Magická kombinace strmých, divokých hor nořících se přímo do moře, arktických pláží, hlubokých fjordů, idylických rybářských vesniček, ale i osamělých stavení ukazujících vlídnou tvář civilizace v této divočině. Nádherná jako sen je krajina Lofot na severu Norska. Byť za polárním kruhem, překvapivě příznivé podnebí vybízí k návštěvě v zimě, kdy jsou skalní masivy hor pocukrované sněhem a celá oblast dostává pohádkovou atmosféru.
Lofoty se nacházejí na severozápadním pobřeží Norska
Inspirace pro cestu do Arktidy
Držím v ruce pohlednici, kterou jsem si koupil před lety na letišti v Oslu. Jsou na ní barevné domečky na konci hlubokého fjordu posazené v kulise zasněžených skal, před nimi řady dřevěných stojanů se sušenými rybami a celá tato scenérie je ozářená posledními paprsky zapadajícího slunce. Vesnička Reine na Lofotech. Ta pohlednice mě zasáhla u srdce a možná už tehdy, na přelomu milénia, mi předurčila, že se na tato místa musím někdy vydat. Teď, o 17 let později, na ni koukám, jsem ještě celý rozechvělý, ale už je rozhodnuto! Letím na Lofoty. S foťákem, objektivy, stativem. Těším se jak malý kluk. Moje první cesta za polární kruh, cesta do Arktidy!
Kdo je připraven…znáte to..
Lofoty jsou souostroví při severozápadním pobřeží Norska nad polárním kruhem. Je tvořené 80 ostrovy, z nichž mnohé jsou obydlené a celé souostroví je propojené silnicemi, mosty a tunely, anebo dostupné z pevniny lodní dopravou. Na Lofotech žije asi 24 tisíc obyvatel, takže i přes jejich odlehlost a vzdálenost a polohu v Arktidě se jedná o poměrně civilizovaný kraj s dobrou dostupností a infrastrukturou. Celá oblast vyniká svým specifickým arktickým prostředím a přírodními krásami.
Výchozím bodem mého putování po Lofotech se stává městečko Leknes, přibližně uprostřed lofotského souostroví. Objednávám tam ubytování, odkud budu vyrážet každý den hvězdicově na jednotlivé trasy. Výhodou je, že v Leknes je také veškerá infrastruktura, jako benzinka, obchody s potravinami. Kousek od Leknes jsou také nádherné arktické pláže Uttakleiv a Haukland, jedny z míst v mém itineráři cest. A do těch ostatních míst je to z Leknes přibližně stejně daleko. Nejzazší vzdálenost na dojezd je nějakých 60 kilometrů.
Dechberoucí krása lofotského pobřeží
Sestavuji podrobný itinerář cesty na každý den. Tím, že vyjíždím z jednoho místa a vracím se zpět, můžu program na jednotlivé dny volně kombinovat a přehazovat podle aktuálního počasí na jednotlivých lokalitách. Počasí na Lofotech je kapitola sama o sobě. Neustále se v průběhu dne mění a i mezi jednotlivými lokalitami, byť od sebe vzdálenými třeba jen pár kilometrů, může být počasí zcela rozdílné. Takže není výjimkou, že v jedné zátoce svítí sluníčko a o pár kilometrů dál v hlubokém fjordu zuří sněhová bouře. Pro sledování počasí se mi do mobilu osvědčuje norská aplikace yr.no, která v oblasti severního Norska funguje po hodinách dobře a přesně. Pro plánování předpovědi a výjezdů na polární záři stahuji aplikaci Aurora forecast. Na tu polární záři se obzvlášť těším, před odjezdem kontroluji předpověď v aplikaci a vychází docela příznivě, tak hurrráá.
Plánování cesty do srdce Lofot – Leknes už je pak jednoduché. Většinu z 1900 kilometrů překonám letadlem z Prahy do Osla a pak dále z Osla na sever do Narviku, přesněji na letiště Harstad-Narvik-Evenes, kde si půjčím auto a posledních 300 kilometrů projedu po “lofotské magistrále” E10 nádhernou severskou krajinou až do Leknes.
