celou kalderu Sete Cidades (v překladu “seven cities” – 7 měst) se dvěma většími jezery – Lagoa Azul (modré) a Lagoa Verde (zelené) oddělenými uprostřed mostem. Kolem jsou menší krátery zarostlé bujnou zelenou vegetací, některé z nich zaplavené vodou (Lagoa do Santiago). Nalevo vzadu u Lagoa Azul se malebně rozprostírá městečko Sete Cidades.
Čekám na východ slunce, místo má však zádumčivou, ponurou atmosféru. Nad kalderou visí nízké mraky a od západu z oceánu vane silný vítr. Pořídím několik fotek. Zkouším i dron, letím daleko a vysoko mimo kalderu. Na displeji ovladače se ukazuje nádherný pohled zvrchu, zároveň ale na mě všechny systémy dronu křičí, že mám okamžitě přistát kvůli extrémnímu větru. Trošku se mi třesou ruce nervozitou, dron to ale zvládá. Letím zpět, jde to ztěžka, ale nakonec se v pohodě vrací na místo. Jsem tu úplně sám, postupně se rozednívá a místo teď sálá úplně magickou atmosférou…
Zpět na apartmánu si dopřáváme bohatou snídani. Venku se mezitím vyjasňuje. Jak nám říkají místní “jsme uprostřed Atlantiku, počasí je každou chvíli jiné a mění se několikrát za den, takže pokud je hezky, nečekejte na nic a jeďte se podívat na ty nejhezčí místa”. Volíme tedy pro dnešek na celý den kalderu Sete Cidades. Je tady toho tolik co vidět.
Jedeme znovu na vyhlídku Vista do Rei. Rodina cestou nevychází z údivu z množství a pestrosti místní vegetace. Vyhlídka i přilehlé parkoviště jsou plné, atmosféra je samozřejmě pryč. Nicméně impozantní výhledy, do nichž se svými doteky opírá ranní slunce, nás dostávají tak, že davy lidí kolem ani nevnímáme. Genius loci si tady umím představit, nakonec ráno tady bylo kouzelné.
Z Vista do Rei jedeme kousek k Lagoa do Canario. Parkujeme u sytě zeleného jezera a jdeme odsud krátký trek lesní stezkou ke Grotta do Inferno (v překladu “Ďáblova tlama”). Záplava zeleně kolem je znovu impozantní. Několikrát si odskočíme i do tajemného lesa se stromy obrostlými mechem. Připadáme si jako v pohádce. Je tu znovu spousta lidí, díky té kráse kolem to ovšem nějak odfiltrujeme a odmítáme si připouštět turistické peklo. Vyhlídka na “Ďáblovu tlamu” je nádherná, za mě nejhezčí na São Miguel. Úzká stezka vedoucí k vyhlídce, lemovaná po stranách dřevěným zábradlím, pod námi se jako ďáblův chřtán rozprostírá kráter a laguna jezera Lagoa do Santiago. Za ním je pak vidět modré jezero Lagoa Azul na jehož pobřeží leží městečko Sete Cidades. Po nebi rychle plují mohutné mraky. Jejich stíny se plazí po stěnách kráterů a hladinách jezer. Slunce mezi nimi posílá doteky světla. Nejlépe celá scenérie vyniká z dronu asi 15-20 metrů nad zemí. Chvíli tady létám, dron to i přes větrné poryvy zvládá dobře. Fotky i videa jsou odsud opravdu nádherné.
Od Lagoa do Canario se potom přesouváme asi kilometr dále, kde jsou u cesty staré kamenné akvadukty. Relikty ze středověku jsou obrostlé mechy a lišejníky. Ve zdejší krajině vypadají úchvatně a dokreslují místní tajemnou atmosféru.
Po explozi zážitků sjiždíme v serpentinách na dno kaldery k zelenému a modrému jezeru do městečka Sete Cidades. Pamatuji si místní kostel, parkujeme u něj. Je čas oběda, při procházce nacházíme Restaurant Azul kde si za 18 Euro na osobu dáváme oběd – all you can eat. Jídlo je skvělé.
