Barevné Jordánsko. Moje první cesta na Blízký východ a do Asie. Neodškrtávám si kontinenty ani počet navštívených zemí a přesto, že blíž mému srdci jsou polární kraje, těším se. Moc. Na jinou kulturu, fascinující historii, lidi, zvířata, pouště, atmosféru skalních měst a hlubokých divokých kaňonů. Těším se na barevné Jordánsko!
Chceme si udělat Jordánsko dobrodružné. Poznávat ho nezávisle vlastní cestou a být pány svého času. Na výčtu toho, co chceme vidět, se vzácně shodujeme, je to pestrá směs unikátních historických památek, treků a kempování v divoké přírodě, safari za vzácnými zvířaty prokládané relaxem u moře.
Cesta do Jordánska
Cesta z Česka do Jordánska je jednoduchá. Přímý let Ryanairu z Prahy do Ammánu trvá 3 hodiny 50 minut. Cestou pozorujeme z okénka Bosporskou úžinu s mosty v Istanbulu, Marmarské moře a balkánské a turecké hory. Do Ammánu přilétáme před 18. hodinou večer, dole už se šeří a rychle se stmívá. Pod námi se odvíjí pustina přerušovaná občas silničkami a domečky. Nalétáváme prudce níž a najednou prásk! A jsme na ranveji ammánského letiště královny Alii.
Moderní letiště královny Alii v Ammánu
Nastává zdlouhavá procedura probít se frontami a přepážkami s kontrolami až k půjčovně aut a ven z letiště. Zabere to hodně přes hodinu, covid kontroly, víza, pasová kontrola, kontrola zavazadel (projet tunelem) před východem z tranzitní zóny. Vítejme v Jordánsku. Kupujeme místní datovou SIMku, dělám z iPadu hotspot, aybchom měli data na navigaci, emaily a zprávy. Součástí naší nezávislosti tady je půjčit auto a poté už vyjíždíme do jordánské tmy vstříc Mrtvému moři.
Jordanpass – vízum do Jordánska a vstupy do památek
Řízení auta v Jordánsku je pro Evropana výzva. Obzvlášť za tmy a v neznámém terénu. Než se trochu vzpamatuji a srovnám se značením, najedu v asi 60-tikilometrové rychlosti na neoznačený zpomalovací retardér, na kterém absolvujeme slušný skok. To ještě netuším, že retardéry tu jsou všude, často, i na dálnicích. Jejich přítomnost bude provázet a udržovat moji pozornost za volantem po celou dobu našeho cestování v Jordánsku.
Mrtvé moře
Naší základnou pro první 3 noci je resort u Mrtvého moře. Volíme pohodlné ubytování s pláží pro relax a bahenní terapie a také výchozí bod pro první den našeho putování po Jordánsku. Z letiště sem dorážíme asi za hodinu. Celou dobu cítíme, že se cesta svažuje dolů. Dochází nám, že opravdu míříme k nejnižšímu místu na Zemi. Příjezd ještě vyžaduje pořádnou dávku bdělosti, neboť u potemnělé silnice často vysedávají skupinky lidí, baví se, mají party, kouří šíšu. Kolem pobíhají toulaví psi nebo nás překvapí velbloud. Dojíždíme ale na pohodu. Před vjezdem do resortu náš ještě čeká zevrubná kontrola včetně podvozku auta a zavazadel. No není divu, jsme na horké půdě a izraelská hranice procházející Mrtvým mořem je odsud jen pár set metrů.
Po stopách biblické a antické historie
Venku se rozednívá chvilku po 6-té ranní (jsme tu na konci října) a my vstáváme s výhledem na probouzející se Mrtvé moře (…to je ale protimluv !!!…). Vyjíždíme směr hora Nebo, asi 20 kilometrů (půl hodiny) odsud. Jak opouštíme Mrtvé moře (jsme -398 metrů pod úrovní hladiny Středozemního moře), téměř okamžitě začínáme stoupat do hor pohoří Abarim. Cesta se vlní v prudkých serpentinách. Hned na počátku nás šokuje plastová záplava všude kolem silnic i ve volné krajině. Moře odpadků. Cítíme, že to tady v Jordánsku bude problém a musíme se na to psychicky připravit.