Poté, co pročítám nejrůznější recenze a reference na ztracené kufry při přestupu v Oslu, rozhoduji se zabalit dvě zavazadla – příruční s sebou a velké k odbavení. Sbalit příruční do 10 kg a rozměrů 55 x 40 x 25 cm včetně fototechniky, stativu, káblů, nabíječek, baterek a taky nejnutnějšího oblečení (mikina, spodní termoprádlo, 2x rukavice, čepice, pomožky), kdyby aerolinky náhodou ztratily velký kufr, dá fušku a hodně přemýšlení, ale nakonec se vejdu do 9,6 kilogramů.
Cesta na sever, Expedice Lofoty začíná
Probouzím se v 6 hodin ráno. Jsem tak nažhavený na cestu, že stejně nemůžu dospat. Nikdy jsem nebyl za polárním kruhem, je to pro mě výjimečný okamžik v mém životě a stejně výjimečné mám i pocity sám o sobě a sám v sobě. A to jen pro mě a pro tento den. Dnes bude dlouhý. A na jeho konci, teprve něco před půlnocí, bych měl dorazit do Leknes, výchozího bodu mého prvního arktického dobrodružství. Téměř 2 tisíce kilometrů od domova. Na letišti se definitivně rozplývají mé obavy se zavazadly. Personál aerolinek Norwegian se chová přátelsky a benevolentně, zavazadla neměří ani nepřevažují. Fajn, alespoň pozitivní zkušenost. Pořád lepší být předem připravený než pozdě překvapený. Následující 3,5 hodiny si tedy užívám let na sever do Harstad-Narvik-Evenes s mezipřistáním a 4 hodinovou pauzou v Oslu. Nad Skandinávií panuje nádherné počasí, což umocňuje výhledy na rozsáhlé lesy, hory, dále na severu už také i zasněžené a malá i velká zamrzlá jezera. Zapadající slunce za okénkem letadla dává tušit, že se blížíme k letišti v Narviku. Několik minut před přistáním končí idylka s krásným počasím a my vlétáme do husté sněhové vánice. Silný vítr způsobuje turbulence. Za okénky se matně míhají světla Narviku a letiště. Přeze všechno bezpečně dosedáme na ranvej. Hurá jsem tady ! Zbývá si tady na letišti půjčit auto a přibližně 3,5 hodinová cesta (230 kilometrů) po lofotské magistrále E10 do Leknes.
Je kolem osmé večer, venku je tma a hustě sněží. Jsem zvědavý, co vyfasuji za auto. K mému překvapení je to Volvo V40 s náhonem na všechna kola a na pneumatikách jsou povinné hřeby. Super. Nakládám bagáž a vyrážím. Bohužel viditelnost je mizivá díky hustému sněžení a silnice je samý led. Sunu se kupředu rychlostí 50-60 kilometrů v hodině. Nechci riskovat, že skončím v příkopě. Sotva opouštím Narvik, obklopí mě temná noční arktická krajina, jen občas přerušená světlem domků, vesničky, nebo benzínky. Ale není jich po cestě moc. Musím být opatrný a stoprocentně se soustředit na řízení a tak nemám ani možnost se kochat výhledy na krajinu. S vypětím sil dojíždím kolem půlnoci do Leknes. Je to maličké městečko, pár ulic, a tak Lofoten hotel nacházím téměř okamžitě. V lobby baru sedí skupinka fotografů, jsou tady na workshopu, právě přijeli z večerního focení z arktické pláže Haukland beach. Ukazují si fotky polární záře a nadšeně diskutují. Zvláštní, Haukland beach je vzdálená 8 km, já jsem přijel ve sněhové vánici a oni měli na focení vymetenou oblohu… Asi na tom místním měnícím se počasí něco bude. Pochválím jim fotky, však co, zítra večer budu fotografovat na stejném místě, tak se taky dočkám. Teď ale jediné, co mě zajímá, je jít spát, abych mohl brzy ráno vyrazit do přírody.