Časně odpoledne, po procházce kolem modrého jezera ještě přesvědčím ostatní, že pojedeme na východ do oblasti Ribeiry Grande podívat se na dvoukaskádový vodopád, který stéká ze skalní rozsedliny. Salto do Cabrito. Při své první návštěvě ostrova São Miguel jsem jím byl naprosto unešený, scéna jako z Jurského parku, přírodní skvost. První kaskáda se řítí ze skalních útrob a přechází do druhé, mohutnější kaskády spadající do malé laguny s odtékající říčkou. To vše je posazené do hnědooranžové skalní rozsedliny, jako by ji tu někdo pro vodopády vytesal. Neskutečně krásné. Těším se. Jedeme cestou přes severní pobřeží. Ve vnitrozemí jsou malé farmy propojené úzkými silničkami. Pravý azorský venkov. Cesty jsou úzké, že ani nelze předjet traktory, a tak se často za nimi pomalu kodrcáme krajinou. Za hodinu dorážíme k Salto do Cabrito. K vodopádu se schází několik set metrů z prudkého kopce. Parkoviště nahoře je téměř plné. Jak jdeme dolů a blížíme se k vodopádu, slyšíme z dálky hlahol lidí. Na místě nás čeká těžké rozčarování. Podél vodopádu jsou natažená lana a pár nadšenců se po nich spouští vedle vodopádu aby pak posledních několik metrů skočili do vody. Dole jim plno lidí dělá publikum a tleská. Tak zase jedna přírodní krása v p… Je mi to hrozně líto. Pro mě div přírody, místo, které mělo osobité kouzlo, duši a atmosféru, pro spoustu lidí teď atrakce k blbnutí a zviditelnění. Ach jo. Znechuceně odcházíme, můžeme to zkusit ještě sem přijet někdy ráno, ale cítím, že pro mě je to out…
Lagoa do Fogo
Další den vstáváme v 6.15 a jedeme na východ slunce na asi nejkrásnější a nejvýše položené jezero na ostrově São Miguel, Lagoa do Fogo. V překladu mlžné nebo mlhavé jezero dělá čest svému názvu. Nachází se uprostřed ostrova v horách. Je to znovu kaldera vyhaslé sopky zaplavená vodou. Její okraje se často skrývají pod závojem mlhy. A tak zatímco na pobřeží je jasno, jak začneme stoupat do hor a blížíme se k jezeru, čím dál víc nás halí hustá mlha. Chvílemi nevidím ani na pár metrů a musím jet po bílé středové čáře, abych trefil silnici. Jedeme nekonečnými serpentinami. Za jednou takovou zatáčkou je malé parkoviště, u něj vyhlídka a pohled dolů nám naskytne úchvatný výhled na Lagoa do Fogo. Jako by se jen pro nás vylouplo z husté mlhy. Okraje kaldery jsou do ní ponořené, dolů na jezero se svými dvěma typickými poloostrovy je vidět. Místo má neskutečnou, zádumčivou atmosféru. Slunce nám sem asi teď ráno nezasvítí, ale tohle je nádherné. Nakonec ani nemám jinou možnost kdy se sem dostat, cesta k jezeru je přes den z obou stran od 9 do 19 hodin pro osobní auta uzavřená a dopravu turistů sem zajišťují kyvadlové autobusy. Teď ale fotím, droním, užívám si ten klid, ticho a atmosféru místa. Jsme tu zpočátku sami, později přijíždí pár lidí, ale všechno je v pohodě. Zíráme společně na tu scenérii. K hladině jezera se dá sejít, vedou tam trekařské stezky. Na východní straně vykoukne a trochu se zbarví obloha. Přes okraje kaldery se převalují cáry mlhy. Kolem létají racci. Je to překrásné.
