Arktická příroda mě nepřestává fascinovat. Syrová, drsná, divoká, ještě nespoutaná člověkem. Asi proto mě tak přitahuje. Skalnatá pobřeží Grónska jsou rozetnutá četnými fjordy, do kterých tam kus za polárním kruhem ústí mohutné splazy ledovců. Na jejich koncích se pak odehrává úchvatná podívaná, kdy se v okamžiku obrovské masy ledu odlomí ze stěny, s ohlušujícím rachotem zřítí do hlubiny, aby pak po lagunách majestátně pluly až na volné moře.
Prožil jsem několik dní a nocí na plavbách mezi ledovými chrámy – největšími ledovci světa.
Vracím se do Grónska
Když jsem v září 2019 opouštěl Grónsko po své první výpravě, bylo mi jasné, že tu nejsem naposledy. První zkušenost byla silně návyková. Tehdy jsme tady s kamarádem Tomášem strávili 14 dní a prošli stošedesátikilometrový trek Arctic Circle Trail (naši tehdejší výpravu jsem nazval Tundrou k ledovcům). Šli jsme nádherně barevnou podzimní tundrou, přejeli na kánoi dlouhé jezero, kempovali v divočině, několik nocí pozorovali polární záři a na závěr cesty se naše nohy dotkly splazů velkého grónského ledovce. Zážitky, dobrodružství, čistá minimalistická příroda, skvělé “arktické” světlo na fotografování, poznání života Inuitů, divoká zvířata, rostliny a hlavně LEDOVCE. To je koktejl, jenž popouzel mé touhy se sem znovu vrátit.
Vzůru za ledovci
Je půlka srpna, v Čechách se usadilo tropické vedro. Ještě ani pořádně nevychladly mé vzpomínky ze Špicberků, jak zpracovávám materiál z červnové expedice za ledními medvědy. Aspoň takto pocitově se můžu v těchto horkých dnech ochladit. Myšlenkami už ale pomalu bloudím na další cestě do Arktidy. Za pár dnů vyrážím do Ilulissatu v Grónsku za polárním kruhem, kde se budeme plavit po ledovém fjordu a fotografovat obří plovoucí ledovce. Beru s sebou spoustu techniky – dron, GoPro, Nikona, 4 objektivy (ohniska od 14 mm do 500 mm). Materiálu mám jak pro National Geographic. Teleobjektiv proto, že chci udělat fotovýpravu do Kangerlussuaqu, kde žije mnoho pižmoňů severních, které chci vyfotit. A kromě toho předpokládám, že bude možnost fotit ve fjordech velryby a v tundře divoká zvířata, jako polární lišky a ptáky. Veřím, že to bude stát za to.
Cesta do Ilulissatu je poměrně dlouhá. Letíme z Prahy do Kodaně, s přespáním na hotelu na letišti a brzy ráno pokračujeme z Kodaně do Kangerlussuaqu. Lety do Grónska jsou téměř výhradně v režii Air Greenland. Protože je Grónsko dánské území, tak téměř všechny mezinárodní lety míří z Dánska na jediné mezinárodní letiště v Kangerlussuaqu. Grónské aerolinky provozují 1 velký Airbus A-330 neo mezi pevninou a ostrovem, který každý den přiveze a také odveze přes 300 cestujících. Z letiště v Kangerlussuaqu pak všichni pokračují lokálními spoji, malými vrtulovými letadly do svých cílových destinací v Grónsku.
Stejně tak my. Let do Kangeru trvá 4.20 hodiny, rychle to ubíhá, občerstvení, trochu pracuji, zkouknu pár videí. Během letu jsou krásně vidět sopky na Islandu deroucí se z mlhy. Když přilétáme nad Grónsko, je bohužel zataženo, takže si neužijeme výhledy na na velký ledovec – Ice cap. Až při příletu zklesáme pod mraky a pod námi se objeví pro mě známá krajina z před čtyř let. Kangerlussuaq fjord, v dáli velký ledovec – Ice cap, hora Sugar loaf. Úplně se mi ty všechny vzpomínky vybavují. Tak jsem zase tady!