Hora Nebo
Hora Nebo, biblické místo, kam Mojžíš doputoval se svým národem Izraelitů po 40 letech z Egypta a kde před svou smrtí spatřil zemi zaslíbenou, je úchvatné místo. Panoramatické výhledy všemi směry, zejména na západ přes okraj Mrtvého moře a hraniční řeku Jordán do Svaté země – Izraele.
Panoramatický výhled z hory Nebo
Panoramatický výhled z hory Nebo na Mrtvé moře a do Izraele
Vršku hory vévodí železný kříž s obtáčejícím se hadem a především krásný kostel v byzantském stylu s nádhernými mozaikami. A výroba mozaiky tady v okolí hory Nebo má dlouholetou tradici.
Železný kříž na vrcholu hory Nebo
Mozaiky v interiéru kostela na hoře Nebo
Z hory Nebo míříme k našemu dalšímu cíli. Jerash, město s krásnými zachovalými antickými památkami. Někde jsem se dočetl, že Jerash je nejzachovalejší antické město na světě po Římu. Cesta do Jerashe nás vede okrajem Ammánu. Je to šílený mumraj aut, prodejců kolem silnic nabízejících ovoce, zeleninu přímo z korby auta, řidičů nerespektujících žádná pravidla, občasných pocestných jedoucích na oslech a všudypřítomných zpomalovacích retardérů, na které jsem si doposud ještě nezvykl.
Jerash
Antický Jerash je nádherný. Starověké ruiny na pozadí moderního města jsou impozantní. Není tu moc turistů, a tak máme čas rozjímat a přemýšlet, jak to tady v těch dávných dobách vypadalo a jaký tu byl život. Procházíme Hadriánovou branou kolem hippodromu, dále bránou na obrovské oválné náměstí lemované zachovalými antickými sloupy.
Jerash, Hadriánova brána
Oválné náměstí s jónskými sloupy, Jerash
Putujeme kolonádou, ulicí Cardo, dlouhou 600 metrů, lemovanou 160 jónskými sloupy. Jerash založil pravděpododně Alexandr Veliký a v řecké a římské historii hrálo město na blízkém východě důležitou roli. Křižujeme město ještě historickými uličkami se sloupovím, nabízejí se nám úchvatné výhledy na antické ruiny místního amfiteátru pro 5 tisíc lidí.
Jerash
Ulice Cardo v Jerashi je 600 metrů dlouhá a je lemovaná 160 jónskými sloupy
Celkový pohled na antický Jerash
Tady bych chtěl jít do divadla. Je poledne, z mešity se spouští kvílivé zvuky muezzina vyzývajícího místní věřící k modlitbě. Na pozadí této kulisy kupujeme několik suvenýrů, občerstvujeme se vynikajícím freshem z granátových jablek a východem přes místní bazar míříme z antického města ven.
Wildlife, safari
Naše cesta se ubírá na východ Jordánska, do oblasti města Azraq, kam míříme do unikátní zvířecí rezervace Shaumari Wildlife Reserve. Kousek před Azraqem jedeme pouští po prázdné dálnici, kde fádní krajina pomalu plyne za okny auta. V jednom okamžiku zahlédnu na své straně něco neobvyklého. Obrovské městečko v poušti s domečky “buňkami” a stany, obehnané plotem z ostnatého drátu. Po chvíli mě i cedule utvrzují v tom, že je to to, co si myslím. “Azraq Refugee Camp”, hlásají. Uprchlický tábor pro 35 tisíc běženců. Převážně z válkou sužované a zničené Sýrie, jejíž hranice je několik desítek kilometrů odtud. Téma uprchlíků je v Jordánsku hodně aktuální, přece jen Jordánsko obklopují sousedi Sýrie a Irák a často slouží i jako tranzitní pro uprchlíky z jiných částí arabského světa. Celkový počet uprchlíků v Jordánsku se pohybuje kolem 3/4 milionu, což je asi 7,5% k celkovému počtu 10 milionů obyvatel.