Tropická zahrada a jezero ve Furnas
Po snídani na apartmánu jedeme dnes do oblasti Furnas. Je to místo s bohatou geotermální aktivitou. Všude v okolí se nacházejí četná jezírka a laguny s horkými prameny a fumaroly a trhliny, ze kterých unikají kouřové a sirné výpary. Naším cílem je dnes tropický park, botanická zahrada Terra Nostra. Je to skutečný květinový stromový přírodní ráj. Součástí zahrady jsou i termální prameny s lagunami, ve kterých se dá koupat. Procházíme dobré 3 hodiny zahradou a celou dobu nevycházíme z údivu. Záplava zeleně, stromů, květin je ohromující. Jsou tu i Viktorie královské, největší lekníny na světě. Na ty jsem se nejvíc těšil. Jezírka s nimi jsou malebně položená ve stínu stromů, k některým květům pronikají paprsky slunce. Připadáme si jako v tropickém ráji.
Čajové plantáže
Ostrov São Miguel je jediným místem na evropském území, kde se pěstuje a zpracovává čaj. Dnes odpoledne míříme prozkoumat čajové plantáže u manufaktury Chá Gorreana. Procházíme továrnu se starými stroji a je to jako bychom se vrátili o sto let zpátky v čase. Čaj se tady vyrábí tradičním způsobem. Všude v budovách a kolem to voní fermentovaným čajem. Touláme se také políčky s pravidelnými zelenými čajovníkovými řádky. V místním krámku si kupujeme nějaké čaje s sebou. Na vyzkoušení a pro připomenutí. Chá Gorreana je vskutku krásné místo a netradiční zážitek.
Ranní klasika na Sete Cidades
Dnešek je asi zatím nejstálejším dnem pro nás na Azorech co se týká počasí. Volím ranní klasiku, vstávám v 6.15 a jedu opět na východ slunce na vyhlídku Vista do Rei na kalderu Sete Cidades. Obloha bez mráčků, téměř bezvětří. Těším se, jak si zalétám dronem a vyfotím si celý kráter s jezery z dálky a výšky. Na vyhlídce jsem teď ráno opět sám, občas někdo přijede si cvaknout výhled. V kráteru nad jezery a vesničkou Sete Cidades se vaří mlžná kaše. Zprvu jen částečně, postupně ale mlhy vyplňují celý kráter. Vykukují nad ně jen špičky nejvyšších menších kráterů. Dávám fotoaparát na stativ, udělám krátký časosběr. Když konečně do scenérie zasvítí ranní slunce, je už kráter zaplněný mlhou jako bílou nadýchanou čepicí. Nevadí, přírodě neporučím, i tak je to nádherné ráno.
Východ ostrova, trek k vodopádu Salto do Prego
Po snídani dnes jedeme na nejvzdálenější místa od nás. Prozkoumáme východ ostrova São Miguel. Přes městečko Furnas se dostáváme nekonečnými serpentinami na Povoação a odtud do vesničky Faial da Terra. Tady začíná nad vesnicí trek k vodopádu Salto do Prego. Tam a zpátky asi pětikilometrová trasa vede upravenou pralesní stezkou mezi hustou zelení. A záplavou květin, především motýlovců a montbrecií. Je něco přes 20°C, žádné vedro, je ale vysoká vlhkost, a tak jsme po chvilce treku mokří až na kůži. Cesta je ale krásná. Čekal jsem i víc lidí, na trase je to v pohodě, až potom u vodopádu je to přehlídka. Každý honem do vody, jakoby dovádí a nechává se fotit s vodopádem. Blázinec. Dáváme tady svačinu, sedíme na balvanech, koukáme na vodopád a snažíme se odmyslet si to divadlo kolem. Jde to dost těžko. Salto do Prego je nádherné místo, příroda kolem strhující, ale jako i ostatní ho stihl osud lehce dostupné “divočiny” a místo zenového klidu za šumění padajících vod je tady slyšet povyk lidí.