Letiště v Kangeru se na pohled od té doby moc nezměnilo. Jedna příletová i odletová hala. Vedle bufet a restaurace. Čekáme na let do Ilulissatu, spousta letů před námi je zpožděných. Nakonec i ten náš, o půl hodiny. Odéltáme malým vrtuláčkem. Znovu nevidíme vůbec nic, fjordy a ledovce zakrývá deka mraků. A pod ní je opravdu hnusně. Škoda. Mlha, prší, teplota 12 stupňů a počasí ji pocitově ještě snižuje. Epický přílet s výhledy se nekoná.
Na maličkém letišti v Ilulissatu je pak tlačenice o taxi. V době příletu tu není ani jeden. Do města je to odsud asi 6 kilometrů, to se zavazadly a v dešti šlapat nechceme. Nakonec se nám daří sehnat 3 auta a frčíme na ubytko. Je to hezká dřevěná chatka s několika pokoji, společenskou místností a kuchyní. Z terasy máme krásný výhled přímo na fjord. Ten se ale teď nekoná, neboť koukáme do husté mlhy.
Brzy ráno u Ice fjordu
Na druhý den ve 3.00 ráno přichází Michal, šéf fotoexpedice a budí nás slovy : “venku je polojasno, vypadá to zajímavě, vstaneme a půjdeme se projít k Ice fjordu”. Moc jsem toho nenaspal, ale jako když do mě střelí. Vykouknu ven a vypadá to skvěle. Včerejší mlha je zapomenuta, nízko nad horizontem se tetelí vycházející sluníčko a na moři se z mlhy vynořují nasvícené ledové kry. Boží nádhera. Beru batoh s fototechnikou a dron.
Jdeme asi 2 kilometry za město. Je tam taková malá místní elektrárna a za ní dřevěné schůdky na skály s majestátním výhledem na Ice fjord a plovoucí ledovce. Sluneční paprsky prostupují mlhou z níž se vynořují siluety domečků Ilulissatu na pozadí okolních hor. Nádherné ráno. Krajina má snovou atmosféru. Pouštím dron, natáčím, fotím, do toho i Nikonem na delší sklo 200 mm. Hledám mezi změtí ker hezké detaily. Mezi ledy se občas objeví loďka. Trochu jim tu plavbu závidíme, no však se zítra taky dočkáme. Zkouším s dronem točit z výšky i hyperlapse a je tam krásně vidět, jak se mění světlo, plují obrovské ledovce a přes ně se valí mlha. Fotíme takhle asi 3 hodiny, do sedmi hodin ráno. Pak už je slunce vysoko, tak se jen díváme a kocháme se nádhernou scenérií.
Fotografův den na polární fotoexpedici
Jak vlastně vypadá takový běžný den na fotoexpedici v Grónsku? Spousty nádherných záběrů mohou svádět k dojmům, že je to jen zábava, plavba na lodi a cvakání foťákem. Pravda je trochu někde jinde. Pokusím se poodhalit, jak to v průběhu dne a celé expedice vypadá “za kamerou – behind the scenes..”.
Především jsme v Grónsku v období léta, za polárním kruhem a to znamená, že tady máme polární den. Slunce nezapadá vůbec nebo jen na chvíli, není vůbec tma, maximálně se k půlnoci jen sešeří. Na takový režim se musím nastavit, to znamená, musím se i za světla přinutit jít spát. Prakticky to tady v Grónsku vypadá následovně : nejlepší světlo na focení krajiny a ledovců je od večera přes noc až do rána, to je od deseti hodin večer přes půlnoc do osmi hodin ráno. Následuje jídlo (ať už ho nazvu jako snídaně nebo večeře), zálohování fotek a videí, dobíjení baterií na další focení. Pak jdu dopoledne spát. Kolem jedné hodiny odpoledne vstanu, udělám si oběd, píšu deník. Poté jdu většinou někam fotit, ale spíše něco z městečka, lidi nebo i do přírody zvířata, rostliny. Cestou zpět si nakoupím jídlo. Doma v podvečer dám večeři a jdu si znovu na pár hodin lehnout, tak, abych naspal za den alespoň 7-8 hodin. A abych byl případně čerstvý na noční fotovýpravu. Ten denní režim se dá volně posouvat podle aktuálního počasí ten den, takže když jsou v tu chvíli na pár hodin dobré podmínky, jdu ven fotit a jím a spím až po návratu.
