Po dlouhých letech konečně nastává vhodná konstelace podniknout road expedici po Kanadě. Těším se. Moc. Od klukovských časů se můj léta nesplněný sen nyní stane skutečností. Fascinuje mě a do Kanady mě táhne její nádherná čistá příroda, rozlehlé hory, lesy plné medvědů a jiných divokých zvířat, barevná horská jezera, rozeklaná skaliska, ostrovy a staleté stromy na pacifickém pobřeží, s čímž kontrastuje uvolněná atmosféra pobřežního velkoměsta. Tohle všechno chceme během naší cesty poznat a prozkoumat.
Britská Kolumbie, Vancouver
Naše kanadské putování začíná na pacifickém pobřeží, ve Vancouveru, největším, nejkrásnějším a asi nejdůležitějším městě v provincii Britská Kolumbie. Ta je označována jako nejlepší místo na Zemi (“Best place on Earth”). Musím uznat, že to v žádném případě není nadsázka. BC (British Columbia) je skutečně místem, kde byste chtěli žít. Bezpečná země s nádhernou přírodou na dosah. Čisté moře s plážemi, v létě se tu můžete koupat nebo surfovat a zbytek roku jezdit na kajaku, plachtit nebo třeba pozorovat velryby či kosatky. Dny a měsíce se toulat v blízkých horách. Nebo se usadit ve volnomyšlenkářském Vancouveru a začít zde svůj nový osobní či profesní život. To není úplně náš záměr, ale věřím, že “ochutnáme” od každého trochu během naší kanadské cesty.
Letíme z Prahy přes Curych dále do Vancouveru. Těch 8.900 kilometrů za 10 a 1/2 hodiny ubíhá kupodivu plynule a rychle. Aerolinky Edelweiss nabízejí ve třídě economy v přední části letadla komfortnější sedadla s větším prostorem na nohy, je to pro nás tedy jasná volba. Let je klidný, na palubě precizní švýcarský servis. 2x jídlo a pití. Letíme severním koridorem přes Německo, Dánsko, Norsko, Island, Grónsko. Nad Grónskem pozorujeme ledový příkrov (ice cap) a mně se honí hlavou myšlenky na mou další expedici sem v srpnu. Následuje Baffinův ostrov s obřími plovoucími krami v mořském fjordu. Tohle je vlastně už Kanada. Pak letíme nad Severozápadním průjezdem mezi ostrovy kanadské Arktidy. Myslím na Roalda Amundsena, který tady počátkem 20. století jako první člověk na světě proplul se svou lodí Gjoa. Poté už se pomalu ale jistě snášíme a přes území Kanady přibližujeme k Vancouveru. Mezi mraky chvílemi prosvítají vrcholky Skalistých hor s tyrkysovými jezery. Půlhodinku před přistáním nalétáváme nad vancouverskou zátoku. Pod námi je městská aglomerace topící se v zeleni stromů a parků. Dálnice protínající město. Mrakodrapy downtownu, zelený Stanley park. Epický přílet.
Na letišti nás čeká elektronická pasová kontrola a celní deklarace. Do Kanady se nesmí dovážet živý rostlinný a živočišný materiál a suroviny. Půjčujeme auto, fungl nového Dodge, obří koráb, ve kterém se nám bude pohodlně cestovat. Následující dny strávíme ve Vancouveru.
Vancouver, Stanley park
Stanley park je 400 hektarový lesopark, největší v Kanadě a třetí největší v Severní Americe. Jsou to doslova zelené plíce Vancouveru, svou rozlohou větší než například Central park v New Yorku. Kolem něj vede pobřežní stezka – pro pěší, cyklisty i bruslaře – se scénickými výhledy na moře, přístav, město. Park je prošpikovaný dalšími stezkami, lze ho projet i autem po Stanley park drive. Infrastruktura parku je doplněna parkovišti, restauracemi, zábavou, plážemi.
Sem se moc těšíme. Půjčujeme kola a užíváme si pobřežní stezku. Zastavujeme na Totem poles. Jsou tu repliky indiánských totemů vyrobené podle originálů původními obyvateli. Krásné místo a symbolika. I přes poměrně dost lidí tu vládne uvolněná atmosféra. Přemítáme, který totem bychom si nechali vyrobit pro svou vesnici…
Pokračujeme okružní jízdou kolem Stanley parku. Jedeme nad mostem Lion’s Gate Bridge, připomíná nám slavný Golden Gate v San Franciscu. Naskýtá se nám opravdu krásný výhled na lanový most přes mořskou úžinu. Jedeme dále odpočinkovým tempem. Přece jen se na nás už projevuje únava z časového posunu. Kocháme se výhledy. Park není moc zaplněný, lidí tak akorát. Teď dopoledne je odliv, voda je daleko od břehů.
Ulicemi downtownu
Odpoledne přejíždíme ze Stanley parku do downtownu. Jedeme kolem přístavu plného jachet a hydroplánů. Ty se tady využívají jako dopravní prostředek velmi často, buď pro turisty nebo pro privátní přepravu. Korzujeme po downtownu.