Shaumari Wildlife Reserve
Kousek za Azraqem už nás čeká rezervace Shaumari a důvodem proč jsme tady, jsou vzácná endemická zvířata, která můžeme vidět a pozorovat ve volné přírodě jen tady a nikde jinde na světě. Gazely pískové, divocí osli onageři a především Přímorožci arabští, oryxové. Toužím si vyfotit tyto nádherné antilopy v jejich domovině v divoké přírodě a těším se na naše safari džípem do buše. Ujímá se nás sympatický guide Hassan, přijíždí s džípem, který má na korbě speciální úpravu pro sezení a pozorování zvěře.
Divoký osel onager, rezervace Shaumari
Vyrážíme do buše. Cestou zastavujeme, Hassan nám vypráví o pouštních rostlinách a keřích, které tady rostou a jejich funkci v pouštním ekosystému. Zahlédneme i první oryxe. Vykukují jim hlavy, s černobílou maskou na obličeji a dlouhými rovnými rohy, přímo z buše. Je to vzrušující zážitek, fotím první fotky teleobjektivem. Slunce je už docela nízko a kouzlí krásné světlo a barvy. Vidíme dvě dospělé antilopy se dvěma mláďaty. Chvíli poté Hassan zahlédne onagery, divoké osly. Říká se jim “african-persian-wild-donkey”. Ti také žijí jen na pár místech v rezervacích, jinak jsou prakticky v přírodě vyhubeni. Zajímavé je, že v minulosti se nikdy nepodařilo tato divoká zvířata domestikovat.
Přímorožci arabští (Oryx leucoryx), Shaumari, Jordánsko
Uprostřed buše pak zastavujeme na krátkou přestávku. Hassan nám vaří čaj místní obdoby pelyňku. Je silný, hodně aromatický a jako obvykle tady, hodně oslazený. Dodá nám znovu energii, nakopne nás lépe než Red Bull. Povídáme si s Hassanem, dozvídáme se, že on a jeho rodina pochází z Čečny a přistěhovali se sem do Jordánska. Jeho táta vlastní olivový sad a vyrábí med. Slunce se rychle kloní k západu a my míříme zpět ke stanici. Cestou ještě pozorujeme další oryxe, tentokrát zblízka. Jejich nádherná bílá srst se v podvečerním slunci barví až do zlatova. Vzrušující zážitek.
Safari v rezervaci Shaumari
Příběh arabských přímorožců
Přímorožci arabští (Oryx leucoryx) žijí svůj životní příběh se šťastným koncem. Ve 20. letech minulého století je hojně stříleli a lovili především těžaři, až byli téměř vyhubeni. Posledního arabského oryxe ve volné přírodě zastřelili v roce 1972 v Ománu. Ještě předtím ale v roce 1962 vznikl z iniciativy ZOO Londýn a ZOO Phoenix program reintrodukce těchto krásných tvorů zpět do volné přírody. Jako základní genofond byla 3 zvířata z Ománu + 1 z Londýnské zoo + 1 z Kuvajtu + 4 ze Saúdské Arábie. V roce 1978 umístili v Shaumari 11 oryxů arabských a od té doby se jejich počty rozmnožily na více než 200. Z tohoto množství byla zvířata znovu vypuštěna do přírody na několika místech Arabského poloostrova. V rezervaci Shaumari je v současné době asi 70 jedinců.
Přímorožec arabský (Oryx leucoryx), Shaumari, Jordánsko
Mrtvé moře II.
Na naší základně u Mrtvého moře další den zvolňujeme cestovatelské tempo a oddáme se relaxu, bahenním terapiím, houpáním se na vlnách a léčebným účinkům hustého solného roztoku. Vstáváme na pohodu “po vyspání”, po snídani jdeme asi půl kilometru na soukromou pláž, kterou tady má náš resort vyhrazenou. Jsme na severním okraji Mrtvého moře, na nejnižším místě na Zemi, výškoměr ukazuje -398 metrů pod hladinou oceánů. Zváštní pocit. Cestou k moři máme na dohled hraniční plot a strážní věž, za níž je řeka Jordán a Izrael. Krajina se topí v silném oparu, izraelské pobřeží s horami je sotva vidět.