A jak vznikají ty exkluzivní fotky plovoucích ledovců s barevnou oblohou? Je to čekání na světlo a počasí. Většina lidí sem přijíždí na pár dní, udělají jednu krátkou plavbu lodí po Ice fjordu přes den. My jsme tady skoro 14 dní, z toho jedeme na 4 noční plavby po všech fjordech v okolí. Stane se, že taky 2 dny a 2 noci sedíme doma a jen koukáme do mlhy a nic. A z toho se vydáme další noc lodí mezi ledové hrady vystupující z mlžného oparu nad fjordem a slunce nám na ně posílá doteky světla a barví oblohu nádhernými odstíny. Tady vznikají ty dechberoucí fotografie. A kromě nich je i samotná plavba nezapomenutelný zážitek. Tak silný, že během toho nevnímám žádný diskomfort jako zimu, vlhko, hlad nebo žízeň.
Nedělní dopoledne v Ilulissatu, Disko bay
Dny mezi plavbami ospale plynou. V nedělní ráno už od páté hodiny nemůžu zabrat, a tak nakonec před šestou vstávám, beru fotobatoh a jdu jen tak na procházku. Mám na to 4 hodiny, v 10 hodin totiž chceme jít do kostela na inuitskou mši.
Venku přestává pršet, občas se mezi mraky ukáže i modrá obloha. V dáli plují po moři ledovce ozářené ranním sluncem. Procházím Ilulissat, kolem elektrárny, do kopce k Icefjordcentru. Cestou fotím stavby a barevné domky na pozadí s plujícími ledovci. Jsou to impozantní scény, které člověk může zažít jen tady. Kousek před Icefjordcentrem míjím dog city, pitoreskní svět boudiček, vyjících a štěkajících grónských psů. Dospělí psi jsou uvázaní na řetězech, štěňata kolem volně pobíhají. Jejich majitelé je tady mají přes léto odložené a jezdí je sem krmit.
Icefjordcentrum je futuristická budova a v ní je umístěno muzeum ledovců. Za ní začínají dřevěné chodníčky mezi vřesovišti vedoucí až na vyhlídky k ledovému fjordu.
V tu chvíli zpoza mraků vychází slunce a posílá doteky světla na okolní ledovce. Krásné ráno. Báječné světlo. Jsem tu úplně sám, nikde nikdo. Příroda se probouzí. Cestou potkávám 2 polární lišky, moc se nebojí, koukají na mě a drží se u chodníčku. Mají na sobě tmavou letní srst a její okraje září v prostivětle úplně do stříbrna. Pozdravíme se, pofotím je a docházím až nakonec stezky, kde jsou vyhlídky na čelo ledovce Sermeq Kujalleq a na Ice fjord. Místní zátoka se jmenuje Disko (Disko bay).
Stojím, uchvácený pozoruji a fotím přírodní divadlo. Pod ledovcem se válí obrovské kvádry ledu, které se z jeho čela odlomily, pohybující se ledovec je postupně vysouvá ven do fjordu. Jakmile se dostanou na volnou vodu, pomalu odplouvají zátokou Disko bay až na volné moře. Je to úchvatná podívaná. Každý den je odlišná, neboť Sermeq Kujalleq je nejrychleji se pohybujícím ledovcem na světě, za den se posune až o 40 metrů. Celá zátoka Disko bay je dnes pod ochranou UNESCO. Mimochodem, jeden ledovec nebo jedna kra se v inuitštině nazývá ilulia. A pokud je ledovců či ker více než jedna, nazývají se ilulissat. Tak už vím, odkud dostalo městečko svůj název.
Kolem půl desáté docházím zpět na chatu, v 10 jdeme do kostela na mši. Kostel je celý dřevěný, uvnitř skromně vyzdobený. Místní farářka káže v inuitštině a i když nerozumíme ani slovo, je to zážitek. Po mši přicházejí 2 rodiny v inuitských krojích a nechávají křít své děti. Čekáme na ně před kostelem, focení berou v pohodě, je to krásná pestrá přehlídka jejich tradičních svátečních oblečení.
