Mnoho lidí si myslí, že Špicberky jsou nepřístupné a nehostinné místo kdesi daleko na severu, kde je jen zima, mráz a led, nic tam není a nic tam nežije. Opak je pravdou ! Je to nádherná, rozmanitá země s členitými fjordy, lemovanými zasněženými masivy hor a mohutnými ledovci. Místo, kde ještě stále můžete plout lodí a prožít dobrodružství jako z dob objevitelů z počátku 20. století. Úžasná přírodní rezervace plná divokých zvířat, která můžete zblízka pozorovat, protože se nebojí člověka. Arktický ráj.
Bjornfjorden, Špicberky
Daleký sever
Když jsem někdy na přelomu tisíciletí listoval knihou o Norsku, v níž bylo i pár stránek o Špicberkách, to, že se tam někdy podívám, bylo jako sci-fi ze vzdálené budoucnosti. Doba se naštěstí změnila a já, plný očekávání, sedám v Oslu na letadlo jehož cílem je Longyearbyen, vstupní brána do ledového království. „Daleký sever“ už dnes také není správný příměr, neboť máme před sebou pouhé 3 hodiny letu.
Pokud chcete mít zážitek z přistání na Špicberkách v Longyearbyenu, vyberte si místo u okénka na levé straně letadla – podívejte se na video z příletu na Špicberky :
Před letištěm, Longyearbyen, Špicberky
Longyearbyen
Bývalé hornické město Longyearbyen je dnes moderní metropole se všemi vymoženostmi civilizace. Norové a turisté sem prý létají dokonce jen na prodloužené víkendy, na výlety po okolí na sněžných skútrech nebo se psím spřežením a pak za zábavou. To ale není můj cíl, na mě tady v přístavu čeká expediční loď, na které budu bydlet a s ní se plavit kolem pobřeží, podnikat treky na pevninu, pozorovat a fotografovat arktickou krajinu a přírodu.
Před samotným naloděním mám ještě trochu času projít si Longyearbyen. Městečko je malé, má jen 2100 obyvatel. Tvoří ho několik ulic s montovanými domky bez základů. Jelikož leží na permafrostu, tak se tady staví trochu jinak než u nás,do země se nic nezakopává, stavby nemají základy a také inženýrské sítě se vedou po zemi.
Longyearbyen
Navštěvuji místní univerzitu (nejsevernější univerzita na světě) a vedle ní polární muzeum. Po městě občas potkávám ozbrojené muže s kulovnicí přes rameno – a nejsou to žádní myslivci. Jsou povinně ozbrojeni proti ledním medvědům. Pokud se vydají za hranice města, tak tam je na toto nebezpečí ještě upozorňují i výstražné dopravní značky. Divoká příroda je tu již opravdu na dosah ruky. Mezi domky jsem zahlédl pasoucí se soby nebo divoké husy a bernešky.
Expediční trojstěžník Rembrandt
Konečně vyplouváme ! Náš expediční trojstěžník Rembrandt má i motory, takže nebudeme odkázáni jen na vítr a plachtění. Po pravdě, spíše to bude asi naopak, převážně pojedeme na motor a plachtění si můžeme vyzkoušet, když budou vhodné podmínky. Trochu méně romantiky, ale účel světí prostředky. O co víc obdivuji mořeplavce v dávných dobách, kteří byli odkázáni jen na sílu přírodních živlů.
Opouštíme Longyearbyen přes Ledový fjord (Isfjorden), posílám poslední zprávy rodině a známým, protože odteď budeme bez mobilních signálů. Jak říká kapitán : „no mobile phone, no e-mails, no facebook, just photo and enjoy the nature“. A má pravdu. Nepřítomnost internetu a mobilního signálu zaměří moje smysly jinam – začínám vnímat tvary arktické krajiny, útesy, fjordy, nádherné světlo.
Arktická krajina, Isfjorden, Špicberky
Několikrát denně kotvíme u pobřeží a vyrážíme zodiakem na pevninu za pozorováním arktické krajiny a zvířat. Naše loď kotvící v zátoce se zasněženými horami a ledovci v pozadí vypadá úchvatně. Fotografuji záběry jako z filmu nebo jako z románu Julese Verna.