Fotím mrakodrapy, street fotky. Dojdeme až do čtvrti Gastown ke známým parním hodinám. Na Cordova street narážíme i na bezdomovce. Prý jich je nejvíc na Hastings street, tam ani nejdeme o tuhle zkušenost nestojíme. Pomalu se suneme ulicemi. Do tmavých kaňonů mezi mrakodrapy se od skel budov odráží nádherné světlo. Zkouším pár street fotek a časosběr na GoPro. Korzujeme ještě po přístavní promenádě od Canada place. To je místo se symbolicky vztyčenými plachtami připomínající námořní historii Kanady a za ním kotví obří turistické lodě. Promenáda je už plná lidí. Někteří si dělají na trávě piknik, dokonce vidím i skupinku, jak grilují. Kanadská pohodička.
Večer se ještě vracím na pobřežní stezku Stanley parku. Nemůžu si nechat ujít výhledy na město v zálivu pod zlatými paprsky zapadajícího slunce, jakož i večerní výhledy na rozsvícené mrakodrapy.
Je už také příliv, voda dosahuje až ke břehům. Je to působivé barevné divadlo. S potemnělou oblohou sedám do auta a jedu ještě k mostu Lion’s Gate Bridge. Je krásně nasvícený. Z blízké vyhlídky Prospect point pronikavě září nad zátokou a za ním se v temnotě topí několik svítících budov města. Kouzelná atmosféra.
Vancouver, Granville Island
Následující ráno míříme na Granville Island. Přesto, že názvem ostrov, je to vlastně poloostrov blízko downtownu Vancouveru. Nad ním vede železný most Granville bridge do centra města. Jedeme pod něj a hned při příjezdu nás napadá, že je to tady taková kanadská Sapa. Obchůdky, tržnice s potravinami, food courty, galerie s uměním a suvenýry.
Všechno posazené v osobitých kulisách plechových hangárů, dřevěných boudiček, výtvarně zpracovaných do zajímavých motivů a barev.
Pitoreskní svět na Granville Islandu má svou specifickou uvolněnou atmosféru. Bloudíme uličkami tržnic a marketů. Z nabídky, hlavně jídel přecházejí oči. Samozřejmě neodoláme, dáváme oběd a výborné cappuccino. Chodím s foťákem, cvakám motivy a natáčím casosběr. Je to tady opravdu autentické, neopakovatelné, nenapodobitelné.
Vzhůru na Vancouver Island
Po třech dnech velkoměstského života ve Vancouveru vyrážíme vstříc kanadské přírodě. Vancouver Island je ostrov ležící naproti městu přes zátoku Strait of Georgia. Několik dalších dní budeme po něm cestovat a objevovat jeho především přírodní krásy. Staleté lesy, divoká pobřeží se skalnatými útesy a s trochou štěstí snad uvidíme i divoká zvířata.
Brzy ráno jedeme skrz Vancouver – Stanley park – most Lion’s Gate do zátoky Horseshoe Bay na trajekt do Nanaima. Highway 99 se klikatí bohatými lesy, ve kterých jsou rezidenční čtvrti v okolí Vancouveru. Příroda doslova za domem. Jedeme do kopců, ze silnice občas zahlédneme siluety města. Cesta dnes ráno je na pohodu a za 3/4 hodiny jsme u brány k trajektu. Máme zarezervováno a zaplaceno předem, dostáváme palubní lístek a řadíme se do kolony vozidel k nalodění. Všechno tady mají dobře zorganizované, za pár minut jsme na lodi a vyrážíme přes zátoku Strait of Georgia do Nanaima. Loď je plná. Plujeme zátokou obklopenou horami, občas mineme nějaký ostrov. Vlevo v dáli za námi ční proti slunci siluety Vancouveru na zlatavě zářícím moři. Za 1 hodinu 40 minut přistáváme v Nanaimu. Je to takové malé městečko, díky trajektu brána na Vancouver Island.
Staletý les v Cathedral Grove
Z Nanaima míříme po Hwy 19 a Hwy 4 do Uclueletu na západní pobřeží. Je to odsud asi 170 kilometrů a máme na přejezd celý den. Cestou zastavujeme v Cathedral Grove u jezera Lake Cameron Jsou tu pralesní stezky s několikasetletými stromy – douglaskami, javory a červenými cedry. Prales je skutečně fascinující. Pět set, šest set i osmisetleté stromy porostlé mechy, lišejníky s cáry visícími z jejich větví. Je krásně, mezi stromy a hustým porostem si razí cestu sluneční paprsky. Vypadá to všechno impozantně. Stromy s obrovskými kmeny, vedle nichž člověk vypadá jako malé nic.
Tady si uvědomím, jak je čas relativní a jak nás příroda a její vývoj naprosto přesahuje. Cathedral Grove má nádhernou atmosféru a i přesto, že je tu poměrně hodně lidí, tak je, pohlcen lesem, téměř nevnímám. Procházíme 2 krátké stezky, jsou to dřevěné zbudované chodníčky. Nejstarší strom tady má více než 800 let a ty nejstarší stromy odolaly i velkému lesnímu požáru před 300 lety.
Ucluelet, západní pobřeží Vancouver Islandu, stezka Wild Pacific Trail
Ucluelet spolu s Tofinem jsou 2 osady / městečka na západním pobřeží Vancouver Islandu. Při rozhodování, kde budeme bydlet, volíme menší a klidnější Ucluelet. A především také proto, že jsou tady nádherné pobřežní stezky Wild Pacific Trail. Ty jsou vybudované v pobřežních lesích a vedou kolem divokých skalních útesů s úchvatnými výhledy na oceán. Už se moc těším, až si je projdeme a co na nich uvidíme.