První kroky v Arktidě, arktické pláže
Brzy ráno mě budík probouzí ještě s dozvuky včerejší únavy. Jako správný fotograf bych se měl přinutit vstát a jet temnou arktickou krajinou čekat někde na východ slunce. Pohled z okna, venku zuří sněhová bouře. Počasí pestré hned od začátku. Výhodou pro fotografy je tady v zeměpisných šířkách za polárním kruhem slunce nízko nad obzorem po dlouhou část dne ráno a večer. Pokud se tedy objeví. Pak vytváří nádherné světlo, které prokresluje tvary krajiny a dává jí nezaměnitelnou severskou atmosféru. Dopřávám si ještě hodinku spánku a pak, ještě za stále hustého sněžení a minimální viditelnosti vyrážím na arktické pláže Haukland a Uttakleiv. Leží 8 – 10 km od Leknes a už po cestě se obloha trhá a z mraků a mlhy se derou první obrysy skal. Je to úplně wow, křičím nadšením, zajíkám se jako malé děcko. V noci a v tom sněžení nebylo nic vidět a o to víc je teď všechno ohromující. Cesta se klikatí údolím mezi skalami, po levé straně se objevují první zářezy fjordu. Na obzoru se postupně vynořuje mohutná sklaní stěna poprášená sněhem se dvěma velkými štíty Mannen a Vegen a jedním malým štítem. Jako rodiče s dítětem. Kolmé stěny spadají přímo do moře, pod nimi leží mořská zátoka lemovaná písečnou pláží. Haukland beach. Venku nikde nikdo, přitom v létě se tady prý nedá zaparkovat. Zastavuji, vylézám ven, beru fototechniku a pořizuji první fotografie. Počasí mi neskutečně přeje, z temných mraků nad fjordem se derou sluneční paprsky, aby rozsvítily skalní masivy a pláž pod nimi. V kontrastu s temnými mraky rychle plujícími po teď už modré obloze. Neskutečné ! Sázím tam jeden záběr za druhým, hledám kompozice s kameny a skalami. Nebýt pár domečků okolo a perfektní silnice, připadám si jako na konci světa. Civilizace v divočině. Nebo naopak ??
Haukland beach
Arktické pláže Haukland a Uttakleiv jsou propojené tunelem vytesaným ve skále pod horou Mannen a vzdálené od sebe necelé 2 kilometry. Sedám do auta a těším se na Uttakleiv beach, která je jedním ze skvostů zdejší krajiny. Už při výjezdu z tunelu se náhle do auta opře silný vítr. Vjíždím do mlhy a hustého sněžení. To snad není možné ! O 2 kilometry zpět před deseti minutami svítilo sluníčko a tady je taková “Čína”. No nic, když se to tak rychle otočilo, zkusím tady počkat, třeba se to otočí zpátky. Parkuji na malém parkovišti na úpatí pod horou Vegen. Vítr lomcuje autem. Moje trpělivost je nakonec odměněna, po necelé hodince se v neprostupných mracích objevují první trhliny a kužely slunečních paprsků osvětlují skaliska a domečky na pláži Uttakleiv jako reflektory v divadle. Říkám tomu “doteky světla”. Mám tyhle přechody počasí moc rád. Obzvlášť tady na severu v Arktidě. Dramatické tmavé mraky ostře kontrastují s nasvícenými skalisky a dodávají této bizarní krajině na Uttakleiv beach pohádkovou atmosféru. Musím fotografovat z ruky, vítr je extrémně silný, stativ nejde použít. Sám mám co dělat, abych se udržel na nohou. Taky zima brzy zalézá za nehty, teplota je lehce nad nulou a mám slabé rukavice, silný vítr však teplotu pocitově sráží tak k mínus deseti. Po chvíli focení musím zpět do auta rozehřát omrzlé prsty. Ve stejnou chvíli se i “opona” divadla na pláži Uttakleiv zatáhne, jakoby mi příroda dala najevo, že její epické představení už skončilo.
Arktická pláž Uttakleiv
Opouštím arktické pláže Uttakleiv a Haukland a přesouvám se na další místa asi 15 kilometrů jižně od Leknes do městečka Ballstad a Gravdal. První z nich je idylická osada s asi 800 obyvateli, obklopená, jak jinak než strmými divokými skalisky, jíž dominuje místní marína. Znovu mám stěstí a můžu fotografovat v nádherném podvečerním světle její zajímavé scenérie. Vedle ležící Gravdal je odtud co by kamenem dohodil a jeho jasnou dominantou je barevný dřevěný kostelík, nejkrásnější, který jsem na Lofotech viděl. Se svou minimalistickou symetrickou architekturou a na pozadí strmých lofotských skal je skutečným skvostem zdejší krajiny. Pomalu se stmívá. Brzy po setmění se vracím na hotel, cestou si kupuji v obchodě večeři. Cítím se unavený, chci si ještě chvilku odpočinout, vstřebat dojmy, protože večer vyrazím znovu na pláže Haukland a Uttakleiv fotografovat polární záři. Bože, to fotografování je ale řehole …:)!
