Sokotra… Jméno, které jsem ještě před nedávnem vůbec neznal a neuměl si pod ním nic známého představit. Až jsem na jedné přednášce zachytil několik obrázků. Ukazují scenérie jako z jiné planety. Dračí stromy, kvetoucí lahvovníky, kadidlovníky, okurkovníky, hluboké kaňony, bělostné pláže s tyrkysovým mořem. Dobrodružné putování místy téměř nedotčenými civilizací. Kempování v horách, na plážích u moře, nebo mezi písečnými dunami a s miliony hvězd nad hlavou. Začínám pátrat dál, snažím se získat více a více informací neboť tuším, že se blíží mé další dobrodružství…
Přírodní klenot v Arabském moři
Čím víc se posouvám v mém pátrání, zjišťuji, že cesta na Sokotru a cestování na ní nebude jednoduché a není také úplně pro každého. Je to ostrov v Arabském moři patřící Jemenu, tedy zemi, kde od roku 2014 probíhá občanská válka. Ta se ale naštěstí Sokotry netýká, ostrov si žije samostatně a izolovaně svým životem několik set kilometrů od jemenského území. Bezpečnost a denní život tady kontrolují Saúdská Arábie a Spojené Arabské Emiráty, které také zajišťují přímé letecké spojení na Sokotru z Abú Dhabí. V současné době sem létají 2 lety týdně. Přivážejí cestovatele z celého světa objevovat a obdivovat přírodní krásy ostrova. Lety jsou charterové a letenky nejdou zarezervovat dopředu, pouze koupit spolu s vízy a tour po ostrově, kterou organizují místní agentury. Pro spoustu obyvatel je to tak jediný způsob obživy na tomto izolovaném území. V každém letu je také vymezený určitý limitovaný počet míst pro “humanitární účely”, které mohou být využity pro místní k přepravě za lékařskou péčí například v Emirátech, která je na ostrově buď téměř žádná, nebo jen velmi obtížně dostupná.
Půlroční přípravy
Přípravy na expedici Sokotra začínají asi půl roku předem. Dostávám nabídku zúčastnit se březnové cesty se skupinou 10 lidí. Je to přesně období, kdy tam chci jet, protože je na ostrově jaro s příjemnými teplotami a kvetou tam dračince, lahvovníky a spousta jiných rostlin. Nejdůležitějším krokem je zaplatit letenky Abú Dhabí – Sokotra a zpět a s tím spojená víza. O několik dní později máme potvrzení a plánuji cestu z Česka do Emirátů. Chci si před odletem na Sokotru udělat 2 denní stopover v Dubaji a Abú Dhabí. Bude to trochu šílený kontrast mezi nablýskanými mrakodrapy futuristické metropole a skokem do světa, který je vývojem tak o století zpět.
Dubaj
Cestu přes Dubaj volím hlavně proto, že je to přímým letem z Prahy. Trvá ca. 5,5 hodiny. Letíme přes Slovensko, Maďarsko, Bulharsko, Turecko, Írán. Celou dobu nad Evropou není téměř nic vidět. Letíme nad mraky, sedím na sluneční straně, slunce silně září do okénka. Až teprve za polovinou cesty, předpokládám někde nad Tureckem nebo Íránem se oblačnost rozpadá a pod námi pomalu ubíhají zasněžené hřebeny hor. Tahle nádhera nás provází až do míst asi jednu hodinu od Dubaje, kde už se objevují vody Perského zálivu. Začínáme klesat, po chvíli se v dáli z oparu a v podvečerním slunci vynořují siluety futuristické metropole. Rozeznávám umělý ostrov Palm Jumeriah, plachetnici – hotel Burdž-Al-Arab a nejvyšší budovu světa Burdž Chalífu obklopenou mrakodrapy finančního centra. Sklo-železo-betonové budovy se topí v oranžové záři zapadajícího slunce. Během půl hodiny přistáváme na obřím dubajském mezinárodním letišti.
