Když svým známým a kamarádům vyprávím, že jedu na trek do Grónska, první reakce jsou obvykle : “a nezmrzneš tam ?” “a co medvědi, nebojíš se ?” Realita je však jiná, Grónsko, největší ostrov světa, není jen věčný led a zima, ale podél pobřeží také i nádherná tundra se svými horami, jezery a fjordy. O zmrznutí nemůže být řeč, neboť do Grónska se vydáváme na přelomu srpna a září, kdy je u nás ještě v plném proudu léto, ale tamní podnebí už odpovídá babímu létu a krátkému severskému podzimu, který se ale o pár týdnu později rychle láme do arktické zimy.
Nápad podniknout trek v Grónsku vznikl o dva roky dříve po přečtení několika blogů a shlédnutí videí na internetu. Daří se mi najít a přemluvit vhodného parťáka v osobě kamaráda Tomáše. Ten se stává nezbytnou součástí celé akce, neboť má zkušenosti a ovládá umění žít a pohybovat se v divočině. Můj cíl je přežít bez úhony, poznat a fotografovat zemi, krajinu, přírodu, zvířata, lidi.
Trek v Grónsku
Grónsko je největší ostrov světa, 27 krát větší než Česká republika. Téměř z 90% je pokryto ledovci, ale v pobřežních oblastech jsou pásy tundry, kam se koncentruje většina života na ostrově. Jsou zde osady a městečka, kde žije většina z místních 56 tis. obyvatel Grónska – Inuitů.
Naše cesta míří na západní pobřeží těsně nad polárním kruhem, kde mezi místy Kangerlussuaq a Sisimiut prochází Arctic Circle Trail. Trasa trailu vede severskou tundrou, kolem loveckých chat, které fungují zároveň jako tábořiště. Měří 160 km a běžně se dá projít za 9-10 dní. Chodí se nejvíce v období krátkého grónského léta od června do srpna, ale jsou známé i extrémní treky v zimě. My se rozhodujeme pro přelom srpna – září z několika důvodů – na konci sezóny ubývá počet lidí na trailu, tundra se barví do podzimních barev, což je ideální pro moje fotografování a noční mrazíky zlikvidují všechny komáry a mušky, jejichž hejna celé léto otravují trekařům život.
Na celé trase není možnost doplnit zásoby jídla, proto si předem pečlivě plánujeme jídelníček na celou dobu treku, den po dni. S ohledem na váhu batohů. Balíme dehydrované a instantní suroviny. Vytuníme si to také čokoládou a sušenkami. Voda na trase je pitná, z řek a jezer. To je velká výhoda. Přesto, když se zabalíme a vážíme naše batohy, dojdeme každý k váze 20 kg. Plus u mě ještě musím připočíst 6 kg fototechniky – beru si zrcadlovku, 2 objektivy, stativ, 4 baterie, GoPro, 2 powerbanky a příslušenství.
Kangerlussuaq, první dotyk s Grónskem
První dotyk s Grónskem zažíváme v městečku Kangerlussuaq. Jiná možnost ani není, pokud cestujete letadlem. Je zde jediné mezinárodní letiště, kde mohou přistávat velká dopravní letadla, jako v našem případě Boeing A330. Ranvej je ještě pozůstatek bývalé americké vojenské základny. Létají sem a odtud zpět 2 mezinárodní lety denně, jeden z Kodaně a druhý z Islandu z Reykjavíku. Monopol Air Greenland. Po přistání hledáme v letištní hale uzamykatelné skříňky, kam si uschováváme část naší bagáže, neboť pokračujeme dále malým letadélkem do městečka Sisimiut, odkud vyrážíme na Arctic Circle Trail. A když se zadaří, tak za 9 dní projdeme tundrou zpátky sem a pak odtud z Kangerlussuaqu podnikneme ještě krátký trek na velký grónský ledovec (Ice cap).