Ballstad
Kostelík Gravdal
Aurora Borealis, jak je na severní polokouli nazývána polární záře je světelný úkaz v atmosféře, který způsobuje sluneční vítr uvolňovaný při erupcích na slunci. Když se sluneční vítr setká s magnetickým polem Země, část jeho částic je zachycena a stáčí se v magnetickém poli ve spirálách až k atmosféře. Jsou to ony barevné stuhy a závěsy visící na noční obloze v arktických krajích. Moje aplikace – apka ukazuje, že dnes by to mohlo vyjíít, pravděpodobnost výskytu Aurory je nejvyšší kolem 22 hodiny. Pokud bude alespoň trochu jasno, mám se na co těšit. Nedočkavě vyrážím kolem osmé večer potemnělou krajinou na pláž Haukland. Skvělá kulisa pro nebeské divadlo. Zatím je zataženo, čekám v autě na pláži. Kolem hučí bouřící moře. Hypnotizuji oblohu, snažím se v trhlinách mraků najít alespoň náznak záře. Čas se vleče, je to ale čekání na zázrak, který nepřichází. Kolem půl jedenácté začíná hustě sněžit a silný vítr lomcuje autem. Těžko v sobě dolovat i nějakou kreativitu. Neumím si vůbec představit v tomhle vylézt ven a něco vyfotit. Apka ukazuje odteď už 100% oblačnost až do rána. Takže rozhodnutí je jasné, Aurora se dnes nekoná, balím to a jedu na hotel připravit se a vyspat se na zítra.
Rybářské vesničky, surfaři a znovu čekání na Auroru
Co dělat na Lofotech, když nepřeje počasí ? Přesně tuhle otázku si kladu ráno, když vyhlédnu z okna. Plechově šedá obloha, ze které se sypou tuny sněhu… Naštěstí se tady počasí umí změnit několikrát za den a v těch přechodech nastávají skvělé světelné podmínky. No co, moje fotografie nebudou jako klišé vystřihnuté z katalogů cestovek. To není ani můj cíl, spíš se budu snažit zachytit syrovou severskou atmosféru. S těmito předpoklady vyrážím na další den mé fotografické cesty po Lofotech. Dnes bych chtěl navštívit Nusfjord, rybářskou vesničku ve stejnojmenném fjordu na poloostrově Flakstadoya, potom vesničku Flakstad s krásným dřevěným kostelíkem na pozadí lofotských skal a kousek dál arktickou pláž Skagsanden, která je doménou arktických surfařů. A samozřejmě pokud mě překvapí po cestě něco zajímavého nebo bude zajímavé světlo, tak zastavím kdekoli.
Cestou do Nusfjordu se “zlepšuje” počasí, protrhává se obloha, a přestává sněžit. Z nepropustné mlhy se vynořují skalní štíty, obrysy pobřeží a fjordy. Zastavuji u osady Vareid, kde se mi naskýtá úchvatný výhled přes fjord na skály a domky kolem Flakstadu. Nacházím pěknou kompozici s omletými kameny v popředí, zapichuji stativ do vody, musím dát pozor, kameny jsou kluzké. Dávám na objektiv šedý filtr, čekám na světlo a zkouším fotografovat na dlouhý čas. Při expozici na několik vteřin to krásně rozmázne mořské vlny a mraky na obloze, což umocní snovou arktickou atmosféru.