Než se dostanu k zavazadlům, trvá to skoro přes hodinu. Hala plná lidí, především na pasovou kontrolu. V příletové hale mě čeká řidič s cedulkou s mým jménem. Milý Ind. Údajně 40% obyvatel Dubaje jsou Indové, kteří tu pracují. Nasedám do Tesly a jedeme na hotel. Shangri-La hotel jsem vybral záměrně. Není sice nejlevnější, ale stojí na hlavní třídě Sheikh Zayed road, kousek od Burdž Chalífy. Ve 42. patře hotelu je vyhlídková plošina s výhledem na nejvyšší stavbu světa a okolní mrakodrapy. Pod nimi leží mimoúrovňová křižovatka dálnic. Je půl deváté večer, všechno je to nasvícené a je to WOW! Úchvatné, nejlepší výhled na Dubaj. Jsem tu teď večer sám a vychutnávám si tuhle úžasnou atmosféru s výhledem. Normálně velkoměsta moc nemusím, ale tohle je ohromující.
Dubaj nikdy nespí, jako podobná velkoměsta typu New York a podobně. Ulice hučí jako v úle. Podvědomě to vnímám i v noci přes zvukotěsná okna. Dokonce se mi zdá, že cítím i vibrace budovy…
Abú Dhabí
Z Dubaje se přesouvám transferem do sousedního emirátu, Abú Dhabí. Následující ráno odtud odlétám na Sokotru. Upovídaný indický řidič se postará o zábavu, a tak cesta rychle utíká. Projíždíme osmiproudou dálnicí Dubají, kolem maríny a zanedlouho nás obklopí pustina, kterou pojedeme až do Abú Dhabí. Po cestě ve všudypřítomném oparu nic zajímavého není vidět. Za jednu a půl hodiny jsem na hotelu u letiště.
Abú Dhabí je svým rázem protikladem Dubaje, až na pár budov tu nejsou vysoké mrakodrapy. Mám volné odpoledne a večer a co chci určitě vidět, je velká mešita (Sheikh Zayed Grand Mosque). Architektonický skvost a jedna z největších a nejmonumentálnějších mešit na světě byla postavena za 11 let a je pojmenována po zakladateli Spojených Arabských Emirátů, šejku Zajídovi, který je v ní i pohřbený. Bývá otevřená pro návštěvníky do 10 hodin večer a poté, co zapadne slunce je celá nádherně barevně nasvícená. To si samozřejmě nesmím nechat ujít. Před mešitou přes dálnici je místo Wahat Al Karama, kde je vybudovaná umělá vodní plocha, kolem jsou sedačky jako v amfiteátru. Lidé na nich sedí a pozorují jak se mešita nádherně symetricky zrcadlí ve vodní hladině. Jak se slunce kloní k západu a postupně se stmívá, budova se rozsvítí. Lidí kolem přibývá. Hra světel je úžasná. Je to jako z pohádek Tisíce a jedné noci.
Později večer se jdu ještě podívat dovnitř do mešity. Je to pěšky dost daleko a složité, musí se přejít dálnice nadchodem, pak asi 500 metrů k bráně, potom do podzemí, kde je takový malý shopping mall a tunel – podchod. Před vstupem se musím na webovkách zaregistrovat a ke vstupu vygenerovat QR kód na mobil. Celý ten přesun a procedura trvá asi třičtvrtě hodiny než konečně vycházím ven a ocitám se před vstupem do mešity. A stojí to určitě za to. Je nádherně modro – fialovo – žlutě nasvícená s bílou dlažbou s květinovými vzory. Do toho muezzin vyzpěvuje k modlitbě. Lidí tak akorát, drží se potichu, a tak teď všichni zažíváme přímo posvátnou atmosféru. Je to silný moment.