Arktická zvířata
To hlavní proč jsem tady je pozorování a fotografování arktické krajiny a zvířat. A to se mi začíná plnit hned první dny měrou vrchovatou. Je květen a při ústí Isfjordu je obrovský skalní masiv Alkhornet, kde se chystají ke hnízdění obrovské kolonie ptáků. Dole pod skalami se pasou sobi, divoké husy a bernešky, což už je pro nás v tuto chvíli běžný standard. Zviřata tady nemají z člověka přirozený strach, to nám umožní je pozorovat na několik málo metrů – opravdu zblízka, tak, že mám pocit, že se stávám součástí této divoké arktické přírody. Cítím se úžasně, všude ticho, jen křik ptáků a cvakání fotoaparátů. Arktický park.
Skalní masiv Alkhornet, Špicberky
Sobi
Bernešky bělolící
Divoké husy
Sobi
Dále při pobřeží plujeme podél Země Prince Karla (Prins Karls Forland), kde zimují a odpočívají kolonie mrožů. Pozorovat a fotografovat tyto více než tunové kolosy ze vzdálenosti pár metrů je vzrušující zážitek. Už když se k nim blížíme, zvedají hlavy, my zaklekáme do sněhu, abychom je nepoplašili, ale obavy jsou zbytečné. Mroži nás nechávají se přiblížit, dokonce se mi zdá, že se předvádí a pózují hlavami. Jsme tak blízko, že dokonce cítíme, jak jim smrdí z tlamy. My se nemusíme bát, že by nás napadli, na souši jsou pomalí a nemotorní, ve vodě by to bylo horší.
Mroži
Mroži
Královský fjord (Kongsfjorden), půlnoční slunce, Ny Alesund
Po vyplutí ze zázemí fjordů se potkáváme s otevřeným mořem. Velmi rychle se mění počasí, vítr nabírá na síle a zvedají se vlny. Ty si během chvilky pohrávají s naší lodí jako s krabičkou od sirek. Je mi jasné, že dojde na okamžik, na který jsem se předem připravoval – jak zvládnout mořskou nemoc. Pomohl obyčejný Kinedryl a ležet ve vodorovné poloze. Navíc Kinedryl mě hezky uspal, takže to nejhorší jsem prospal, a když konečně vplouváme do Královského fjordu (Kongsfjorden), jsem odpočatý a čerstvý k novým zážitkům. A že také přicházejí. Nádherná laguna Kongsfjorden je lemována obrovskými ledovci, hladina je klidná jako zrcadlo a v ní se odráží ta dechberoucí ledová krása.
Královský fjord (Kongsfjorden) v půlnočním slunci, Špicberky
Laguna Kongsfjorden v půlnočním světle, Špicberky
Jsem jediný na palubě (ostatní asi ještě rozdýchávají mořskou nemoc), cvakám fotoaparátem jako o život. Kolem lodi pluje na ledové kře tuleň. Dívá se na mě, jakoby mě chtěl pozdravit. Tento tuleň dopadl ještě dobře, ale mnohdy se takto tuleni stávají kořistí ledních medvědů.
Tuleň vousatý
Je skoro půlnoc, ale my máme polární den, slunce je nízko nad obzorem, ale nezapadá. Nádherné nízké světlo barví hory a ledovce lemující lagunu. Ráj pro fotografa. Užívám si to ve své samotě na palubě a jsem šťastný. Tohle je silný okamžik. Absolutní ticho, loď kotví, motory neběží.
Plovoucí ledovec
Arktický park, Kongsfjorden, Špicberky
S ránem přichází změna počasí, vítr, déšť a sníh. Plujeme k Ny Alesund, městečku s vědeckými základnami a výzkumnými stanicemi. Centrum polárního výzkumu na Špicberkách. V minulosti odtud startovaly slavné polární expedice k severnímu pólu. Svůj památník tady má jeden z nejslavnějších Norů, první člověk na jižním pólu, slavný polární badatel Roald Amundsen.
Ny Alesund, Špicberky
Památník startu polární expedice, Ny Alesund, Špicberky
Památník Roalda Amundsena
Seznamujeme se se životem komunity výzkumníků, jak si žijí ve vzájemné pospolitosti, navzájem si pomáhají a sdílejí některé prostředky, i když jsou každý třeba z jiného státu. Podmínky tady na severu je k tomuto předurčují. V Ny Alesund je také nejsevernější poštovní úřad na světě, zkouším tedy poslat odtud pohlednice do České republiky, schválně, za jak dlouho dojdou domů. Nakonec to bylo za 14 dní.
Nejsevernější pošta na světě, Ny Alesund, Špicberky
Nejsevernější bod expedice, uprostřed ptačí kolonie
Proplouváme dále podél západního pobřeží Špicberků až k nejsevernějšímu bodu naší expedice. Jsme na 80° 00″ severní šířky, dál na sever je už jen Severní ledový oceán. Nikdy jsem tak daleko od civilizace nebyl. Odtud je to už jen 1100 kilometrů k severnímu pólu. Moře je volné, pustilo nás až sem. Zažíváme globální oteplování Arktidy v přímém přenosu. Před 10 lety by bylo nemožné se sem po moři dostat.