Ubytování v Uclueletu máme skvělé. Dřevěné chatky s apartmány v místním přístavu s výhledem na mořskou zátoku. Ta je v dáli obklopena horami, což spolu tvoří dechberoucí okolní scenérii. A protože divočina je tu opravdu na dosah, pozorujeme v blízkém okolní například potulující se jeleny nebo mývaly.
Navečer beru fototechniku a chci si projít krátký úsek pobřežní stezky. Klikatí se okolo majáku Amphitrite. Celá trasa měří asi 2 kilometry. Procházím její asi nejkrásnější část. Lesem k majáku, pak kopíruji pobřeží a hledám zajímavé vyhlídky. Jdu západním směrem, pozoruji slunce, jak se kloní níž a níž k obzoru.
Zlatá záře vplouvá mezi tmavé útesy a vytváří překrásný kontrast tmavých siluet na žlutooranžovém nebi. Romantika jako hrom. Fotím, natáčím tu krásu až skoro do západu slunce. Ke konci se už jen tiše kochám, jak sluneční kotouč zalézá za obzor.
Další dny se mění počasí. Procházíme jiné úseky Wild Pacific Trailu. Je to nahoru dolů kolem rozeklaného pobřeží. A díky počasí také podstatně syrovější než večerní romantika se západem slunce. Je zataženo, fičí silný vítr. Dnešní fotky mají dramatickou atmosféru. V mnohém mi to připomíná trek divočinou v národním parku Ohňová země loni v Argentině.
Poslední večer dotankovávám nádrž. Další dva dny budou přejezdové, přesouváme se zpět na pevninu a do kanadských hor. Benzín je v Kanadě levnější než u nás – aktuálně v přepočtu nějakých 29 korun za litr.
1. přejezdový den, Victoria
Dnes přejíždíme ze západního pobřeží Vancouver Islandu na jih, do hlavního města Victoria. Navečer zde máme rezervovanou výpravu za velrybami. Na to se moc těším. Po osmé hodině ráno ráno vyrážíme z Uclueletu. Čeká nás 270 kilometrů přejezd, asi 4 hodiny cesty. Venku je zataženo a docela chladno, asi 13 stupňů. Jak se vzdalujeme od pobřeží, postupně se vyjasňuje a otepluje. Do Victorie už přijíždíme za sluníčka a v krátkém tričku. Ubytováváme se záměrně na severním okraji města asi 10 minut jízdy od trajektu, kam pojedeme následující den ráno.
Asi 10 kilometrů od našeho ubytování se nacházejí známé zahrady Butchart Gardens. Do večerní výpravy za velrybami nám zbývá ještě dost času, jedeme tedy zahrady navštívit. Je to hezké místo, výsadby, parkové úpravy a záplavy barevných květin jsou impozantní, ale dnes v neděli je tu plno lidí, a tak to trochu ztrácí atmosféru. Neumím si představit tady strávit půl dne mezi květinami a rozjímat. Zahrady tedy svižně procházíme a pak už odtud vyrážíme na “velrybí výlet”. Je jasno, příjemně. Před večerní plavbou dáváme ještě večeři a následně vycházíme do přístavu k nalodění. V tu chvíli mi volá kanadské číslo. Mám nepříjemné tušení a skutečně, výprava za velrybami je kvůli silnému větru na moři zrušená. No nic, je to škoda, ale přírodě neporučíme. Věřím, že budeme mít další příležitosti a příroda nám nadělí příště. Třeba medvěda ? Nebo orla ?
2. přejezdový den, cesta do hor
Začíná druhý a nejdelší den našeho kanadského putování. V 7.15 čekáme ve Victoria Schwartz Bay na trajekt do Vancouver Tsawassen. Všechno stíháme na pohodu. Je krásné slunečné ráno, čerstvý vzduch, 13 stupňů. Plavba trajektem trvá tentokrát 1 hodinu a 20 minut. A je to epická jízda mezi ostrovy a ostrůvky vancouverského zálivu. Ostrovy jsou poseté chatami a moly s kotvícími loďkami. Tady bych chtěl mít chatu. Místní vody jsou plné velryb a kosatek, zírám tak v naději na hladinu, ale během naší plavby žádnou nezahlédnnu. Za to ale vidíme na obzoru se rýsující zasněžené horské hřebeny. Ty hory jsou už v Americe, blízko Seattlu.
Podívejte se na video z překrásného Vancouver Islandu :
Z Tsawassenu objíždíme z jihu Vancouver. Po levé straně v dáli máme hodnou dobu siluety mrakodrapů. Pak najíždíme na Trans-Canada-Hwy 1. Ta vede skrz celou Kanadu z Vancouveru až do Ottawy a Montrealu. Celkem přes 7 tisíc kilometrů. My na ní projedeme některé krátké úseky. Dnes jen do městečka Hope. Jak se k němu blížíme, v dálce už se rýsují hory, zvedající se z roviny. Hope je malé městečko, známé tím, že se tady natáčel první díl Ramba. Taky je to taková vstupní brána do tzv. Holiday land. To vychází historicky z doby, kdy sem lidé začali jezdit do hor za turismem a rekreací. Hope si pomalu projíždíme, nasajeme provinční atmosféru, uděláme tady malý nákup a vzhůru do větších hor.