Vzhůru na Sokotru
Následující den letíme v 9 hodin ranním letem na Sokotru. Pro jistotu jsem po šesté hodině už na letišti, odbavení jde v pohodě a rychle, stejně tak bezpečnostní kontrola. Let je překvapivě plný, je tu kromě nás hodně dalších skupin na tour. Mezi ostatními rozeznávám hlavně ruštinu, ale i polštinu. Letíme ca. 2 hodiny, aerolinky Air Arabia jsou v pohodě, v letadle je více místa nohy a dokonce nám servírují i jídlo v ceně letenky, v Evropě věc nevídaná.
Po necelých 2 hodinách se za okénekm začíná rýsovat pobřeží ostrova Sokotra. Za chvíli vidím i krátkou ranvej. Přistáváme na pohodu. Venku je vedro přes 35 stupňů. Proceduru s vízy a imigrační kontrolu zvládáme za půl hodiny. Naše zavazadla také vyjíždějí v pořádku a před letištěm nás čekají 3 terénní Toyoty s řidiči a průvodci. Naše cestování po Sokotře začíná.
Homhill, protected area
Prvním místem na Sokotře, kde budeme kempovat, je Homhill. Malá náhorní plošina v horách, chráněné území. Z letiště jedeme přes hlavní město Hadibo. Zastavujeme na malý nákup, kupujeme balené nápoje a snacky na 3 dny s sebou do hor. Hadibo vypadá strašidelně, všude děsný binec, špína a odpadky. Rozbité, rozestavěné baráky. Do toho jezdící autovraky, motorky, které řídí každý, i pětileté děti. Město proto rychle necháváme za sebou a mizíme do přírody. Hlavní cesty kolem ostrova jsou asfaltové, ve vnitrozemí na Homhill už pak jedeme šotolinou přecházející až v kaňony. Je neuvěřitelné, co tyhle terénní Toyoty zvládnou, místy jedeme krokem na jedničku s redukcí. Cesta se klikatí a stoupá do hor. Pozorujeme krajinu v níž se objevují bizarní lahvovníky, kadidlovníky a jiné stromy. Lahvovníky v tuto dobu zrovna krásně růžově kvetou.
Na Homhillu máme připravený kemp a oběd. Jíme pod plachtou proti slunci. V pozdním odpoledni jdeme na krátký trek ke skalnímu jezírku, jako infinity pool a to doslova, protože jedna strana jezírka je tvořená skalní hranou za níž je hluboký sráz s výhledem až k moři.
Stezka vede mezi dračinci – stromy dračí krve a lahvovníky. Pravá sokoterská zahrada. Deštníkové koruny dračinců posazených ve skalnaté krajině dotvářejí pocit a atmosféru jako z jiné planety. Je to famózní. Koupeme se v chladivé vodě jezírka, smýváme dnešní prach a pot a nemůžu pořád uvěřit, že je to skutečné a že jsem tady. Při návratu zpět do kempu nás slunce hladí ještě posledními paprsky dnešního dne, poté rychle zapadá za obzor a celá krajina kolem získává až mystický rozměr.
Jeskyně Hocq, bílé písečné duny Arher
Na severovýchodním cípu lemují pobřeží Sokotry několikasetmetreové duny z bílého písku, nad nimi se tyčí hnědočervené skalní stěny. V období roku mezi květnem a srpnem nastává období monzunů a celý ostrov bičují silné cyklony a větrné bouře, které svou silou přesouvají tuny písku a vytváří ony famózní pískové duny. Do této oblasti míří naše cesta z náhorní plošiny Homhillu. Než se však dostaneme k dunám, čeká nás ještě nejtěžší trek na Sokotře. Výstup k jeskyni Hocq kamenitou stezkou od pobřeží má asi 3 kilometry s převýšením 400 metrů. Vyrážíme kolem deváté hodiny ráno a venku panuje už vražedné vedro. Už zezdola zdálky vidím vysoko nad námi obrovský vchod do jeskyně.
Stoupáme ve čtyřicetistupňovém vedru strmým kamenitým svahem. Obklopují nás znovu kvetoucí lahvovníky a místní platany. Mají pláty fialové kůry. Na stezce potkáváme obří stonožku. Sluníčko ze mě vysává energii. Nahoru k jeskyni docházím po 50 minutách a jsem dehydrovaný a vyřízený. Hned se schovávám do stínu jeskyně. Za chvilku už létám kolem dronem, točím a fotím a je to famózní.