Ranní výhled na Mrtvé moře
První kroky do Mrtvého moře jsou zvědavé, voda po pás a už to trochu nadnáší. Ponořím se, zkouším pár temp, ale nejde to a zadek mi vystřelí z vody jako špunt. Tak jen ležet na hladině je taky zábava. Na pláži je betonová skruž, kam zaměstnanec resortu neúnavně celý den vynáší barely s bahnem z moře, aby se s ním mohli lidé namatlat a až to na nich zaschne, tak se ponoří do vody a bahno zase odevzdají moři. Klasický rituál si také nenecháváme ujít. Třeba nám to pomůže, každopádně však neublíží.
Po takovém relaxu nám pořádně vytrávilo. Jsme dnes rozhodnutí dát si něco u místních. Jedeme autem asi 15 kilometrů odsud, kde jsme včera viděli u silnice obchody a místní bistra. Nakupujeme zásoby na zítřejší přejezd do Petry, dotankovávám benzín a míříme vedle do typického arabského fast foodu, kde se venku grilují kuřata. Mladý Jordánec je velmi milý a ochotný. Neumí sice moc anglicky, ale nějak nás přesvědčuje, že se u něj budeme mít královsky a objednáme si oběd. Pepsi a Coca colu k pití nemá, ale zaběhne pro ně vedle do supermarketu. Jídlo je vynikající a je ho moc. Kousky grilovaného kuřete, bylinky, koření, arabský chléb plněný mletým masem. Hora zeleniny. Překvapuje nás, že jídlo připravují v jednorázových rukavicích, to bych tady rozhodně nečekal. Po těchhle chuťových orgiích ještě vedle v cukrářství kupujeme arabské sladké dobroty na večer.
Slunce zapadá za izraelskými horami u Mrtvého moře
Vracíme se k Mrtvému moři a pospícháme ještě na podvečerní pláž. Na moři jsou vlnky, sluníčko je trochu zastřené mraky. Sluneční kotouč barvy mandarinky putuje rychle k obzoru a rozehrává neskutečně krásný západ slunce s podbarvenými mraky. Končí krásný idylický den a my jsme čerství a odpočatí k zítřejšímu putování a novým dobrodružstvím.
Kaňon Wadi Numeira
Je brzy ráno a my jsme opět na cestě. Naše trasa se ubírá po Jordan Valley Highway směrem na jih podél pobřeží Mrtvého moře. Silnice se klikatí v mírných serpentinách. Za každou zatáčkou se nám otevírají nové scenérie po pravé straně na moře a po levé straně na hory, do kterých se zařezávají hluboké kaňony – wádí. Jedno z nich, Wadi Numeira je cílem pro náš dnešní trek. Pobřeží Mrtvého moře lemují bílé obrysy solné krusty. Vypadá to zeshora famózně. Zastavuji a fotografuji krásné kontrasty a struktury půdy, bílých okrajů břehů a tyrkysově modré vody. Umělecké dílo přírody.
Mrtvé moře
Solné krusty na březích Mrtvého moře
Wadi Numeira je méně známý kaňon v horách po levé staně Jordan Valley Highway. Známější (tím pádem i profláklejší a navštěvovanější) je Wadi Mudjib o kousek severněji. Chceme být co nejvíce v přírodě sami, volba je jasná, a tak sjíždíme z highway doleva hned za obrovskou továrnou na potaš (draslo) po straně pravé.
Vstup do soutěsky Wadi Numeira
Monumentální skalní soutěska Wadi Numeira
Přesto, že to není značené, vchod do soutěsky Wadi Numeira nacházíme snadno. Bereme bagáž, fototechniku, nazouvám outdoor sandály, protože kaňonem protéká říčka, kterou budeme brodit. U ústí do soutěsky “táboří” několik místních, no spíše dělají piknik. Zaparkovaný teréňák v říčce, rozdělaný oheň, připravují šíšu a kolem se válí spousta odpadků, v nichž si hrají děti. Odpadková vrstva nás provází prvních pár set metrů soutěsky, což nás vyvádí z míry natolik, že nemůžeme plně vnímat okolní krásu.