Lofoty
Nusfjord býval v minulých staletích důležitým rybářským přístavem na Lofotech. Rybáři sem přiváželi na lodích své úlovky obchodníkům, přespávali v místních dřevěných chatkách “rorbu”, aby se poté zase vydávali lovit na moře. Atmosféra a ráz tohoto místa zůstaly zachovány dodnes a jsou od roku 1975 pod ochranou UNESCO. Barevné dřevěné domky a mola okolo jednotlivých výběžků zátoky jsou posazené mezi příkrými skalami padajícími přímo do moře a vytváří idylický obraz arktické vesničky. Z lofotské magistrály E10 vede do Nusfjordu asi 6 kilometrová odbočka a cesta tady končí, neboť za skalními masivy za Nusfjordem se rozprostírá ledové Norské moře. Teď na konci března tu nikdo není, a tak si dopřávám o samotě procházku po vesničce a okolí. Počasí mi moc nepřeje, udělám tady alespoň pár dokumentárních fotografií. Pro některé z nich lezu po skalách, není to úplně “easy”, dost to klouže. Z jedné z nich mám centrum městečka jako na dlani, barevné domky “rorbu”, dřevěná mola s přivázanými loďkami obtáčející se kolem zátoky a v pozadí fjord a sněhem poprášené skály vystupující z mlžného oparu. Nádherné. Mrazivé. Moji euforii nekazí ani zhoršující se počasí. Až když leje jako z konve, uznávám, že už tady nic víc nevyfotím a je čas se přesunout jinam.
Nusfjord
Má cesta míří do vesničky Flakstad za dalším z červených dřevěných kostelíků a také za surfaři na arktickou pláž Skagsanden, která je hnedle za Flakstadem. Jedu osamocený, necelou čtvrthodinku, silnice se klikatí divokou krajinou jako z road-movie filmu. Občas mám pocit, že ani nikam dál vést nemůže a skončí ve skále. Ale vždycky si pak najde průsmyk a vede mě dál. Je to neskutečné, bizarní. Po šesti kilometrech odbočuji doleva na lofotskou magistrálu E10 a po chvíli jízdy se už na pravé straně objevuje typický červený kostelík, dominanta Flakstadu. Je fakt škaredě, padá tady déšť se sněhem a do toho vane prudký vítr. Přesto se přinutím vylézt ven a udělat z ruky pár fotografií tohoto kouzelného místa. No, nebudou to vyloženě “reklamní” fotky, ale je z nich znovu cítit ta severská syrovost. A panorama Flakstadu se hezky vyjímá na pozadí skal, které se na chvíli vynořují z mlžné záclony.
Surfaři na pláži Skagsanden
O to větší můj šok přichází na pláži Skagsanden. Normálně se tady fotografuje večer při západu slunce pokud vyjde počasí. Teď je to tak, že by psa nevyhnal, ale na vlnách se prohánějí nějaký norský holky na prknech! Havaj v Arktidě. Dost silně prší, ale to si nemůžu nechat ujít. Oblékám na sebe horní vrstvu goretexku, na foťák dávám teleobjektiv a s foťákem schovaným pod bundou vyrážím na pláž. Je to úžasný zážitek, ještě nikdy jsem to neviděl – surfaři v Arktidě. Teplota venku je lehce nad nulou, kolik může mít to moře? Tři, čtyři stupně? Mně je fajn s mými čtyřmi vrstvami, ale ti surfaři? Dávám se s nimi do řeči, zjevně jsou holky zvyklé, říkají, že se to dá půlhodinku vydržet a mají silný neopren. Tvrďačky.
Naděje na zlepšení počasí se vytrácí. Vracím se z propršeného Flakstadu “domů” na hotel. Dávám si odpolední pauzu, během které dobíjím baterky, stahuji a upravuji fotky pro mou whatsapp skupinu “Expedice Lofoty”. Ohlasy jsou super, spousta nadšených komentářů. Dopřávám si pozdní oběd – brzkou večeři. A připravuji, balím fotovýbavu a oblečení na podvečerní focení a večerní focení polární záře. Znovu budu večer vyčkávat na pláži Haukland, jestli se neobjeví barevné nebeské divadlo.