Čekáme na naše průvodce. Jeskyně Hocq je hluboká od vchodu do nitra ještě asi 3 kilometry. Plná krápníkové nádhery, ale musíme jít s čelovkami, uvnitř se nesvítí, cestička je naznačena jen provazem omotaným k jednotlivým krápníkům. Je to krásné a dobrodužné zároveň. Nikdy jsem nic takového nezažil. Dovnitř do jeskyně jdeme asi ještě 1,5 kilometru. Ve světle čelovek se ze tmy tajemně vynořují nejbizarnější útvary. Dýchám tady tu nádheru a jsem u vytržení.
Kousek na východ od jeskyně Hocq míříme na pobřeží s písečnými dunami. Krásný bílý písek tvoří barevný kontrast s modrozeleným mořem a hnědočervenými skalami. Chceme tady pooobědvat, zvedají se ale obrovské poryvy větru a metají nám písek do tváří. Nakonec zhltneme rychle oběd a přesuneme se na Erissel, mys, nejvýchodnější bod Sokotry, kde se potkávají vody Arabského moře a Indického oceánu. Slunce se pomalu kloní k horám a zpoza mraků vystřeluje své paprsky. Pořídím pár záběrů dronem, večer má krásnou atmosféru. Je tady na pobřeží ale moc lidí, potkáváme se s ostatními túrami a to je také důvod, proč hledáme ještě dlouho místo na dnešní kemp. Chceme přenocovat přímo na pláži. Nakonec se nám to už skoro za tmy daří. Jsme na písečné pláži Arher, večer usínáme se šuměním moře a miliony hvězd nad námi.
Ráno chceme být na písečných dunách s východem slunce. Na Sokotře se v tuto dobu (březen) rozednívá kolem páté a slunce vychází o půl šesté. Vstáváme tedy o půl čtvrté, balíme věci a odjíždíme směrem k dunám. Úsvit na dunách je kouzelný.
Do krajiny se postupně mísí víc a více světla, obloha oživuje barvami. Létám nad tím vším i dronem. Bílá duna se jakoby povaluje pod tmavými skalami. Později nám do toho ranní slunce posílá své doteky světla. Až když už je vysoko nad obzorem, dopřáváme si odpodál v kempu pod jeskyní Hocq snídani prostřenou na rohoži, s výhledem na tyrkysové Arabské moře.
Wádí Kallisan
Je další parný den, a tak hned po snídani jedeme do Wádí Kallisan, údolí s vápencovými útvary, do nichž je vyřezaný kaňon s horskou řekou a lagunami. Chceme tam být brzy, než přijedou ostatní tour skupiny. Přejíždíme od pobřeží do vnitrozemí do hor asi jednu a půl hodiny. Ke konci už je to těžký offroad. Míjíme krásná údolí, občas nějaké vesničky. Cesta končí na horní hraně kaňonu, odtud jdeme pěšky asi půlhodinku dolů k lagunám. Stezka je lemována desítkami kvetoucích lahvovníků. Hodně z nich má bohužel kmeny poškozené – popsané od vandalů.
Dole u lagun je zatím jen pár lidí. Koupání je báječné, voda v laguně příjemně vlažná. Je lehce pod mrakem, v okamžiku, kdy vyleze sluníčko, začne výheň jako v peci. Užíváme si našeho soukromí do chvíle, než přichází 3 skupiny Rusů a posvátná idyla a ticho jsou nenávratně pryč.
Jižní pobřeží, písečné duny Zahek
Přejezd z Wádí Kallisan na jižní pobřeží ostrova je tříhodinová scénická jízda vnitrozemními horami Sokotry. Kolem nás ubíhají stovky kvetoucích lahvovníků, malebné osady, občas přebrodíme mělká wádí s říčkami a palmami.