Maják na východě, Arnel, Nordeste
Jelikož jsme už tak daleko na východním okraji ostrova São Miguel, nabízí se možnost zajet až na nejvýchodnější mys do městečka Nordeste navštívit a prohlédnout si maják Arnel. Všichni souhlasí. Čeká nás půlhodinový přejezd hustými lesy, pastvinami a znovu nekonečnými serpentinami. Skály u Nordeste (mimochodem ten název v překladu severo-východ) jsou několik set metrů vysoké a strmé a maják Arnel stojí dole několik desítek metrů nad pobřežím. Scházíme k němu pěšky, asi půl kilometru po strmé klikaté cestě. Sklon kopce je přes 20%. Autům bez čtyřkolky se nedoporučuje dolů sjíždět.
Bílý maják s červenou kopulí září do dálky. Pod ním ještě leží domky a další klikatá cesta až k pobřeží. Ostatní jdou nahoru kopcem zpět k autu. Já pouštím dron, létám kolem a je to pecka. Na displeji se objevuje klikatá cesta vedoucí k majáku. Oblétávám ho dokola, maják stojící na skále a pod ním příboj oceánu tříštící se o lávové útesy vypadají famózně. Cesta nahoru s desetikolvým fotobatohem a na pražícím sluníčku je docela makačka. Když docházím na parkoviště, slušně ze mě teče. Hodnou chvíli tady pak vydýcháváme a vychutnáváme si výhledy na pobřeží než se vydáme na zpáteční cestu.
Trojúhelníkový ostrov
Předpověď počasí na příští ráno vypadá nadějně, vstávám tedy znovu v 6.15 a dnes jedu fotit nedaleko k pobřeží do městečka Villa Franca do Campo. 500 metrů od pobřeží se tam nachází nevelký ostrov trojúhelníkového tvaru s mořskou lagunou uprostřed. Už ze břehu vypadá impozantně, to nejlepší je ale vidět z výšky. Beru s sebou hlavně dron. Čekám na sluníčko, navýchodě jsou nízké mraky, ale nakonec mi sem přece jen zasvítí. Krajina kolem tím okamžikem ožívá. Létám kolem i přímo nad ostrovem s pohledy kolmo dolů. U laguny je vybudované malé molo, kam přes den zajíždějí lodě s turisty. Teď tu samozřejmě nikdo není. Od mola vede krátká cestička na vyhlídku. Na okraji kráteru ostrova je dokonce několik stromů. Slunce zalévá skaliska zlatavým světlem. Vrstvy mraků na východě ale postupují, a tohle krásné přírodní divadlo brzy ukončí.
Geotermální a pralesní park u jezera Furnas
Počasí přes den se výrazně horší, a když vyrážíme dopoledene do Furnas, obloha je ocelově šedá a celou cestu drobně mrholí.
Stejně tak u jezera Furnas. Prozkoumáváme zde geotermální park s fumaroly a sirnými výduchy. Vzduch je prosycený štiplavým zápachem. Občas mrholí i vodorovně. To je ale příznačné, neboť oblékáme bundy a i s deštníky procházíme po pralesních stezkách parku Grena. A v pralese přese prší, ne ? Umocňuje to atmosféru tohoto nádherného místa. Další bonus je minimum lidí kolem. Noříme se do pralesa a většinu času jsme tu sami. Stezka nás vede hustou pralesní vegetací do kopců, ze kterých teče říčka s vodopády. Je to malebné a trochu divoké zároveň. V pralese roste spousta epifytů a květin, jako jsou broméli, montbrécie a samozřejmě záplava žlutých motýlovců.
V jednom místě nás stezka zavede k ruině historické vily Casa de Grena. Dům zapuštěný v lese. Po omšelém schodišti se prochází páv. To nemá chybu. Genius loci. Úplně si představuji tady žít, s tou přírodou, v zelení stromů a záplavě květin. Nádherné místo. Po celou dobu našeho treku drobně mrholí, ale tady to vůbec nevadí. Když se blížíme ke konci stezky, začíná v mracích prosvítat sluníčko.