Na konci světa
Yttre Norskoya, Špicberky
Yttre Norskoya, Špicberky
Yttre Norskoya a Fugelsangen jsou místa, kde se koncentrují obrovské kolonie Alkounů malých, aby zde zahnízdily a vyvedly mláďata. My jsme se dnes máme stát součástí jejich kolonie. Šplháme na skály, po chvíli nám náš průvodce dává znamení, abychom si sedli a zůstali v klidu sedět. Vytahuji netrpělivě fotoaparát, ale gestem mi naznačuje, abych jen seděl. Po chvíli se k nám snáší tmavý mrak, snad tisíce ptáků, připadám si, jak ze známého Hitchcockova filmu.
Ptačí kolonie Alkounů malých, Fugelsangen, Špicberky
Alkouni malí
Alkouni malí
Alkoun malý
Alkouni přistávají všude kolem nás, lezou, pohybují se doslova pár centimetrů od nás. Po chvíli se jako na povel celé obrovské hejno zvedne a za hlasitého křiku obkrouží nad našimi hlavami a nad fjordem několik kol, aby u nás zase přistáli. Jsme součástí divoké přírody procesu přípravy hnízdění kolonie divokých ptáků. Úžasný pocit, který těžko něco překoná. Fotografuji ty neskutečné záběry a mám slzy v očích, jak mě to dojalo.
Velryby, Medvědí fjord (Bjornfjorden) a zpět do civilizace
Vracíme ze zpět po západním pobřeží Špicberků na jih, kde za několik dnů zakotvíme opět v Longyearbyen. Vstřebávám úžasné zážitky a těším se, až zprostředkuji ty nádherné záběry a své dojmy ostatním.
Polárník na Špicberkách
Cestou kotvíme v Medvědím fjordu (Bjornfjorden), nikde nikdo, jen my sami, ticho. Kapitán nás vyzývá ať jdeme na palubu. Je nádherné počasí, svítí sluníčko, je teplo, pohybujeme se jen v tričkách a mikinách. Klima je v tuto dobu tady vůbec příznivé. Ještě v dubnu jsem na internetu zaznamenával i teploty pod mínus 20, teď v květnu jsou teploty lehce nad nulou a když nefouká vítr, je příjemně. S oblečením jsem si moc hlavu nedělal. Většinou mám na sobě nahoře 2 vrstvy a lehkou péřovku a dole 1 vrstvu a lyžařské kalhoty a na nohou zateplené holínky, hlavně kvůli nástupu a výstupu ze zodiaku do moře. Čepici na hlavu a lehké rukavice.
Běluha
Kolem naší lodi proplouvá hejno malých bílých velryb – běluhy. V tom tichu je slyšet jejich echa, jak se dorozumívají. Poté co běluhy odplouvají, kapitán rozhoduje vzít zodiaky a bude nás vozit po laguně. Blbneme ve člunech, necháváme se zavézt na nejlepší místa pro fotografování. Pořizuji mnoho fotek a videa úchvatných arktických scenérií. I naše loď do toho nádherně zapadá. Tohle už mockrát za život nezažiju. Díky!
Racci
Alkoun úzkozobý
Severozápadní pobřeží Špicberků bylo proslulé lovem velryb. Jednu z bývalých velrybářských osad z 18.století, Smeerenburg, navštěvujeme. Dodnes je možné vidět pozůstatky domů a pecí, v nichž se tavil velrybí tuk. Dřevěné zbytky staveb jsou zakonzervované mrazem, jsou ponechány na místě a podle místních zákonů se žádné artefakty na Špicberkách starší roku 1950 nesmí přemisťovat nebo odvážet pryč. To platí i pro přírodní artefakty, jako kostry zvířat, zkameněliny apod.
Pozůstatky velrybářské osady Smeerenburg s kolonií mrožů, Špicberky
Podívejte se na video z arktické expedice na Špicberky :
Ráj, který mi přirostl k srdci
Když se pak na obzoru objeví siluety Longyearbyen, je mi smutno, vím, že musím opustit ráj, který mi přirostl k srdci. Ale zároveň vím, že se sem musím vrátit, když už pro nic jiného, tak abych na vlastní oči viděl a mohl fotografovat krále Arktidy – ledního medvěda, kterého se mi tentokrát zahlédnout nepodařilo.