Sisimiut
Let do Sisimiutu trvá 35 minut, letíme malým vrtuláčkem, dost to hází. Letiště v Sisimiutu je krátká ranvej, kousek za ní moře. A malá letištní budova. Kontrola se žádná nekoná, tak popadneme naše batohy a vyrážíme vstříc našemu dobrodružství. Nejdůležitější úkol dneška je koupit plynovou bombu a hořák, abychom mohli po cestě vařit. Není to tak úplně jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Je sobota odpoledne a přesto, že jsme ve druhém největším městě Grónska (5 tisíc obyvatel), tak málokterý obchod má otevřeno. Jen supermaket a benzínka, kde sice můžeme koupit bombu, ale ne hořák. Jediný outdoor obchod je zavřený. Co teď ? Naštěstí nám místní pomáhají zavolat majitelku, která přijede s celou rodinou, obchod otevře a výbavu na vaření nám prodá. Máme vše, procházíme Sisimiutem, který tvoří krásné barevné domečky, rozeseté po kopcích, vypadají jako z Lega.
Sisimiut
Sisimiut
Než se za městem ponoříme do úplné divočiny v tundře, vede nás cesta skrz psí osadu, Dog City. Inuité tady mají odstavené své tažné psy přes léto. Je to pitoreskní svět boudiček a přístřešků, u kterých jsou psi na řetězech uvázaní nebo za ploty pobíhají. Jejich majitelé je sem jezdí krmit a ošetřovat. Po celém okolí se ozývá štěkot a vytí, což je taky zvuková kulisa během naší první noci za městem v divočině.
První kroky tundrou
Podzimní barevná tundra
Po následujích 9 dní putujeme arktickou krajinou. Člověk sem může přijet s předsudky, že je jednotvárná, chudá a nic moc v ní neroste a nežije. Skutečnost je ale úplně jiná. Tundra je porostlá travinami, jimž na mnoha místech vévodí suchopýr, všudypřítomný v podmáčené půdě permafrostu, kde se povrchová voda nemá kam vsáknout. A také po celou trasu Artic Circle Trailu doslova šlapeme po borůvkách, klikvách a brusinkách, které tu rostou v nekonečných a teď na podzim zlatavě zbarvených kobercích. Tyto plody jsou příjemným zpestřením jídelníčku všech trekařů.
Krajina postrádá jakékoliv stromy, na druhou stranu její mnohotvárnost a bizarnost dotvářejí hory a skály lemující četná údolí s jezery a řekami, které snad nelze ani spočítat. Připadám si jako v epickém filmu. Voda v řekách a jezerech je křišťálově čistá a můžeme ji bez obav a bez jakékoli úpravy pít a taky z ní vařit. Obrovská výhoda ! Nemusíme s sebou navíc nést váhu tekutin, stačí jen jít okolo jezera, sehnout se a nabrat vodu do láhve.
První dny Arctic Circle Trailu ve směru ze Sisimiutu do Kangerlussuaqu jsou dost náročné, střídají se prudké výstupy a sestupy. Batohy jsou ještě s maximální zátěží. Počasí vychází fantasticky. Arktické babí léto! Přes den 10-15 stupňů, svítí sluníčko, jdeme “nalehko”, 2 vrstvy – košile a lehká bunda. Jakmile slunce zapadne, prudce se ochladí až pod bod mrazu. Ostrý vítr chlad ještě pocitově zvyšuje. Jasné počasí přetrvává i v noci, a tak nám noční arktická obloha nabízí úchvatné divadlo v podobě milionů hvězd a polární záře.
Prohlédněte si video z našeho putování Arctic Circle Trailem – Tundrou k ledovcům
Arctic Circle Trail
Protože jsme se rozhodli dodržovat oficiální popis trasy, putujeme každý den od chaty k chatě, což obnáší ujít denně vzdálenost ca. 18-20 km. Druhý den na trailu míjíme místo, kde měsíc před námi vznikl požár a vypálil několik kilometrů čtverečních tundry. Je to bizarní zážitek, procházíme po pravém břehu řeky od jejíhož levého břehu se vine jen černá spálená země. Několik kilometrů daleko, takže nám tento “zážitek” zpestřuje čas téměř půl dne. Trail je běžně značený kamennými “mužíky” nahoře natřenými červenou barvou, které udávají hikerům směr. Stezka je vyšlapaná a tedy i dobře viditelná. Nicméně pokaždé, když přebrodíme řeku, to dá dost námahy a přemýšlení najít stezku zase zpátky. Těšíme se až dojdeme k tábořišti v údolí Nerumaq, pod kterým teče divoká řeka plná ryb. Je to jediné místo na trailu, kde se dají ryby lovit. Divoký arktický siven vytažený přímo z řeky je výborným zpestřením našeho grónského trekařského jídelníčku.