V podvečer po deštivém dni dostává počasí své pověsti, obloha se trhá a dokonce místy v mracích prosvítá sluníčko. Fotografování krajin je hodně čekání na světlo. Nemůžu si nechat ujít příležitost a vyrážím po okolí Leknes objevovat nové exteriréry. Podvečer je úžasný, znovu ve mně nastává absloutní euforie s “doteky světla”. Modrošedé skály vystupující z mlhy a mraků. Dramatické mraky na obloze hrající barvami. Modrozelené arktické moře. Dřevěné barevné domečky. Fotografův sen. Jako kýč, ale takový kýč si nechám líbit. V přípravách na cestu jsem četl mnoho názorů, jak už jsou Lofoty “provařené” a přesycené turisty a fotografy. Pravda je, že na internetu je spousta stejně uniformních fotografií ze stejných míst a to pak vytváří dojem, že všichni jezdí na stejná místa a fotí to samé. Moje zkušenost je jiná, na svých cestách po Lofotech tady nepotkávám nikoho, nebo úplně minimum lidí. Mám to rád, protože pro mě to není jen o fotografování, ale i o tom, že na mnohých místech můžu o samotě rozjímat, splynout s přírodou, natáhnout do sebe nezapomenutelnou atmosféru spojenou s okamžiky, které ve mně nadlouho zůstanou a povýší ho na genius loci. A jsem šťastný, když se mi pak podaří to zachytit i na fotografii a můžu to sdílet s ostatními.
Lofoty v podvečerním světle
Genius loci má večer i pláž Haukland, kde zakotvím už podruhé pro mou večerní misi za polární září. Celý natěšený věřím, že dnes to konečně vyjde ! Než padne tma, fotografuji potemnělou scenérii s šedým ND filtrem na dlouhý čas (30 sekund). To nádherně rozmázne hladinu moře a mraky, zůstanou jen ostré kameny v popředí a skalní masiv s impozantními štíty Mannen a Vegen v pozadí. Výsledná fotografie tak dostává přímo mystickou atmosféru. Focení mě tak pohlcuje, že přestávám vnímat realitu. Fotím si fotím, mezitím obloha tmavne až černá. Stojím na kamenech v moři, najednou kolem mě přibývá vody. Potřebuji ještě 30 vteřin na poslední snímek, daří se, balím fidlátka a prchám. Bacha, abych nazpátek neuklouzl. Vyškrábu se na cestu. Začíná mrholit, hodím věci rychle do auta, zavřu dveře a najednou se z nebe spustí proudy vody ! Uff, to bylo o fous. A Aurora se tedy dnes znovu nekoná. Asi se na tu Auroru zajedu podívat do Leningradu a bude !
Mystická atmosféra na pláži Haukland
Reine, Hamnoya, nejkrásnější místa Lofot
Dnešní ranní počasí vytrvale kopíruje to včerejší, jen s tím rozdílem, že místo sněžení jen prší. Výjezd na focení s výchdem slunce se tedy nekoná, to s sebou nese pár příjemností jako o hodinu déle vstávání a poklidnou snídani v hotelové restauraci. Na dnešek se obzvlášť těším, protože si splním svůj letitý sen. Vezu s sebou pohlednici vesničky Reine, kterou mám už schovanou 17 let a dnes nastal okamžik, kdy se do Reine podívám a budu objevovat (a fotografovat) na vlastní oči. Mířím cestou na jih z Leknes po lofotské magistrále E10. Reine leží asi 60 kilometrů odsud na ostrově Moskenes. Jak jinak tady na Lofotech, je to malá rybářská vesnička, kde žije asi 300 obyvatel. V okolí domků jsou četné dřevěné konstrukce sloužící k sušení ryb, což způsobuje v celé oblasti typický rybí zápach. Reine je položeno ve stejnojmenném fjordu, včleněno mezi skalami a to všechno dohoromady vytváří jednu z nejúchvatnějších arktických scenérií jaké lze vidět. Dokonce i National Geographic prohlásil kdysi Reine za nejkrásnější vesnici na světě.
Do Reine přijíždím po půldruhé hodině jízdy, přece jen, cesta je úzká, spousty zatáček, mosty a každou chvíli zastavuji, protože je co obdivovat. Třeba dvojitý most stočený do esíčka u vesničky Fredvang. Kousek před Reine leží Hamnoya, také rybářská osada, kde se nechávám unášet krásnými výhledy na fjord lemovaný červenými rybářskými domky “rorbu” (dnes chatami) na pozadí dramaticky rozeklaných skalních masivů. Počasí je opět zatažené, fotkám chybí to krásné artkické sluneční světlo, ale zase na druhou stranu z nich dýchá ta drsná severská atmosféra.