První plavba mezi ledovci
Dnes (24.7.) je poslední polární den v Ilulissatu. Od zítřka už slunce bude zapadat za obzor. Předpověď na dnešní plavbu není nic moc. Zataženo, zpočátku i mrholení, pak asi bez deště. Přesto se těším. Moc. Jaké to asi bude, na moři, na loďce, mezi ledovými obry?
Vyjíždíme v 23.30 z přístavu. Člun prosviští lagunou kolem městečka. Nacházíme první pěkně tvarovanou kru a trénujeme focení. Není to úplně jednoduché, je málo světla a loď se hýbe, takže dávám širokoúhlé sklo 14-24 mm, ISO 1250, clonu alepsoň 8, aby kry byly ostré, expoziční čas vychází kolem 1/160 – 1/200 vteřiny, aby obraz nebyl rozmazaný.
Pravé nadšení nastává, když jedeme dál a vjíždíme mezi obří ledovce. Obklopují nás ze všech stran. Jsou jako chrámy, dómy. Potkáváme 2 ruské plachetnice s červenými plachtami. Fotím, droním, vypadá to senzačně. Plavíme se v ledovém království přes 4 hodiny.
Najezdíme dnes skoro 50 kilometrů. Ke konci plavby nám slunce podbarví mraky na obloze. Hladina moře je klidná, a tak fotíme nádherné odrazovky s prvními ranními barvami. Je fest zima a přestože mám na sobě 4 vrstvy, jsem ke konci plavby promrzlý na kost. Během focení zimu nevnímám, až teď, ke konci. Ve 4 ráno naše dobrodružství končí, na chatě pak dávám hned snídani a kolem páté jdu spát.
Toulky Ilulissatem, nádherný večerní Ice fjord
Dopoledne odpočívám po noční plavbě. Stahuji a zálohuji pořízené fotky a videa, což je na fotoexpedicích můj běžný denní rituál. Vyřídím pár věcí do práce, dobíjím všechny baterky, aby byla technika přiravená na focení a létání, dopisuji deník.
Po obědě se jdu projít městem. Je krásně, svítí sluníčko, teplota kolem patnácti stupňů. Arktické léto. Chodím v tričku s krátkým rukávem. Po městě fotím takové žánrové snímky z běžného života v Ilulissatu. Kluky, jak rybaří u fjordu, grónské psy se štěňaty, lidi u obchodu. Cestou nakoupím zásoby jídla. Ve městě jsou asi 4 supermarkety. Je evidentní, že zásobování obchodů je složité. Vždycky, když přijede loď, naveze se zboží, regály jsou plné a stejně tak plné lidí jsou i obchody. Několik dnů poté je spousta zboží vyprodaná a regály často zejí prázdnotou. A dnes je zrovna ten den, kdy zboží přijelo, takže nejlepší čas udělat zásobovací nákup.
Po večeři dlouho sedíme a debatujeme. Venku je pořád hezky, slunce pomalu pluje k horizontu. Ve 22 hodin bereme techniku a jdeme na fotovýpravu k ledovému fjordu. U jeho ústí je vymeteno, nejsou tu žádné plovoucí kry. Musíme jít dál po žlutě značené stezce na vyhlídky k místům, kde se odlamují kry z čela ledovce. Tím, jak slunce zalézá lehce pod obzor, se okolní ledovce barví až do fialova. Létám hlavně dronem, natáčím, fotím. Je to znovu úchvatné divadlo. Jsme venku asi do půl druhé, pak už vymrzlí jdeme zpět bydlet. Začíná dost foukat, hra barev je ale úžasná.
Ráno vstávám v 6.30 a jdu se projít ranním Ilulissatem. Město se halí do mlhy, když ale scházím kolem Icefjordcentra ke fjordu, mlha se rozpadá. Mám s sebou i teleobjektiv, přece jen, co kdybych znovu narazil na lišky. Dnes nemám ale štěstí. Tak si alespoň projdu ranní Ilulissat. Nejvíc bloumám v přístavu, skládají tam bedny s krevetami v ledu u továrny na rybí produkty. Procházím kolem kostela na ubytko, vypadá to tady taky na pár fotek. Mlha je fotografův přítel. Dobře odfiltruje rušivé elementy a pozadí kolem. A dodá snímkům hezkou atmosféru.