Na Azorech se dá i koupat
Jedeme do Furnas, do městečka, občerstvit se, na kávu. Vypadá to, že mraky se drží uprostřed ostrova, zatímco na pobřežích je jasno. Zkoušíme najít vhodnou pláž na koupání na jižním pobřeží São Miguel. A skutečně nacházíme jednu krásnou s tmavým sopečným pískem kousek od místa, kde jsem byl ráno. Agua D’ Alto Grande. Asi třísetmetrová pláž, chráněná a obklopená skalisky. S písečným přístupem do moře a výhledem na trojúhelníkový ostrov Villa Franca do Campo. Je tady minimum lidí. Moře ani není studené. Smýváme pot z pralesního treku, jen musíme být tady v moři opatrní a držet se u břehu, neboť jsou tu silné spodní proudy. Relaxujeme. Slunce nepálí, příjemně hřeje. Zůstáváme téměř 2 hodinky.
Při návratu na parkoviště nám nejde nastartovat auto. Odhadujeme to na vybitou baterku, i když tedy nevím z čeho. Jsem zvědavý, za jak dlouho se nám to podaří vyřešit. Volám do půjčovny, nakonec nám ochotná holčina posílá kolegu s novým autem. Do hodiny k nám přijíždí, auto vymění a jedeme domů. Ilha Verde rental – dobrý !!
Na západ São Miguel, Ponta Ferraia, vesnička Mosteiros
Poslední den na ostrově São Miguel pojímáme oddechově. Vstáváme po vyspání, dáváme si načas se snídaní. Dnes nemáme nějaký plán, kam bychom se podívali. Rozhodujeme se spontánně. Pojedeme přes Ginetes na Ponta Ferraiu, ostré lávové útesy na jihozápadním cípu ostrova. Je tam laguna v moři, místo, kde se studená voda z Atlantiku potkává s horkými prameny z nitra země. Skvělé na vyzkoušení ke koupání. Na místě pouštím dron, ze vzduchu je to velmi fotogenické místo. Sytě modrá hladina oceánu, jejíž bílé příbojové vlny se tříští o černá lávová skaliska. K parkovišti u pobřeží vede strmá klikatá cesta odobná jako u majáku Arnel. Ostaní mezitím zkouší koupání v laguně. Pro tento účel je tady vybudované zázemí s toaletami a možností převlečení do plavek. Hned vedle je i restaurace s bazénem. Samotné koupání je ale skutečně jen na chvíli, v laguně jsou natažená lana, kterých se lidé musí pevně držet, aby je mohutné vlny nevytáhly do moře. Po vykoupání se se ještě projdeme po útesech, aybchom žasli nad sílou přírody, která v nich příbojovými vlnami vydolovala celé tunely a jeskyně.
Z Ponta Ferraii pokračujeme jen “o kousek vedle” do malé idylické vesničky Mosteiros. Chceme tady poobědvat, je ale neděle, většina restaurací je zavřených a ty, co jsou otevřené, jsou jen na rezervace. Nevadí. Kousek od místní pláže nacházíme bufet – foodtruck. Dáváme si Azores burger a kávičku. Ceny lidové – 5 Euro za burger a 1,5 Euro za presso. Spokojeně se pak po obědě kocháme příbojovými vlnami na pláži. Mosteiros je malá rybářská vesnička s mnoha malebnými barevnými domečky. Celé okolí i u každého domku je tady hezky udržované. Až skoro jako kýč. To ostatné platí pro celé Azory. Místní lidé tady takhle žijí. Každopádně to na nás působí příjemně a autenticky. Západy slunce tady musejí být nádherné.