Hamnoya
Hamnoya s Reine jsou opravdu nejkrásnější částí už tak nádherných Lofot. Pokud pojedu na Lofoty někdy příště, rezervuji si tady ubytování na několik dní, abych mohl celé okolí dokonale prozkoumat. V deštivých pauzách zapadnu do trafiky na benzínce, abych koupil pár pohlednic, plním tím slib mé whatsapp skupině “Expedice Lofoty” a posílám pozdrav z tohoto kouzelného místa. Paní prodavačka se mě ptá odkud jsem. Říkám “Czech republic”, kývá hlavou, odpovídá “Práág”, takže asi ví. Bavíme se o počasí, říkám, že mám smůlu a ona, že je tam venku prý jen trochu deštivo a fouká. Přitom fičí jako blázen a ten déšť prší horizontálně ! Naležato ! Co mě tady ještě překvapí ?
Reine
Na nejjižnějším cípu lofotského souostroví leží vesnička se zajímavým názvem – A. Je to teda takové to norské A s tím kroužkem nahoře, ale je to A. Přesně A i Lofoten. Poslední místo na Lofotech. Za ním už je jen rozbouřené Norské moře. No, tak to si nemůžu nechat ujít. Z Reine je to asi 10 minut jízdy. Po příjezdu zjišťuji, že A kromě svého názvu není ničím extra zajímavé, ale protože právě neprší, udělám si krátký výšlap ke skalním útesům, na kterých se shlukují kolonie ptáků. Znovu jsem tu zcela sám, jen já a křik ptáků, bouření studených vln Norského moře tříštících se o mohutné útesy. Nádherná symfonie. Vydržel bych tu sedět hodiny, ale ostrý vítr mi fičí do tváře a přiměje mě vrátit se zpět do tepla.
A i Lofoten
Na konci Lofot – vesnička A
Další den ještě Reine a on-the-road
Poslední večer lofotské expedice trávím v teple hotelového pokoje. Předpověď na “polárku” (jak už ji důvěrně nazývám, přesto, že jsem ji ještě neviděl…:)) je špatná, šance tedy mizivá a venku hustě sněží. Otvírám plechovku místního arktického pivka a dopisuji dnešní deník… Jaké to tedy dnes bylo ?
Počasí za rozbřesku už ničím nepřekvapuje, zřejmě je napevno domluvené, že prostě bude škaredě. Venku kolem nuly, plechově šedá obloha a sněžo-prší. Asi bych měl napsat cestovního průvodce Co dělat na Lofotech, když je hnusně ? . No, ale jak jsem už včera zjišťoval z apky, během dne to vypadá, že bych měl mít v oblasti Reine štěstí na “doteky světla”, a tak v klidu na pohodu chystám fotovýbavu, snídám norské dobroty dole v restauraci, abych pak kolem deváté ranní vyrazil na cestu znovu na jih Lofot. Po hodině jízdy už na mě čeká Reine. Zatím hustě prší a fičí ostrý vítr. Kontroluji apku a skutečně mezi 11 a 12 hodinou je šance, že se obloha protrhá. Chce to trpělivost a “vysedět to”. Zastavuji na místě odkud budu fotografovat. Přede mnou zátoka a fjord s vesničkou Reine, zleva a vzadu lemovaná divokými horami. Panoráma jako bič. Při tom čekání se bavím tím, jak občas přijíždí nějaký fotografický workshop, převážně asiatů, dají si tady pár minut pauzu a snaží se tady za tu chvilku něco vyfotit nebo natočit. Ještě, že jsem tu sám za sebe a mám času, kolik chci ! Tyhle komerční výpravy, hlavně toho hodně stihnout…! Když vidím, jak tam v tom dešti a větru za minimální viditelnosti montují ty své mega foťáky na drahé stativy, je mi jich líto. Říkám jim, ať tady hodinku počkají, že by to mohlo vyjít, ale spěchají a za dvě hodiny už prý musí být někde jinde. Lofoten phototours, ha, ha… Moje čekání se nakonec opravdu vyplácí. O lofotském počasí kolují legendy, místní říkají, že “během hodiny tady můžeš zažít čtyři roční období”. To se mi taky potvrzuje, neb krátce po jedenácté za zapršenými okny auta ustupuje mlha a Reine se postupně odhaluje v celé své kráse. Konečně. Jsem nadšený jako malé dítě s novými hračkami. Fotografuji tu nádhernou scenérii z ruky, protože stále fičí ostrý vítr a ze stativu by to nešlo, ale to vůbec nevadí. Chvíli na to mě dírou v mracích potěší také sluníčko svými “doteky”. Světelné kužely dopadají jako reflektory po skalách nad fjordem, jezdí po krajině a dotknou se barevných domků. Je to úchvatné divadlo. Bohužel netrvá dlouho a po pár minutách jsem rád, že opět sedím v bezpečí auta, když venku znovu leje jako z konve. Ale jsem šťastný za ten moment, za to okénko, za těch pár minut. Budu mít na Reine krásné vzpomínky.