Najíždíme na Yellow head Hwy 5, po níž dojedeme až do cíle naší dnešní cesty – Blue River. Přejíždíme několik horských sedel. Je to scénická jízda horami, v údolí tečou řeky, taková typická krajina předhůří Skalistých hor. Míjíme Kamloops a pak směrem na Jasper dojedeme až do Blue River. Celkem dnes 600 kilometrů.
Blue River, výprava člunem za medvědy
Jsme v místě, kde lišky dávají dobrou noc. Zažíváme pocity být “in the middle of nowhere – uprostřed ničeho”. Je tu ale benzínka, 3 ubytka (na jednom jsme my) a asi jen 2 místa, kde se dá najíst. Nocujeme tu kvůli tomu, že ráno odtud pojedeme na výpravu po řece a jezeře Mud. Za medvědy, orly a dalšími zvířaty. Těšíme se. A pak do Jasperu, máme to odsud už jen 2 hodiny jízdy.
Jsme unavení z celodenní jízdy. Večer je ale příjemný, vyjasňuje se a my pozorujeme okolní zaněžené hory, jak se barví v podvečerním slunci.
Ráno je den jako proměněný. Vydatně prší, na obloze jsou husté nízké těžké mraky. Dáváme skromnou snídani v hotelu a přemítáme, jestli za 2 hodiny přestane pršet. To bychom měli začít naši výpravu člunem po řece a jezeře Mud za medvědy. Předpověď říká, že pršet nebude. Ujišťuji ostatní, že to určitě vyjde. Bereme si s sebou pro jistotu teplé a navrch nepromokavé vrstvy. Těsně před desátou při nalodění na čluny fasujeme ještě nepromokavé bundy a pláště. A prší stále…
Vyjíždíme na jezero Mud na dvoukánoi. Po chvíli pršet přestává. Z hladiny jezera se zdvihají mlžné opary. Zpoza z nich a z mraků opatrně začínají vykukovat okolní hory. Kolem je nádherná atmosféra, připadám si jako v přírodopisném filmu. Obeplouváme pomalu ostrůvky na jezeře. Hned po vyplutí míjíme osamocený vysoký strom a na něm hnízdo orlovců říčních. Daří se mi ho vyfotit i s dospělým dravcem, jak sedí sedí na stromě vedle hnízda. Na jezeře pak přesedáme na rychlý člun a jedeme se dvěma guidy proti proudu řeky Mud. Máme člun jen sami pro sebe a je to boží jízda! Brázdíme řeku vysokou rychlostí, řežeme zatáčky. Jedeme do lůna panenské přírody. Kolem nás se odvíjí úchvatná decheberoucí scenérie.
Po chvíli zpozorujeme na pravém břehu medvědici s mládětem. Jsou to černí medvědi – baribalové. Menší než grizzlyové, přesto impozantní. Naší přítomností se nenechají rušit, brousí si to spolu chvíli houštím, chvíli po břehu. Mládě skotačí vedle mámy. Je asi 1 a 1/2 roku staré, brzy ji opustí a bude se už živit samo. To je zákon přírody.
Projíždíme dál řekou a “dýcháme” tu úžasnou krajinu. Oba guidové jsou velmi milí, kluk je z Austrálie, děvče z Kanady. Mají práci snů. V dobrém jim závidím. A jsem šťastný.
Jedeme zpět na jezero Mud, kde se mezitím roztrhaly husté mraky, vykoukly zasněžené vrcholky okolních hor a celá ta krása se zrcadlí v klidné hladině jezera. Je ticho, jen občas zaslechneme křik potáplice lední. Do našeho člunu přisedají další lidé, jedeme s nimi dále po jezeře, čímž se naše výprava prodlužuje celkem na téměř dvojnásobek! Cestou pozorujeme mohutné vodopády valící se z hor. Jsou částečně ukryté v lese, ale vytékají do jezera Mud. Při návratu plujeme kolem dravčího hnízda a z něj na nás vykukuje mladý orlovec. Je to krásný závěr naší plavby, během které nám na zpáteční cestu i svítí sluníčko.
Podívejte se na video z naší plavby za medvědy :
Po vylodění startuji ještě dron a fotím a točím jezero a řeku z výšky. Jsou to krásné scénické záběry. Jakmile skončím, jdu za ostatními ještě na polévku. Restaurace je ve stylu srubu a je dekorovaná velkoformátovými fotografiemi divokých zvířat a místní krajiny. Během oběda se pak strhne šílený liják korunovaný strašnými kroupami. Jsme rádi, že v tuto chvíli nejsme někde v člunu na jezeře.
Národní park Jasper
Po výpravě v Blue River míří naše cesta už do srdce kanadských Skalistých hor. Jedeme přes 2 hodiny, asi 220 kilometrů do městečka Jasper, centra stejnojmenného národního parku. Po cestě se mění počasí, chvíli leje jako z konve, chvílemi je i polojasno. Chci si vyfotit ikonický Mount Robson (3922 metrů), nejvyšší vrchol kanadských Skalistých hor, vršek je ale v mracích, a tak jen cvaknu z povinnosti snímek torza hory s dálnicí se k němu linoucí.