Druhá plavba k ledovcům
Druhou naši plavbu za ledovými krami doprovází arktické léto. Odpoledne a večer před noční plavbou podřizuji přípravě. V 5 odpoledne dávám večeři, poté se přinutím jít ještě spát. Není to jednoduché, venku je krásně, svítí, slunce a je přes 20 stupňů! Ale musím. V 10 večer ještě jedno jídlo, abych tělo připravil na noční ponocování na lodi. O půlnoci je slunce ještě lehce nad obzorem, bereme fototechniku a jdeme do přístavu. O půl jedné se nalodíme. Hned zkraje objíždíme krásně tvarované kry na dohled Ilulissatu.
Při křižování zátoky zahlédneme gejzír – výdech velryby. Míříme k němu, kousek od nás plave Plejtvák malý a krmící se keporkak. Pozorujeme z vody se vynořující obří tlamu, jak polyká potravu. Několikrát nám zamává ocasem. Obloha se barví oranžově, kolem modrošedá ledová scenérie. Neskutečné.
V dálce zahlédneme opět známé červené plachetnice. Jedeme za nimi, v tom půlnočním arktickém světle s ledovou kulisou vypadají skvěle. Slunce se po chvíli vyloupne za horizontem a celou scénu osvítí. Pouští do krajiny nové barvy. Žlutou, růžovou, oranžovou i fialovou. To se nedá vymyslet, to se musí zažít a vidět. Paráda. Létám dronem tak dlouho, že necítím prsty na rukou. Podél obřích ledových skal. Oblétávám naši loď mezi krami. Fotím další a další bizarní tvary ledu. Nevnímám čas. Kouknu na hodinky a najednou je půl páté ráno. Najezdili jsme dnes po fjordu přes 40 kilometrů. Kapitán ještě cestou do přístavu kličkuje mezi ledovými horami. Jsem tak plný dojmů a té nádhery kolem, že pak nemůžu ani usnout.
Třetí plavba k ledovcům
Počasí nám zatím přeje, a tak na další plavbu mezi ledy jedeme následující noc. Soustředím se především na ni, proto přes den hodně odpočívám, dobíjím baterky, zálohuji data. Po týdnu jsou také znovu vyzásobené obchody, dokupuji proto zásoby jídla. Po večeři jdu ještě na 3 hodiny spát, abych před půlnocí vstal a nachystal se na loď.
Dnešní plavba začíná v 1 hodinu po půlnoci. V Ilulissatu je jasno, slunce už je pod horizontem, teplota mírně nad nulou. Dole v zálivu se válí mlha. Zase to bude jiná plavba. Nalodíme se a jedeme lodí pomalu, spíše pocitově, hledáme v mlze zajímavé objekty. Viditelnost je sotva několik metrů. Kolem nás vystupují z mlhy kontury obřích ledovců. Červené plachetnice dnes nevyjely, jsou zaparkované kousek od přístavu se skasanými plachtami. Kai, náš kapitán, mladý kluk tak mezi 25-30, je velmi vstřícný a šikovný, bravurně vede loď mezi krami. Několikrát se musí dívat a navigovat přes nás, jak mu zacláníme ve výhledu. Nikdy nás ale ani gestem či slovem nenapomíná, pořád se usmívá a je v pohodě. Já bych se v tom určitě ztratil.
Plovoucí ledovce v mlze vypadají impozantně. Úplně jinak než při předchozích plavbách. Máme tak pokaždé jiné podmínky, což je super, fotky budou jiné. Dnes je to minimalismus, umění. Rozptýlené světlo. Přírodní ateliér. Když najdeme nějakou kru zajímavého tvaru, několikrát ji pomalu obeplujeme, abychom nevířili hladinu a nepřipravili se o odrazy. Kai se nebojí vjíždět ani mezi kry. Nevím, nakolik je to bezpečné, ale nějak mu věřím a neznervózňuje mě to. V jednom místě vypouštím dron, zkouším záběry z vrchu, ale je to zamlžené a nic z toho nebude. Zkouším vyletět nad mlhu, jsem ve výšce 159 metrů, nad mlhou je krásná barevná obloha a na obzoru vychází slunce.