Reine
Obracím se na cestu zpátky do Leknes. Nikam nespěchám, mám celé odpoledne na návrat, tak si jižní část lofotského soustroví projedu pomalu a na pohodu. Zastavím si a projdu se, kde se mi to bude líbit. Celá cesta zpět je vlastně taková retrospektiva zážitků posledních dní a loučení se s krásnými místy. Projíždím Reine, fotografuji ještě scenérie s horami, sušárnami ryb a barevnými domky na Sakrisoy, míjím červené “rorbu” u Hamnoy s majestátními skalisky v pozadí. Nedá mi to, abych si neprojel mostová dvojčata u Fredvangu. Zamávám červenému kostelíku Flakstad. Silnice dál kopíruje pobřeží a mně se tady naskýtají nádherné výhledy na fjordy a skaliska vystupující z mlhy. Chvílemi mi do toho sluníčko posílá trhlinami v mracích své “doteky”. To pak pokaždé zastavuji, běžím ven s fotoaparátem zaznamenat každý takový jedinečný okamžik. Fotit je co doslova za každým rohem. Připadám si jako malíř s foťákem. V tu chvíli si vymýšlím takový svůj fotografický slogan – “Dělám dobrý fotky. A maluji s foťákem”. Vím, že později to bude třeba asi znít blbě a pateticky, ale tady a teď mi to tak připadá a je to v pořádku… Ještě pořád toho nemám dost. Paráda. S úsměvem na rtech a spokojeností na duši se večer vracím unavený na hotel. Dávám si poslední arktický pivko a vstřebávám všechny zážitky těch několika intenzivních dnů. Jsem šťastný za tohle nádherné dobrodružství.
Malování foťákem na Lofotech
Cesta domů, rozloučení s Arktidou
Loučení s Arktidou
Ráno mám budík nastavený na sedmou, ale stejně se budím sám chvilku před zvoněním. Nechci nic podcenit, raději si vstanu s rezervou, všechno sbalím, abych nic nezapomněl. Po deváté hodině ranní pak ještě krátká zastávka v obchodě pro svačinu a Red Bull na cestu a pak už najíždím na magistrálu E10 a jedu směr letiště Harstad-Narvik. Letadlo do Osla mi letí až o půl čtvrté odpoledne, ale chtěl bych být v klidu na letišti o 2 hodiny dříve a na cestu odtud tam mám vyhrazené 3,5 hodiny. Takže bych to měl v pohodě stihnout. Silnice je ale místy zledovatělá, tak musím jet velmi opatrně. Do Narviku ale nakonec dorazím na pohodu. Do odletu zbývá hoďka a půl, když se na odletové infotabuli začínají posouvat časy odletů kvůli sněhové bouři. Nakonec letíme o hodinu a půl později už zase za krásného slunečného počasí s bouřkovými mraky kdesi v dáli. Jojo, je to tady stále trochu adrenalin. No ale co, v Oslu bych stejně musel 2 hodiny čekat na letadlo do Prahy, takhle alespoň přiletíme na čas a můžu hned pokračovat domů. Přesto mám v Oslu na letišti ještě chvíli času, zajdu si proto do kiosku s knížkami, kde dlouze přemýšlím nad koupí průvodce po Špicberkách. Arktida mě odmalička uchvátila, je to moje srdcovka a Špicberky začínají být dostupné fotografům a cestovatelům. U nás takový materiál nikde neseženu, a tak se rozhoduji si ho koupit a nechat se inspirovat k další cestě na sever. Spěchám k bráně a zanedlouho už letadlo roluje po ranveji a za okýnkem hraje všemi barvami nádherný západ slunce… Úžasné rozloučení s Arktidou.