Do Jasperu dorážíme v podvečer za slunečního svitu. Tímto také opouštíme na čas Britskou Kolumbii a příjezdem do provincie Alberta se také posouváme o 1 časové pásmo (z -9 hodin na -8 hodin oproti CET).
Jezero Maligne
Národní park Jasper je nádhernou přírodní podívanou. Skutečnou perlou v jeho srdci je Maligne Lake. Ledovcové jezero, malebně uložené mezi rozeklanými horami, na východě obklopené štíty Queen Elisabeth mountain range. Jeho nejkrásnější část – Spirit Island – je obtížně přístupný pouze po vodě lodí nebo na kajaku. Spirit Island chceme vidět, proto rezervujeme první ranní plavbu lodí po jezeře.
Probouzíme se do šedivého zamračeného rána. Jezero Maligne leží v odlehlé části národního parku. Z Jasperu je to asi 40 kilometrů (1 hodinu dojezd) cestou horskou krajinou. Přesto, že je zataženo, mraky jsou vysoko, a tak si užíváme výhledy na hory. Po cestě soutěžíme taky, kdo uvidí víc medvědů. Ti jsou tady všude a skutečně občas nějakého z auta zahlédneme. U jezera Medicine pozorujeme od cesty mohutný solitérní suchý strom na jehož vrcholku trůní impozantní orlí hnízdo.
Sedí na něm dospělý orel bělohlavý a má v něm mládě. Hnízdo orlů má obrovské rozměry 2 – 4 metry na šířku a může vážit až 1 tunu. Jeden z rodičů hlídá mládě v hnízdě, zatímco druhý létá kolem a loví potravu. Máme na hnízdo pěkný volný výhled a je to úžasný zážitek orly pozorovat a fotografovat.
Jízda lodí po Maligne Lake je šílená turisťárna. Jedeme ale nádhernou krajinou a výhledy stojí za to překousnout ten komerční aspekt. Na Spirit Islandu máme 15 minut vylodění na procházku, fotky. Stihnu pořídit několik dlouhých expozic a jedeme zpátky. Moc jsem si to neužil a už vůbec ne s ostatními a zařeknu se, že takhle účelově už fotografovat nebudu a pokud si to s tím nemůžu prožít, nemá taková fotka pro mě žádný význam ani hodnotu.
Jasper
Městečko v centru stejnojmenného národního parku je na 3 dny naším přechodným domovem. Je to základna pro výpravy a treky po okolí. Má asi 4.500 obyvatel. Prochází jím transkanadská železnice, jíž tu dominuje velké nádraží. Přítomnost železnice pocítíme na vlastní kůži (nebo spíš uši), protože bydlíme v hotelu vedle kolejí a projíždějící vlaky ve dne v noci jsou hodně slyšet. Když už zmíním tu železnici, tak to je tady v kanadských Skalistých horách taky obrovský zážitek. Několik kilometrů dlouhé vlaky s barevnými lokomotivami a pestrou škálou barevných naložených kontejnerů projíždějí úchvatnými horskými scenériemi. Nejsem ulítlý na vláčky, ale je to divadlo, které vydržím pozorovat dlouhé minuty. A připomíná mi to moje dětství, jako kluk jsem měl modely vláčků a stavěl si koleje mezi horami a lesy.
Procházíme se po Jasperu, dokupujeme potraviny, jsou tu i outdoorové obchůdky se zajímavou nabídkou zboží, které v Evropě není. Taky kavárny, pekárny s místním pečivem, dopřáváme si výborné cappuccino a dezert. Podstatnou část Jasperu tvoří nabídka ubytování nejrůznějšího typu a kvality – od kempů a chatek kolem města, přes penziony až po luxusní hotely.
Icefields Parkway
Fenomén Skalistých hor, přes 200 kilometrů dlouhá scénická silnice Hwy 93, vinoucí se kanadskými Rockies mezi Jasperem a Lake Louise s nádhernými výhledy na okolní hory a ledovce. To je Icefields Parkway. Projedeme ji následující den, dnes večer bych ji chtěl alespoň kousek okusit a mířím tedy z Jasperu asi 30 kilometrů na vodopády Athabasca. Počasí se má na večer zlepšit, podle předpovědi se má dokonce ukázat sluníčko.