Barevné skály v soutěsce Wadi Numeira
Ale je to krása monumentální. Stěny barevného pískovce jsou desítky metrů vysoké. Eroze staletími vyhlodala ve skalách neskutečné tvary a chodby. Hra světla a stínů podněcuje širokou paletu barev. Famózní.
Podívejte se na video z našeho treku ve Wadi Numeira :
Jsem u vytržení, nevím co dřív, jestli filmovat nebo fotit. Stíhám snad obojí. Fotografuji celky i abstraktní detaily linií a barev. Natáčím naši cestu kaňonem. Dále od vchodu také ubývá odpadků. Připadám si jako fotograf dobrodruh. U druhého vodopádu (asi po 2 kilometrech) se otáčíme zpět. A stejně za každou zatáčkou znovu a znovu hledám nové kompozice pro mé fotoobrazy. Je to neskutečně krásné.
Světlo a barvy ve skalách soutěsky Wadi Numeira
Cesta do Petry
Z Wadi Numeiry pokračujeme směrem k Petře. Opouštíme Mrtvé moře, stoupáme do hor prudkými serpentinami po Kings Highway. Projíždíme biblickou scénickou krajinou. Občas potkáváme místní dodávky s nákladem zeleniny. Na náhorní plošině projíždíme malými městečky, až najedeme na Desert Highway a pokračujeme pouští skoro až do Petry. Silnice je v překvapivě dobrém stavu, jen mě v městečkách stále překvapují ty zpomalovací hrby. Už si ale začínám pomalu zvykat.
Wadi Musa, Petra
Přichází podvečer, na obzoru se objevují hory a nad nimi mezi oblaky prozařují paprsky večerního slunce. Přejedeme horizont a v tom se před námi otevře panorama města Wadi Musa, v pozadí ohraničeném horami, ve kterých se ukrývá bájná Petra. Zíráme na tu scenérii v němém úžasu a je to pro nás epické entréé k dobrodružství, které na nás čeká následující den.
Petra
Nadchází vrchol našeho putování po Jordánsku. Jelikož nocujeme asi 1 kilometr od vstupu do skalního království, vstáváme v 5 hodin ráno, abychom v 6 “otevřeli” a užili si ikonu Petry, Pokladnici, v klidu bez lidí. Sotva vyjdeme z hotelu na ulici, zastaví nám kolemjedoucí řidič s dodávkou aniž bychom stopovali.
První hrobky v Petře – hadí a obelisková
Jasně chápe, kam míříme, zaveze nás až k bráně do Petry. Ve visitors centru s Jordanpasy dostáváme vstupenky a vydáváme se na 1 kilometr dlouhou pouť soutěskou Al-Siq k Pokladnici. Al-Siq je skutečně impozantní, stametrové pískovcové skály hrají všemi teplými barvami. Ke konci soutěsky se mezi rozestupujícími skalami objeví oranžové sloupy a okna do skály vytesané Pokladnice.
Pokladnice (Al Kazneh / Treasury), Petra
Je to tajemné, dobrodružné a monumentální zároveň. I přesto, že jsme mezi prvními, beduíni s velbloudy a otevřenými krámky už tady postávají a čekají na turisty. Trochu to kazí posvátnou atmosféru a majestátnost tohoto nádherného místa. No což, taková je dnes bohužel doba. Přesto všechno zažívám silný vnitřní pocit, a přemýšlím, co asi cítil švýcar Ludwig Burkhardt, když na toto místo dorazil roku 1812 v přestrojení a Petru pro naši civilizaci znovu objevil. Daří se mi i několik fotografií, a pak už jen dýchám místní atmosféru.
Pokladnice, Petra, Jordánsko
Fotografování v Petře je úžasný zážitek
Než popisovat jednotlivé památky (to si každý může přečíst na internetu), zamýšlím se jaká vlastně Petra je ? Taková, jakou si ji každý udělá. Pro mě je nádherná, okouzlující, barevná – modrá, žlutá, červená. Místy divoká.