Z Mosteiros pak později odpoledne vyjedeme do nedalekého městečka Sete Cidades, kde už to dobře známe. Odpočíváme a relaxujeme na trávníku na břehu modrého jezera (Lagoa Azul). A to tak, že nás přemůže spánek. Příjemná odpolední siesta před návratem na základnu a balením na cestu na další ostrovy. Jsme uprostřed sopečného kráteru obklopeni zelení, přírodou a přesto, že je tu dost lidí, je tu příjemný klid.
Ostrov Flores
Objevování São Miguel je definitivně za námi, přesouváme se dále na západ na ostrov Flores. Je o mnoho menší a výrazně méně “busy”. Z hlediska přírodních krás je to zelená perla Azorských ostrovů s mnoha vodopády uprostřed pralesů, divokého skalnatého pobřeží a zaplavených kráterů vyhaslých sopek. Celý ostrov obývá něco přes 3 tisíce obyvatel. Tomu je přizpůsobená i infrastruktura, takže žádné davy lidí se zde nekonají. Člověk sem přiletí a hned naskočí na místní poklidné tempo, kdy se přes den téměř nic neděje.
Z Ponta Delgady letíme prvním ranním letem v 8.10. Vstáváme ted v 5.30, abychom byli v 6.30 na letišti. Ráno je tu docela rušno. Odbavení je bez problémů, stíháme si sníst i snídani a dát ranní kávičku. Let trvá 1 hodinu 20 minut malým Dashem, vrtuláčkem. Stejnými letadly jsme přelétali v Grónsku. Cestou pod námi v Atlantiku pozoruji jak míjíme další Azorské ostrovy, napravo Terceiru a Graciosu, pod námi dlouhý São Jorge, nalevo pak Pico a Faial. Po chvíli už se před námi objeví obrysy ostrova Flores. Měkce dosedáme na místní ranvej, po pravé straně máme městečko Santa Cruz, kde budeme během našeho pobytu na ostrově Flores bydlet. Na letišti malá komplikace s půjčením auta. Naše rezervace platí až od 11.30, což je za hodinu. Jdeme tedy pěšky se zavazadly na ubytko. Z letiště je to 700 metrů. Nacházíme naše apartmánové domky kousek od centra městečka. Zabydlíme se, jedeme vyzvednout auto a máme ještě skoro celý den na průzkum ostrova. Je nádherně, teplo, svítí sluníčko. Rada na nic nečekat a jezdit a objevovat dokud to jde tady platí dvojnásob.
Objíždíme nejkrásnější místa na ostrově Flores. Hned první je vyhlídka nad Santa Cruz na městečko a ranvej letiště vedle něj. V dáli na obzoru na severu zahlédneme přes moře siluetu ostrova Corvo. Je odsud vzdálený asi 30 kilometrů. Pokud dovolí počasí, uděláme si tam za 2 dny celodenní výlet člunem. Projíždíme dále do vnitrozemí k výhledu na zatopené kaldery Funda a Rasa. Krajina má tady bizarní plastické tvary. Lépe vynikne z dronu. Létám, vypadá to famózně. Během letu mi před dronem občas přeletí pás mraků, tak jsou tu nízko, hned za nimi ale opět vykukuje slunce.
Vodopády v pralese
Pokračujeme po cestě směrem na západní pobřeží k městečku Faija Grande. Zastavujeme na místě, kvůli kterému se na Flores jezdí. Několik vodopádů Ribeira do Ferreiro se tu řítí ze zelených strmých skal několik set metrů do jezera uprostřed pralesa. Fantaskní scenérie jako z Jurského parku. Dechberoucí. K jezeru Poco da Ribeira do Ferreiro dojdeme z parkoviště krátkou, asi kilometrovou pralesní stezkou s 10% převýšením. Místo má své skutečné kouzlo. Zelená kolem, prales, zelené jezero, zelené skály a z nich padající vodopády. Připdám si jako na Havaji. Fotím, točím, nemůžu se nabažit. Dostává mě to.