Athabasca Falls jsou krásné vodopády na stejnojmenné řece s výhledem na horu Mt. Kerkeslin v pozadí. Nádherná scenérie. Vodopády jsou vysoké 25 metrů ve dvou traktech a vyhlídka na ně je dobře dostupná z hlavní cesty. To z nich dělá přes den atraktivní místo se spoustou turistů. Pozdě večer tu není naštěstí vůbec nikdo anebo zde zastaví na chvilku jen pár lidí, a tak si tuhle krásu většinu času vychutnávám úplně sám. Chodím tady dokola téměř 2 hodiny. Fotím, scéna je to krásná, ale zpočátku tomu chybí světlo. Přesto stěna Mt. Kerkeslin vypínající se za vodopády je impozantní. Pozoruji západní obzor a je malá šance, že se nízké slunce vyloupne z pod mraků a zasvítí sem. Po 9-té hodině večer ale už tomu šanci nedávám a pomalu odcházím pryč. Kouknu ještě naposledy k vodopádům, když v tom na nich, okolních stromech a na hoře za nimi vytrysknou zlaté proudy večerního slunečního světla. Tak to vyšlo, jsem v euforii. Scéna doslova ožívá, září. Je to neskutečně krásné. Pořídím několik dlouhých expozic a videa, mám na to čas a pak už se zase jen dívám…
Řeka Athabasca byla a je důležitou spojnicí mezi ledovci Skalistých hor a Severním ledovým oceánem. Teče z Kolumbijského ledovce (Columbia Icefield), vytváří jezero Athabasca a poté teče do jezera Great Slave Lake, odkud odtéká jako řeka Mackenzie až do ledového oceánu. Za vodopády směrem na Jasper vytváří Athabasca působivá řečiště v údolích obklopených zasněženými horskými štíty. Na nich se nachází mnoho ostrůvků porostlých borovicemi douglaskami a smrky. Cestou zpět projíždím jakoby úplně jinou krajinou. Barevná obloha, temné stíny, nasvícené hory. Zastavuji na pár místech a fotím tu nádheru. Pyramid peak s řekou a barevnou oblohou nad Jasperem. Hory s řekou Athabasca zařezávající se do jejich úbočí. Nádherný večer, je dlouho světlo, a tak se vracím zpět do Jasperu až před 11-tou večer totálně utahaný.
Ráno se probouzíme do slunečného dne. Vstáváme na pohodu “po vyspání”. Po snídani ještě zastávka pro kávičku a už směřujeme na Icefields Parkway. Čeká nás dnes 200 kilometrů scénické jízdy kanadskými Skalistými horami do Lake Louise. Po cestě uděláme několik zastávek na vyhlídky, vodopády, procházky. Počasí nám přeje, je jasno, kolem 14 stupňů, prostě paráda.
Zastavujeme na vodopádech Sunwapta Falls. Ty jsou horní a dolní. Na horních vodopádech řeka krásně obtéká malý ostrov se stromy, aby se pak za ním spojila v horní vodopád. Bohužel se to nedá moc dobře vyfotit, okolí je zarostlé stromy, a tak na snímcích příliš nevynikne efekt solitérního ostrova obtékaného řekou. Od horních vodopádů jdeme krátký trek ke spodním vodopádům (Lower Sunwapta Falls), je to mírně svažující se cestička lesem. Spodní vodopády jsou nádherné, divoká průrva, do níž se valí voda. Dál pak odtéká řeka k horám na obzoru. A je tu podstatně méně lidí, jelikož jsme asi 1 a 1/2 kilometru od parkoviště.
Pokračujeme naši scénickou jízdu. Asi v polovině trasy se nachází ledovcové pole Columbia Icefield. Hřeben zasněžených ledových hor a v sedle ledovec Athabasca. Z něj odtéká voda stejnojmennou řekou. Kousek za Columbia Icefield je esíčko-zatáčka a v ní krásná vyhlídka na Cirrus Mountain pod níž se klikatí silnice Icefields Parkway.
Pomalu se blížíme k Lake Louise, užíváme si krásné počasí a výhledy na hory. 44 kilometrů před cílem leží jezero Peyto. Za mě je to nejkrásnější horský výhled ve Skalistých horách. Krátká procházka z parkoviště (asi 800 metrů) procvičí naše plíce do prudkého kopce. Kolem v lese je všude plno sněhu, je znát, že léto tady ještě úplně nezačalo. Výhled na Peyto Lake s horami v pozadí je famózní. Jezero má sytě tyrkysově modrou barvu a tvar psí hlavy. Lidí je tu teď nepočítaně, přesto je to nádherné místo. Pojedu sem ale ještě navečer, uvidím, jak to tady bude vypadat a jaká tady bude atmosféra. Z Peyto Lake je to už jen 1/2 hodinka dojezdu do Lake Louise. Cestou míjíme ještě další výhledy u jezer Bow a Herbert. Scenérie horských štítů jsou úchvatné.
Do krajiny se pomalu plíží večerní stíny. Nechci si nechat ujít večerní atmosféru a jedu zpět k Peyto Lake. Slunce se kloní k obzoru, částečně zastřené oblaky, vrhá rozptýlené světlo. Jak klesá níž pod mraky, nasvětluje okolní hory. Zastavuji u Bow Lake, hladina jezera je rozčeřená větrem. Volím minimalismus, fotím na 30 sec dlouhou expozici, abych “rozmazal” vodu a mraky. Následně tak krásně vyniknou horské štíty nasvícené večerním sluncem.
Na Peyto Lake dorazím, když už slunce zalézá za okolní kopce. Krajina s jezerem pode mnou tmavne a obloha se začíná barvit. Zejména horský hřeben v pozadí. Dává vyniknout barevnému kontrastu temně modré krajiny a žlutooranžových odstínů zařící oblohy. Ten obraz prostě nemá chybu. Oproti odpoledni jsem tu téměř sám. Užívám si to něco přes hodinu. Když obloha hoří temně oranžovou, růžovou a červenou, cvaknu poslední 2 snímky a odcházím. Projížídm ještě kus po Icefields Parkway pár kilometrů k západu. Hra barev je fascinující, přitahuje mě to. Nedá mi to, udělá ještě několik záběrů a se sluncem v duši se vracím zpět domů.