Nechte se provést Petrou v krátkém videu :
Procházíme její velkou část, několik tras mimo hlavní turistické proudy až k nejzazšímu Klášteru, což je za mě nejhezčí místo Petry (ona je to tedy Pokladnice, ale tato ikona a landmark je ze všech těch fotek tak nějak profláknutá, každý si ji fotí a u ní se fotí, každý ji zná z filmů a někteří dojdou z celé Petry jen k Pokladnici).
Klášter (Ad Deir) je největší a nejmonumentálnější stavbou Petry
Beduíni jsou stálými obyvateli Petry
Stojím před těmito monumenty s úctou a respektem, co dokázali staří předkové vytvořit. Hledím na ty desítky metrů vysoké budovy s nádherně hladkými stěnami, celá staletí tesanými do skal. Představuji si zde život za tehdejších časů. Dobrodružství, když Petru začátkem 19. století znovu objevili. Dnes už to sám nezažiju, ale nebráním se o tom snít a ukládat si moje sny do svých fotografií. Proto tady fotím a vláčím s sebou desetikilový batoh s technikou. Chci se podělit o ty barvy, krásu a atmosféru Petry, jak je vnímám.
Skalní město Petra je obývané beduíny
Jeskyně ve skále, Petra
Kolonáda a královské hrobky v Petře
Lidé v Petře
Součástí Petry jsou i její lidé. Beduínské rodiny tady žijí, v jeskyních i historických vytesaných skalních budovách. V mnohém jsou autentičtí, dost to ale kazí turistický byznys. A ten křiví i ubíjí jejich tradice a způsob života. Stávají se z nich strojky, které si říkají o peníze. A jenom dojí a těží peníze z místa a neudržují to v nějakém pořádku. Velmi málo svého vracejí Petře zpět. Je to škoda, možná by se vláda nad tím mohla zamyslet, co s tím udělat nebo by na ně Unesco mohlo zatlačit. Jinak Petra může ztratit svůj genius loci a zbyde jen pouhá instantní turistická fraška pro instagramery, jako jsou třeba pyramidy v Egyptě. Snažím se ten nepříjemný dojem odfiltrovat, abych si Petru uchoval s její aurou posvátnosti a výjimečnosti. Zatím to tak mám.
Petra
Královské hrobky, Petra
Petra je opravdu rozlehlá. My jsme v ní nachodili celý půlmaraton.
Wadi Rum
Usínáme v poušti plni dojmů z Wadi Rum. Další dlouhý den stál opravdu za to. Brzy ráno jsme opustili Petru, abychom se po necelých dvou hodinách ocitli v jiném světě. Vrátil jsem se zpátky do klukovských let, kdy jsem četl mayovky z Arábie a Persie o Karovi ben Nemsím. Ve snech jsem si představoval krajinu, kterou jsem teď poznal ve skutečnosti. Jeli jsme na velbloudech, prolézali kaňony, šplhali na skály a skalní oblouky a měl jsem pocit, že mám křídla.
Rudá poušť Wadi Rum
A z pohledu fotografa je to ráj. Rudá a žlutá poušť, modrošedé dramatické mraky, nádherné barvy a kontrasty i bez toho, aniž by nám zasvítilo slunce. Celý den bylo zastřeno a zataženo. Něco výjimečného pro oblast pouště Wadi Rum. Večer i krátce zapršelo, prý po několika měsících, z čehož měli naši hostitelé beduíni nelíčenou radost. Každou denní dobu jiné světlo. Nádherný západ slunce do smrti nezapomenu. A po něm se krajina zbarvila do ruda jako na Marsu (ne nadarmo se tady natáčely filmy o Marsu) odrazem slunečního světla od mraků. Tohle už mockrát neuvidím. Byl jsem šťastný.