Koupání mezi lávovými útesy
V pralese je docela horko a vlhko, sjíždíme tedy o kus dál do Faija Grande se vykoupat. Jsou tady “Piscinas naturais” – přírodní koupaliště, což zní slibně. Jsou přírodní bazény v lagunách mezi lávovými útesy. Přístupné jsou po schůdcích nebo žebřících. To si samozřejmě nenecháme ujít. Voda je trochu fresh, ale je to fajn, alespoň nás osvěží. Do laguny pronikají vlny z moře a tahají nás lehce ven.
Večerní vyhlídka
Je podvečer, vracíme se na základnu. V krajině se rozlévá zlatavé sluneční světlo. Míříme na vyhlídku Craverio Lopes vysoko nad údolím. Pohled dolů je famózní. Pod námi vesnička Faijazinha, kam slunce posílá doteky světla mezi domečky a pastviny. Napravo od nás zlatě ozářené stěny s vodopády Ribeira do Ferreiro. Je to nádherné. Zase tu kolem létám dronem a na displeji se míhají záběry jako z dobrodružného filmu. Jsem dojatý. Vydržel bych dívat se hodiny, jak tady slunce pomalu klesá až k horizontu.
Tour de Flores
Druhý den se na Floresu horší počasí. Vzpomenu si na radu – “objevuj, dokud to jde a je hezky”. Nějaké přepršky nás ale nemůžou zastavit, a tak se i dnes vydáváme za poznáváním. Projdeme si městečko Santa Cruz. Na ulicích nikdo není, vládne tu ospalá atmosféra. Malý přístav, stylové domečky, některé s fasádami pomalovanými přírodními motivy – květinami, ptáky.
Odpoledne objíždíme celý ostrov Flores dokola. Nejsevernější mys s majákem Farol de Albernaz je od nás ca. půl hodiny jízdy. Cestou jedeme přes vnitrozemní hory, tam visí nízké mraky a ze severu duje silný nárazový vítr. U majáku na pobřeží se nachází útesy v moři, jež jsou fakticky nejzápadnějšími body evropské pevniny.
Ze severu můžeme jet jen na jih (kam jinam), do městečka Lajes, druhého největšího na ostrově. Má asi 1400 obyvatel. Ze severu na jih přejedeme celý Flores asi za 45 minut. Lajes byl místem, které čelilo ve středověku nájezdům francouzských a anglických pirátů, proto jsou na hradbách dodnes jako připomínka děla na obranu města. Zaujme nás taky památník obětem místních rodáků padlých v letech 1961 – 1974 během Portugalsko – angolské války za nezávislost.
Výlet na ostrov Corvo
Blíží se závěr naší výpravy a na dnešek máme naplánovaný celodenní výlet na ostrov Corvo. Mísí se ve mně těšení a trošku obavy z toho, jak zvládneme plavbu člunem mezi ostrovy. Včera jsem pozoroval vlny na moři a nebylo mi z toho úplně nejlíp.
Dnes je však počasí na naší straně. Vítr jen mírný, oblačné nebe, ale neprší a občas se mezi mraky objeví i sluníčko. Nasedáme do člunu a jedeme ke 30 kilometrů vzdálenému ostrovu Corvo. Kapitán je pohodář, užívá si to, a tak po cestě ze začátku kopírujeme pobřeží a útesy ostrova Flores. Objíždíme divoké skály, ze stěn padají dolů vysoké vodopády. Je to bizarní a krásné zároveň. No volnějším moři už to s námi docela houpá. Trvá mi chvíli, než si na to zvyknu. V půli cesty kapitán zastavuje člun. Houpeme se na vlnách, kolem krouží hejna racků. Z moře se postupně vynořuje několik kosatek. Rackové jdou po zbytcích kořisti po kosatkách a dobře nám signalizují, kde se velryby nacházejí. Kocháme se, jsou všude kolem nás, je to nádherné. Těší mě, že nikdo u toho ani nepovykuje, všichni na člunu s klidem a respektem pozorují přírodní divadlo.