Transkanadská železnice
Na krásné barevné dlouhé vlaky jsme narazili před několika dny v Jasperu. Transkanadská železnice je klenot, stavba, jejíž historie sahá až do let 1881 – 1885, kdy spojila východ a západ Kanady, připojila provincii Bristká Kolumbie ke kanadské konfederaci a utvořila tak její dnešní podobu. Trať se line Skalistými horami, nejkrásnějšími scenériemi jaké si lze představit. Jedno takové místo se nachází asi 5 kilometrů od Lake Louise. Morantova zatáčka (Morant’s curve), esíčko železničních kolejí kopírující tok řeky Bow a za ním do nebe se tyčící zasněžené štíty hor. Vyhlídka nese jméno fotografa Nicholase Moranta, který tady v polovině 20. století vyfotil ikonickou fotografii projíždějícího vlaku s horami v pozadí.
Na Morant’s curve vstávám po 4. hodině ráno. Předpověď slibuje slunečno, jedu tedy s příslibem, že vycházející slunce nasvítí okolní hory a když se zadaří, tak mi to doho i projede vlak. Jízdní řád železnice totiž nelze najít na internetu, takže okamžik, kdy vlak projíždí scénou se prostě musí “vyčekat”. Na východní straně se však bohužel stahují husté mraky, a tak se nakonec barevný východ slunce nekoná. Zato je docela zima, tak kolem nuly, což za ty 2 hodiny čekání a postávání na místě cítím, jak mnou prostupuje chlad. Nakonec je ale moje trpělivost a úsilí odměněno a celou scénou mi během krátké doby projedou 2 dlouhé vlaky s barevnými kontejnery.
Emerald Lake, národní park Yoho
Z Lake Louise si na jeden den “odskočíme” do třetího z národních parků – Yoho. Smaragdové jezero (Emerald Lake), září svou temně zelenou barvou jako skutečný drahokam zasazený mezi horami. Na nejznámějším místě parku nás bohužel čeká turistická past.
Přeplněné parkoviště a lidské mraveniště. V ústí jezera je most a lodge k ubytování se stylovou dřevěnou restaurací. Známé místo k fotografování a tudíž nejvíce lidí se koncentruje tady. My naštěstí jdeme krátký trek okolo jezera, kde se lidské davy rozptýlí. Trek je fajn, pozorujeme scenérie, nasloucháme okolní přírodě. Těch 5-6 kilometrů nám nakonec zabere přes 2 hodiny.
Lake Louise
Malé horské městečko v srdci národního parku Banff v kanadských Skalistých horách je po 4 dny naším přechodným domovem. Jsme v 1600 metrech nad mořem. Horské klima jen znát na první pocit. Mrazivá rána, přes den při vyjasnění něco přes 10 stupňů. Na mnoha místech v lese ještě leží spousta sněhu. Neklamné znamení, že léto sem ještě úplně nedorazilo.
Lake Louise má asi 700 stálých obyvatel, je to jen desetina oproti většímu a známějšímu Banffu. Většinu městečka tvoří hotely, ubytování a k nim přilehlá infrastruktura. Ubytování není zrovna levné a kapacita je omezená, většina návštěvníků sem proto přijíždí na jeden den, aby si mohli prohlédnout krásy okolí. Scenérie kolem Lake Louise jsou ovšem dechberoucí.
Především samotné jezero Lake Louise, se sytě tyrkysovou vodou, sevřené okolními horskými štíty. U jezera stojí luxusní hotel zámeckého typu, Fairmont chateau, jako vystřižený z pohádky od Disneyho. Většina návštěvníků tady korzuje kolem jezera a zámku, my se vydáváme na tůru o něco dál. Prvně na vyhlídku Fairmont lookout v lese několik set metrů nad jezerem. Pod námi se blýská tyrkysová hladina, na ní plují červené kanoe. Sluncem ozářený žlutavý zámek barevně kontrastuje s jezerem, tmavě modrošedou oblohou a horami v pozadí. Lake Louise se v zimě stává významným lyžařským střediskem, kde se jezdí i závody Světového poháru a toto centrum máme teď před sebou jako na dlani.
Všechny treky vedou z Lake Louise pouze do kopce. Svahy kolem jezera jsou strmé, a tak na pár kilometrech nastoupáme 400-500 výškových metrů. Jdeme k jezerům Mirror Lake a Lake Agnes. Stezká stoupá lesem, až u Mirror Lake se otvírají první výhledy do krajiny. Lake Agnes už je typické vysokohorské jezero ve výšce asi 2100 metrů, ještě způli zamrzlé a kolem se válí mohutné vrstvy sněhu. Vyhlídka Beehive nad Lake Agnes je už pak právě kvůli množství sněhu nepřístupná. Ledovcové údolí je obklopené horami a spolu vytváří nádhernou horskou scenérii.