Beduíni s velbloudy neodmyslitelně patří k poušti Wadi Rum
V poušti Wadi Rum nacházíme místa s petroglyfy na skalách
Slunce zapadá v poušti Wadi Rum
Jakmile slunce zapadne, poušť Wadi Rum se zbarví do temně ruda
Podvečer v poušťi Wadi Rum
Beduíni Zalabi
Krásné jako sen je Wadi Rum, rudá poušť na jihu Jordánska, s bizarními skalami, obydlená tábořišti Zalabiů, místních beduínů. Ti jediní mají právo tady podnikat. I o nás se starají a dělají to dobře. Rodina – otec patriarcha, má 3 ženy, 13 synů a 4 dcery. Žijí tady a živí se jako průvodci nás cestovatelů a turistů v poušti. Jsou neuvěřitelně skromní, milí, nápomocní a přátelští. Člověk k nim chová respekt a úctu. V poušti jsou jako doma. Používají moderní technologie a techniku, takže internet, auta a mobily jsou samozřejmost. Ale styl života a tradice mají pořád v krvi.
Eroze vytvořila v poušti Wadi Rum podivuhodné kamenné útvary
Jsme teď v noci v jejich kempu, uprostřed Wadi Rum, ve stanech z velbloudí srsti. Mají tu i hlavní velký stan, uprostřed s ohništěm, u kterého se odehrává jídlo, povídání a zábava.
Beduínský kemp v poušti Wadi Rum
S beduíny ve stanu
Kemp je vybavený, pravda, po evropsku, mají tu i elektřinu ze solárních panelů a splachovací záchod a dokonce i sprchu a umývárnu. Vodou se samozřejmě musí šetřit, je jí tady v poušti nedostatek. Tak nás ani nenapadá, že bychom se vůbec měli sprchovat. Naši beduínští hostitelé jsou také otevření všem našim zvědavým otázkám. Jednají a komunikují klidně, s rozvahou. Přesto je dopředu žádám, že pokud bych se z nevědomosti ptal na něco nepatřičného a nevhodného, ať mi to řeknou na rovinu. Nic takového se ovšem neděje.
Tady si můžete pustit video z našeho dobrodružství v rudé poušti Wadi Rum :
Ocitáme se v jejich světě, do kterého nás pouští nahlédnout. Je to fajn, nepřijde mi to žádné divadlo pro turisty, neloudí z nikoho peníze. Chtějí, aby nám s nimi bylo dobře a abychom si s sebou něco odnesli. Zážitek, dojmy, poznatky. Sedli jsme si s nimi velmi dobře, to je cítit na obě strany.
Ranní fotografování v poušti Wadi Rum
Východ slunce v poušti, Wadi Rum, Jordánsko
Ráno vstávám v 5 hodin, beru fototechniku a jdu ještě potemnělou krajinou na skály pozorovat a fotografovat východ slunce. Zbývá necelá hodina do rozbřesku, sedím na skále, vzhlížím k východu a všechno kolem je tak krásné, že se mi chce brečet. S přibývajícím světlem krajina začíná zářit, poušť rozehrává teplé barevné tóny, skály dostávají struktury. Krátce po šesté se nad horami na obzoru vyloupne sluníčko a je to, jako by do rudého údolí najednou někdo přilil proud zlata. Fotím a vychutnávám si všechny ty barvy a ticho pouště. Tyhle chvíle mám v divočině moc rád, proto chodím brzy ráno fotografovat. A poznat Jordánsko z této stránky je úchvatné dobrodružství a moc mě baví.
Ráno v poušti Wadi Rum, Jordánsko
Suvenýr od jordánské policie – pokuta za rychlou jízdu.
Barevné Jordánsko
Už před začátkem naší cesty jsem přemýšlel, jaké to Jordánsko asi bude. První, co mě napadlo, že bude barevné. Teď, na konci vím, že to tak pro mě skutečně je. Vždyť si to představme – tyrkysově modré Mrtvé moře a jeho pískově žluté břehy, červené, žluté a růžové skály v kaňonech a skalním městě Petře, rudá poušť Wadi Rum, pestrobarevné postroje velbloudů, barevný kolorit místních tržišť – bazarů. Jordánské dobrodružství tak ve mně zanechává hlubokou stopu dojmů a vzpomínek na monumentální památky, unikátní místa, vzácná zvířata, fajn lidi a nádhernou přírodu.