Vracíme se pomalu zpět, světla přibývá. Z mlžného oparu se před námi vynořují další kry bizarních tvarů. Objevujeme i vesničku Oqaatsut na útesech, halící se do mlhy. Je to malá osada s 37 obyvateli, několik barevných domečků na skalách. V zádumčivé atmosféře vypadá jako městečko duchů.
Je už pozdě, ještě ale přesvědčíme Kaie na 1 kilometr, když v tom se před námi vynoří skutečný ledový chrám se sloupem a dírou uprostřed. V úžasu na něj zíráme, kolem se částečně rozpadá mlha a vylézá barevná obloha. Hladina moře je klidná, zčeřená jen drobnými vlnkami od lodi. Dárek na konec dnešní plavby. Ta fotka půjde do soutěže, rozhoduji se hned. Za mě to bylo dnes nejlepší focení a zážitek ze všech našich plaveb.
Za Pižmoni severními do Kangerlussuaqu
Následující 2 dny expedice si zpestřím výpravou za pižmoni. Jsou to sudokoptytníci, býložravci, největší obyvatelé severské tundry. Svou konstitucí připomínají skot, ale jsou to spíš příbuzní ovcí. Jejich tělesné rozměry jsou ale impozantní, dlouzí jsou až 2,5 metru, vysocí až 1,5 metru a dospělí samci mohou vážit až 450 kilo. Hustá, dlouhá srst jim z jejich hřbetů visí až k zemi. Vypadají jako z pravěku. V oblasti Ilulissatu se nevyskytují a proto letím do Kangerlussuaqu, kde jsou běžnými obyvateli tamější tundry.
Přelet do Kangeru není úplně bez komplikací. Když ráno snídám, kolem naší chaty je rozprostřená hustá mlha. Sleduji na internetu stále se měnící informace o odletech z letiště v Ilulissatu. Několik letů je dnes zrušeno. Takže čekáme co se bude dít dál, náš let tam zatím stále svítí a mlha kolem se pomalu rozpouští…
Objednávám přes appku místní taxi. Je to něco jako Uber a funguje to bezvadně. Appka je sice jen v dánštině a inuitštině, ale nakliknu do appky GPS souřadnice našeho ubytka, dám “objednat” a do 3 minut je tu auto. Na letišti je trochu chaos, přece jen, několik letů je zrušených, motá se tu pár bezprizorních naštvaných lidí. Náš let na tabuli ale stále svítí a nakonec odlétáme o půl hodiny později oproti plánu, což je v pohodě.
V Kangeru nás vítá příjemné arktické letní odpoledne. Svítí sluníčko, teplota 15 stupňů. Ubytováváme se v Polar lodge, hned vedle letiště. V 17 hodin potkáváme našeho guide Martina (je to Dán) a vydáváme se s ním starou rozhrkanou Toyotou Landcruiser směrem k velkému grónskému ledovci (Ice cap) a jeho nebližšímu splazu – Russelovu ledovci. Znám to tady velmi dobře, byli jsme tu před čtyřmi lety s kamarádem Tomášem na treku. U Russelova ledovce jsme kempovali a odtamtud jsme šli 2 dny pěšky do Kangeru. Tenkrát jsme pižmoně viděli jen z velké dálky a neměl jsem s sebou teleobjektiv, abych je vůbec mohl fotit. Dnes jsem tu kvůli nim a věřím, že se nám podaří je pozorovat a patřičně vyfotit.
Kousek za Kangerem u hory Sugar loaf vidíme prvního pižmoně. Pase se v dáli ve vrbičkách. Obcházíme ho dokola, jednu chvíli nás zaregistruje, postojí, zvedne hlavu a zadívá se k nám. Pak kráčí od nás pryč. Jedeme dál po šotolinové cestě k Russelovu ledovci. Martin nám vypráví, že cestu údajně zbudovala automobilka Volkswagen, když tu chtěli testovat auta na ledovci. A asi částečně je také dílem Američanů, kteří tady v Kangerlussuaqu měli vojenskou základnu.