Trochu se tu opakuje situace od Emerald Lake, v ústí jezera je dřevěná chata – Teahouse, kde se koncentruje většina návštěvníků. My jdeme dál podél břehu kam až nám sníh dovolí a najednou jsme sami a máme celou krajinu jen pro sebe. Teahouse byl založený v 90. letech 19. století. Zásobování chaty probíhá i v dnešní době koňskými povozy, jednou za rok sem přiletí vrtulník. Návštěvníci si veškerý svůj odpad odsud musí odnést – správný počin. Kolem Teahouse a všude blízko pobíhají sysli a chipmánci. Žadoní o potravu a málem vlezou do batohu na foťáky.
Město Banff
Hlavní a největší středisko stejnojmenného národního parku má asi 7500 obyvatel a navštítvit ho bereme skoro jako povinnost. Nechceme však promrhat dny kdy je hezky a proto když na sobotu předpověď hlásí zhoršení počasí, říkáme si, že dnes je ta příležitost a vyrážíme město Banff prozkoumat.
Z Lake Louise jedeme po Trans-Canada-Hwy 1 na východ asi 45 minut. Už při příjezdu je jasné, že zažijeme turistické peklo. Plno aut už u vjezdu do města. U nápisu Banff fronta indických turistů, kteří se tam chtějí vyfotit. Proplétáme se kolonou, v centru naštěstí nacházíme podzemní garáže k zaparkování.
Ulice Banffu jsou typicky pravoúhlé. Je to městečko horského rázu s veškerou infrastrukturou pro turisty. Obchody, restaurace, hotely, služby, suvenýry, kavárny, turistické agentury. Korzujeme po ulicích, občas zaplujeme do nějakého shopu. Ústředním bulvárem je Banff avenue, dlouhá třída s kulisou pyramidového kuželu Cascade mountain v pozadí. Mě zajímají galerie místních fotografů, čerpám u nich inspiraci. Cestou po městě zkouším fotit street a točit časosběry jako ve Vancouveru. Poflakujeme se po městě asi 3 hodiny včetně oběda. Počasí se mezitím lepší, dokonce vysvitne sluníčko a je teplo. Ozařuje i okolní hory, které Banff obklopují. Než Banff úplně opustíme, jedeme ještě k ikonickému zámku – hotelu Fairmont Banff Springs. Na pozadí okolních hor vypadá opravdu famózně.
Musím říct, že Banff na mě působí tak nějak divně, dvojako. Na jednu stranu fu-fu středisko, všechno drahé, tvářící se luxusně a na druhou stranu pouťově, taková masová turisťárna. Řekl bych, že když jsme v horách, budou tu převládat trekaři, horolezci, sportovci. Ale nemám ten pocit. Spíš je to přehlídka pózérů, kteří se sem přišli hlavně vyfotit a zashopovat, protože je to cool.
Zpět ve Vancouveru
Po týdnech našeho putování Kanadou se naše cesta pomalu chýlí ke konci. Necháváme Skalisté hory definitivně za sebou a vracíme se na západní pobřeží zpět do Vancouveru. Dvoudenní přejezd se stopkou v Kelowně je jedna epická jízda nádhernou kanadskou přírodou. Z Lake Louise na západ po Trans-Canada-Hwy 1, poté Hwy 97 a Hwy 97 až do Kelowny. Cestou zažijeme všechny druhy počasí od hustých lijáků až po krásné slunečno. V okolí Kelowny je rozsáhlá jezerní oblast, objíždíme několik jezer a je to velká paráda.
Z Kelowny pokračujeme po Hwy 97c na Merritt, odsud pak po Yellow head Hwy 5 do nám už známého Hope. Tady se symbolicky loučíme s horami a lesy a máme to už jen posledních 140 kilometrů do Vancouveru.
Ve městě si užíváme sluníčko a příjemných 20 stupňů, Jaká je to změna oproti Skalistým horám. Dopřáváme si teplý podvečer na Granville Islandu. Procházíme se po marketu, dáváme street food, užíváme si výhledy na přístav a městské mrakodrapy topící se ve sluneční záři.
Později večer zamířím do olympijské vesnice v centru Vancouveru. Ta byla zbudována v zátoce False Creek u příležitosti Zimních olympijských her v roce 2010 a po olympiádě z vesnice udělali apartmány k bydlení. Na břehu je krásná promenáda s výhledem na zátoku, za ní olympiské budovy – stadion Olympic oval. Vedle něj panorama downtownu s blyštivými mrakodrapy. Vpravo od nich pak areál Science center, postavený k světové výstavě Expo 86, s dominantou – obří skleněnou kopulí.
V zapadajícím slunci se všechno krásně leskne a odráží světlo. Čekám do doby, kdy obloha potemní tmavě modrou barvou a všechny budovy se rozsvítí. Je to opravdu působivé a dechberoucí. V zátoce se neustále něco děje. Místní vodáci tu trénují jízdu na dračích lodích, občas přejede nějaký veslař, někdo s člunem, nebo trajekt z Granville Islandu. Zítra z Kanady odlétáme domů. Pohlcený kouzelnou atmosférou pozoruji svítící panorama města, hlavou mi probíhají vzpomínky na poslední týdny, naši cestu, mnohá setkání s nespoutanou přírodou a divočinou. Moc mě to naplňuje a jen se teď snažím co nejvíce oddálit moment, kdy odsud musím odejít.
Podívejte se na video z naší cesty Kanadou :