Innajuattoq
Jezero Innajuattoq
Jedním z nejpůsobivějších míst na trailu je pohádkově krásné jezero Innajuattoq s tábořištěm s dvěma loveckými chatami. Jeho název v překladu znamená “mezi skalami” a je to skutečně tak – břehy jezera lemují skály a hornatá krajina jako vystřihnutá ze severské mytologie. V okolí jezera pozorujeme stádo pižmoňů, těchto přímých vývojových potomků pravěkých turů. Dopřávám si přespání v chatě, v teple. Pozdě večer se k noclehu přidává inuitský školní výlet osmi dětí a dvou učitelů. Chata je plná, a tak spí na zemi na karimatkách. Je vidět, že děti jsou zvyklé, nikdo nereptá. Ráno mi učitel povídá, že ujdou s dětmi celý trail za 5 dní, což obnáší 36-40 km denně. Jaký to výkon oproti nám ! A to některým dětem ještě není ani 10 let.
Nadcházející den procházíme nejkrásnějšími scenériemi na trailu. Rozeklaná údolí, skály lemující fjordy a jezera. Totální divočina. Každou chvíli potkáváme osamocené soby nebo malé sobí rodinky. Neustále se měnící počasí vytváří úchvatné fotografické podmínky. Kontrastní světlo, slunce osvětlující jednotlivá skaliska, na jejichž pozadí se válí černočerné mraky a přes ně se táhne barevná duha… Trail v polovině své trasy vrcholí na náhorní plošině. Naskýtají se nám epické výhledy na fjordy a jezera pod námi. Jsem šťastný, usmívám se jako malé děcko. Prostě nádhera.
Na kánoi po jezeře
Ve své druhé půlce se trail “láme” – scházíme z náhorní plošiny dlouhým údolím až k nejdelšímu jezeru na trase, Amitsorsuaq. Je přes 20 km dlouhé a pokud budeme mít štěstí, přeplujeme ho na kánoi. A skutečně se nám to daří ! Na břehu nacházíme kanoi ve slušném stavu i s pádly. Nakládáme bagáž a užíváme si prvních pár kilometrů plavby ke Canoe centru, největšímu tábořišti s největší chatou na trailu. Jsme v takové euforii, že si ani neuvědomujeme potenciální nebezpečí toho, kdybychom se “cvakli”. V ledové vodě, uprostřed hlubokého jezera bychom v oblečení těch několik set metrů ke břehu nedoplavali. Bylo by to pro nás fatální.
U Canoe center máme jako bonus možnost pozorovat kapitálního soba, kus s nádhernými parohy. Naši přítomnost ignoruje, nebojí se a klidně se pase dál pár metrů od nás. Odpočíváme, další den nás čeká plavba 20 km po jezeře k dalšímu tábořišti. Ovšem noc je jako vymalovaná a neodoláme se znovu nechat okouzlit úchvatným nebeským divadlem polární záře.
Sob
Těch 20 km plavby po jezeře Amitsorsuaq nám dává následující den pořádně zabrat. Pádlujeme proti větru, je to obrovská monotónní dřina. Každou hodinu zastavujeme na pauzu na odpočinek a na zahřátí. Vítr na ledovém jezeře nám žene zimu do tváří. Když pak po 7 hodinách plavby zahlédneme na konci jezera tábořiště a chatku Kattiffik, přichází obrovská úleva. Dokázali jsme to ! Vytahujeme kanoi na břeh, zítra si ji zase vezmou “protijdoucí” hikeři.