U jednoho jezera odstavujeme auto u cesty a jdeme dál pěšky přes sedlo asi 30 minut k čelu Russelova ledovce. Znovu se mi vybavují vzpomínky, neboť přesně na tomto místě jsme s Tomášem kempovali před čtyřmi lety. Na předělu za sedlem pak zahlédnu pižmoně. Krásný kus. Jdeme po jeho stopách a před jedním vrškem mi Martin signalizuje zastavit, být zticha a přikrčit se. Zjišťujeme, že pižmoň je asi 20 metrů za vrškem a “pózuje” na hraně srázu na pozadí s ledovcovou morénou. Mám trochu strach a jsem vzrušený zároveň. Je to samec, krásný kus, má nádhernou srst a hřívu. Krůček po krůčku se přibližuji k hraně vršku a mezi každým krokem vyfotím pár záběrů. Pižmoň se ani nehne a kouká přímo na nás. Čekám, jestli na nás vystartuje, ale Martin signalizuje, že je to v pohodě. Po chvíli pižmoň usoudí, že už to stačilo a majestátně pomalým krokem odkráčí pryč. Natáčím to i na video. Jde dál a má tam ještě jednoho. Spolu pak odbíhají údolím pryč. Byli tak neuvěřitelně blízko, úžasný zážitek.
Stojíme pak kus od stěny Russelova ledovce. Je to fascinující podívaná. Desítky metrů vysoká ledová stěna, ze které se odlamují veliké kvádry. Vytahuji dron, udělám několik videí a fotek zvrchu. Potom i detaily ledové stěny a struktur.
Cestou zpět ještě zastavujeme v údolí ledovcové řeky Watson před horou Sugar loaf. Fotíme kytičky a přírodní scenérie. Písčitá půda je posetá červenofialovými květy grónské národní květiny. V inuitštině se jmenuje poeticky Niviarsiaq (v překladu mladá dívka), česky už to tak poeticky nezní – vrbovka. Nízké slunce nám nádherně barví okolní skály. O půl desáté večer se unavení, ale šťastní vracíme zpět do Kangeru.
Návštěva v kokpitu letadla
Další den nás na letišti v Kangeru vítá slunečné ráno, teplota 8 stupňů, krásné arktické léto. Polar lodge je hned vedle letiště, a tak se nejprve odbavíme na náš ranní let v 9.15 a pak teprve jdeme na snídani v lodgi. Když odlétáme do Ilulissatu, kapitán letadla s námi na palubě vtipkuje. Letadlo je poloprázdné. Kapitán nás zve do kabiny, máme tak mimořádnou příležitost si kokpit prohlédnout. U kterých aerolinek se to v dnešní době poštěstí. Je to famózní zážitek. Doplněný ještě o výhledy na ledovcové splazy pod námi přímo z pilotní kabiny. Stojím ve dveřích kokpitu, letuška mi nasadí sluchátka, slyším, jak kapitán komunikuje s druhým pilotem a můžu s nimi komunikovat i já. Air Greenland opravdu nejsou jako tradiční aerolinky a vrcholem všeho je, když si v poloprázdném letadle chci při přistání sednout do první řady k okýnku, abych měl výhled, přiběhne ke mně letuška a žádá mě, abych si sednul na své místo vzadu, aby prý letadlo neztratilo balanc!! Počasí je dnes ale dobré, a i tak máme jedinečnou možnost pozorovat při přistání splazy ledovce Sermeq Kujalleq, celý Icefjord se zátokou Disko a v ní plující obří kry z veliké výšky.
Velryby z terasy, trek “modrá trasa”
Jsme zpět v Ilulissatu, dávám oběd na základně a v zálivu pozoruji z okna a z terasy velryby – keporkaky. Je jich tam několik. Defilují přímo před námi kousek od břehu. Převracejí se na bok, ukazují vrásčité břicho a každou chvíli se z vody vynoří obří tlama, aby spolkla několik metráků potravy. Krmí se krillem. Je to velké divadlo, viděl jsem to z člunu zblízka na Antarktidě a teď znovu tady. Sjíždějí se k nim loďky s turisty, skoro je pronásledují. Keporkaci si jich nevšímají, skoro jako by se naschvál předváděli. Později je jdeme na pobřeží fotit, je to ale už na velkou dálku. Zkouším to i s dronem, ale bez úspěchu.