Po tomto představení se už definitivně vydáváme směr Corvo. Člun pleská o hladinu, jedeme rychle, je to fičák. Corvo se nám zvětšuje před očima a kvapem se blíží. Zanedlouho kotvíme v přístavu. U mola už čekají přepravci – taxikáři, kteří nás odvezou nahoru na hranu kaldery. Cena 10 Euro za osobu.
A to je to, proč jsme tady. Ostrov Corvo je maličký, nejmenší z Azorských ostrovů. Měří asi 6 kilometrů na délku a 4 kilometry na šířku. Žije tady okolo 400 obyvatel, téměř všichni ve vesničce Villa do Corvo. Vrchol ostrova ale tvoří unikátní kaldera v jejímž nitru jsou nádherné pastviny a políčka ohraničená kamennými zídkami. Na pastvinách se pase místní dobytek. Jsou tu i četná jezírka. Kolem kaldery vede i trekařská stezka. Stěny kráteru jsou z vnější strany strmé a spadají několik set metrů přímo do moře. Celá tato úchvatná scenérie je vidět z vyhlídky na hraně kaldery, kam tedy míříme taxíkem, neboť je to z vesnice sem skoro 6 kilometrů po silnici do kopce.
Na hraně kaldery se nám pak otevře úchvatný výhled dolů do kráteru. Úplně se to tady nabízí, a tak pouštím dron, letím skoro 2 kilometry daleko, abych vyfotil ostrov Corvo i s kalderou a strmými stěnami pěkně zhora. Pohled je to znovu nádherný. V dáli na obzoru v moři se ještě rýsují obrysy ostrova Flores, našeho dočasného domova, odkud jsme sem dnes přijeli.
Těšíme se taky na trek, sestupujeme po pěšině dolů do kráteru, abychom pak pokračovali po stezce po obvodu kaldery. Zdravíme kravičky, které se tu nerušeně pasou. Dnes s námi přijelo i dost lidí, ale kráter je tak velký, že se tady všichni rozptýlíme a máme svůj klid. V půli treku na dně kaldery sem ještě zasvítí odpolední slunce. Po pastvinách běhají stíny mraků. Nedá mi to, pouštím znovu dron. Uvnitř kráteru je bezvětří, jakmile ale vyletím nad okraj, okamžitě mi systémy dronu začínají signalizovat varování, že mám kvůli silnému větru přistát. Přesto letím opět skoro 2 kilometry daleko, je to totiž tak krásné a nemohu při pohledu na obrázky na displeji odolat. Dron to dává nakonec v pohodě. A jeho záběry, jak přelétává ostrou hranu kaldery jsou dechberoucí.
Dokončujeme trek a o půl třetí odpoledne nás nabírá naše taxi a jedeme zpět do vesnice a do přístavu. Řidič je už důchodce. Dáváme se do řeči, říká, že je z Lisabonu, na Corvu žít nechce, ale na několik let prý s tím souhlasil, neboť jeho žena tu učí na místní škole. V celé škole je celkem 48 žáků a jeho žena učí 3-4 studenty. Takhle se tady žije. Dole ve vsi máme necelou hodinku do odjezdu našeho člunu. Dáváme odpolední kávu v jedné ze 2 kaváren. Na pobřeží obdivujeme ještě několik větrných mlýnů, hezké motivy. Jinak je tu jen pár domků, jeden hotel s 12 lůžky, kemp pro trekaře, přístav s molem a letiště s krátkou ranvejí.
Kolem čtvrté hodiny odpoledne pak nastupujeme do člunu a vydáváme se na zpáteční cestu na Flores. Kosatky už cestou nepotkáme a tak cesta ubíhá rychleji. Moře je klidné, ani to s námi nehoupá. Za 40 minut kotvíme u mola na ostrově Flores. Corvo je úžasný zážitek.
Podívejte se na video z naší cesty po Azorských ostrovech