Polární záře, jezero Amitsorsuaq
Jsme 2 dny od Kangerlussuaqu a tedy od civilizace. Počasí nám teď stále přeje, sluníčko nás doprovází a ty poslední 2 dny dorážíme do Kangerlussuaqu na pohodu. Tedy utahaní jsme, úplně zadarmo to nebylo, ale euforie z dosažení cíle přebíjí veškerou námahu. Vítězně pivko na letišti chutná báječně. Tundrou jsme prošli a nadchází druhá část naší cesty – k ledovcům.
Kangerlussuaq
Naše cílové městečko je bývalá americká základna, má asi 500 stálých obyvatel. Jeho důležitost v současnosti stojí na tom, že je tu jediné mezinárodní letiště v zemi a tudíž jediný přístupový bod při cestě do Grónska ze zahraničí. A také na tom, že je v blízkosti Ice capu – splazů velkého grónského ledovce, které se rozpínají 40 kilometrů odsud. To je náš cíl pro následující dny. Abychom ušetřili jednu cestu pěšky, necháváme se na Ice cap odvézt busem, zpátky ale trekujeme pěkně po svých.
Kangerlussuaq
Ice cap, Russelův ledovec
Už jen pouhý výhled na Ice cap od Kangerlussuaqu je ohromující. Obrovská masa ledového pohoří svítící v dáli za skalami a okolními kopci táhnoucí se do nekonečna za obzor. Ice cap je od městečka vzdálený 40 km, díky suchému grónskému vzduchu je tady výborná viditelnost a my se kocháme úchvatným výhledem a těšíme se na ledovec. Na kótě 660 přelézáme morénu a za ní vstupujeme na samotný Ice cap. Pocity rozporuplné, led špinavý a okolí připomíná haldy v Ostravě. To nejlepší nás ale teprve ještě čeká, protože večer kempujeme u Russelova ledovce, nejzazšího splazu Ice capu. A to je panečku jiná liga ! Nádherná, desítky metrů vysoká stěna zvrásněného modrobílého ledu se tyčí před námi.
Russelův ledovec
U Russelova ledovce
Russelův ledovec
Posazená do červenohnědooranžové tundry vytváří překrásný barevný kontrast v této pohádkové krajině. Jsme tu sami, v závětří, stojíme, němí úžasem dýcháme tu arktickou atmosféru. Jsem dojatý. Je to nepopsatelně krásné. Pod ledovcem teče řeka, která z něj odvádí vodu přes městečko Kangerlussuaq do ústí fjordu a do moře. Sestupujeme až blízko k ní, musíme být ale velmi opatrní. Co chvíli se ze stěny ledovce ozve “řach !!” A do řeky se s obrovským rachotem zřítí obrovské kvádry ledu. Smutné je, že by tato krása měla zaniknout. Russelův ledovec prý ubývá tempem několik metrů za rok a měl by se asi do 10 let úplně rozpustit.
Video z Russelova ledovce
Sugar loaf, poslední kemp
Blížíme se na dohled Kangerlussuaqu, kempujeme pod horou Sugar loaf, jejíž název přesně vystihuje její tvar a solitérnost. Skutečná “cukrová homole”, nepřehlédnutelná v okolní krajině. Naším cílem je vylézt večer nahoru a užít si a fotografovat 360 stupňů panoramatické výhledy na Ice cap a na druhou stranu na Kangerlussuaq a okolí. A vychází to bombasticky. Sluníčko prosvítá mezi mraky, barví krajinu do oranžova, tu ji osvětluje, tu ji kryje stín mraků. Údolím se jako stuha vine ledovcová řeka. Ice cap září do dálky. Monumentální ! Nevadí nám ani silný vichr, držíme stativ rukama a sázím tam jeden záběr za druhým jako z filmu…
Ice cap z hory Sugar loaf
Kangerlussuaq
Když si pak o dva dny později na letišti před odletem domů třídím zážitky v hlavě, i přes fyzickou únavu z posledních dní mám tělo plné energie, kterou si odnáším s sebou z artkické přírody. Potkáváme se s znovu s trekaři z trailu, endorfiny fungují, smějeme se, klábosíme, sdílíme si navzájem zážitky. Letíme domů. Jaké to bylo úžasné dobrodružství !