Pozdě odpoledne jdeme na trek “modrou stezkou – blue trail”. Celou cestu mírně mrholí, nálada je ale dobrá. Jdeme za město, nastupujeme na trail po modré značce. V dog city za městem fotím krásná štěňata grónských psů, daří se mi to bez pozadí všudypřítomného nepořádku kolem. Trasa vede dál kaňonem mezi skalami a jezírky až k výhledům na ledovec Sermeq Kujalleq a Icefjord. Celou cestu nás obtěžují hejna komárů, takže jakékoliv focení je hodně na morálku. Fotím pár květin a natáčím trekaře na horizontu. Celá trasa má kolem 7 kilometrů a není to úplně easy. Šplháme mezi kameny, je to nahoru dolů. Na konci jsem docela unavený. Dávám večeři na základně a brzy ulehám před poslední večerní plavbou.
Poslední plavba k ledovcům
Je druhý den, poledne, venku krásně, svítí sluníčko, 10 stupňů nad nulou. Vstávám a hlavou se mi honí myšlenky na naši poslední plavbu. Bylo to nádherné…
Vyjíždíme o půl druhé ráno z přístavu, místo kapitána Kaie nás za volantem lodi uvítá mladá sympatická slečna – Belinda. Sluníčko je za horizontem, ale v místech, kde má vycházet, je v mracích okno. Obloha se postupně barví všemi barvami spektra. Odrážené světlo barví ledovce, kolem kterých projíždíme. Je to znovu strhující podívaná. Jsem úplně přemožený tvary, světly, stíny a rychle mizícími pohledy.
Jedeme až k vesničce Oqaatsut, už to tady známe. Pluje tam několik krásně tvarovaných ker. Vypouštím dron a zeshora to vypadá ještě víc bombasticky. Nebe doslova hoří podsvícenými mraky. Oheň a led se tu navzájem potkávají. Natáčím i naši loďku, jak obepoluváme ledovce.
Z Oqaatsutu jedeme do Icefjordu. Slunce už vylézá nad obzor. Je zlatá hodinka, plovoucí ledovce září zlatým světlem na pozadí temných mraků. Neskutečné. Je to fantastické divadlo přírody a jejích sil. Během plavby mezi ledovými obry nás doprovází praskání a burácení, které přechází v zenové ticho v tomto gigantickém a okouzlujícím světě. Fotím, natáčím, tím vším absolutně pohlcen. Potom ještě s teleobjektivem – detaily, struktury ledu. Doteky světla. Znovu nevnímám čas ani zimu. Hledáme ještě v zátokách velryby, na ty ale dnes nemáme štěstí. O půl šesté kotvíme v přístavu.
Domlouvám s Belindou ještě focení v inuitském kroji na dnešní odpoledne. Scházíme se u kostela celá naše parta a fotíme ji v kroji. Na pozadí ledovců, barevných domků, kostela. Poté nás zve domů, mají malý domek se zahrádkou hned za kostelem. Z domku vylézá inuitská babička a fotí si nás všechny i se svou vnučkou Belindou mobilem. Dostávám od nich darem 2 figurky ze sobí kosti (psa a lovce), které tady vyrábějí v místních dílničkách.
Mé grónské dobrodružství pomalu končí. Hlavou mi běží ten epický film posledních dvou týdnů. Plavby, ledovce, divoká příroda, nádherné arktické světlo. I těch několik dní koukání do mlhy mělo svůj půvab, alespoň jsem během nich stačil vstřebat všechny dojmy a zážitky. Když opouštím ledové království, mám smíšené pocity. Na jednu stranu se těším domů, na druhou si v sobě nesu silný vnitřní pocit, že se sem chci vrátit. Myslím, že stejně to cítí i velká část naší fotografické výpravy, protože se domlouváme napřesrok na další grónskou výpravu, tentokrát ještě více severněji. Naším cílem bude Uummannaq, městečko asi 200 kilometrů dále na sever od Ilulissatu, položené na ostrově obklopeném strmými horami. Teším se už teď.
Podívejte se na video z mého dobrodružství v Grónsku :