Cesta je znovu těžký offroad nahoru – dolů a jedeme téměř pořád v oblacích zvířeného prachu. K dunám Zahek na jižní pobřeží přijíždíme už večer. Slunce je schované za mraky. Vytáhnu ještě dron a natočím pár záběrů s velbloudy.
Hned vedle dun leží náš dnešní kemp. Je tu i “jemenská sprcha a WC” – barel s vodou, která se ohřívá od slunce, od něj vede trubka dokonce ke kohoutku. Voda je teplá, je to příjemné jak smývám pot a prach posledních dní. V kempu jede trošku i internet, a tak po několika dnech offline posílám domů zprávy, že jsem v pořádku.
V noci spím dobře, tvrdě a v 5 hodin ráno vstávám svěží na ranní procházku dunami Zahek až k moři na východ slunce. Nezdá se to, ale je to docela daleko a když se vrátíme zpátky, máme v nohách 5 kilometrů v dunách v písku. Vykoupání bylo ale skvělé, v moři byly velké vlny a můžu také alespoň říct, že jsem se koupal v Indickém oceánu.
Kolem jeskyně Degub k dračincovým lesům na Dixam plato a Firmihin
Naše cesta dnes pokračuje nejprve na západ po pobřeží a později na sever do vnitrozemí na náhorní plošinu Dixam. První zastávka ve vesničce, dokupujeme balenou vodu a nápoje. Odsud pokračujeme vyprahlou planinou ke skalám v dáli, kde se do nich zarývá široký otvor jeskyně Degub. Není sice hluboká jako Hocq, ale už u vchodu do ní a v díře do skály visí od stropu spousty krápníků, což při výhledu ven vytváří dechberoucí scenérii. Natáčím to dronem, vypadá to senzačně. Průlet z jeskyně ven. Venku je opět výheň jako v peci.
Od jeskyně Degub už definitvně opouštíme jižní pobřeží ostrova a stáčíme se na sever do hor na Dixam plato. Jedeme po asfaltce, těsně před Dixamem ale odbočujeme zase na šotolinu a pokračujeme offroad. Po chvíli se kolem nás vynořují první dračince. Na Dixam plato zastavujeme na hraně kaňonu, vypadá to tady jako z filmu Avatar. Hluboký kaňon, jehož stěny jsou porostlé bizarními stromy. Mnohé z dračinců zrovna kvetou žlutými až žlutozelenými květy. Je to dechberoucí. K autu se sbíhá několik dětí a nabízejí nám v pytlíčkách sušenou pryskyřici – dračí krev a kadidlo.
Z plato jedeme dále těžkým offroadem na dno kaňonu – Wádí Derhur, kde dnes přenocujeme. Teče tu horská říčka a jsou tu malé lagunky, kde se můžeme zchladit. Okamžitě skáču do vody tak, jak jsem, v oblečení. Horko je takové, že to na mě za pár minut uschne. Stolujeme pod slaměným přístřeškem, tak je to snesitelné.
Pozdě odpoledne vyjíždíme auty z Wádí Derhur na Firmihin, vyhlídku na dračincový les. Je to famózní podívaná. Dračince nejsou jen na Sokotře, samostaně rostoucí stromy lze najít i jinde. Dračinec rumělkový (Dracaena cinabari), místní druh, je tady ale endemický a Firmihin je jediné místo na světě, kde je možné vidět celý dračincový les. Údajně se tu nachází až přes 1 milion stromů. Les se zdá být na pohled nekonečný, přesto dračinců na Sokotře každoročně ubývá. Na svědomí to mají cyklóny a v neposlední řadě také všudypřítomné kozy, které spásají mladé výhonky dračinců a tím stromy odsoudí k zániku.
Slunce na Firmihinu je ještě dosti vysoko, rychle ale postupuje k západu. Od auta jdeme pěšky na vyhlídku ještě 20 minut. Šplháme po stezkách mezi skalami, všude kolem nás rozepjaté deštníky dračincových korun. Odpojuji se od ostatních, chci se tady toulat chvíli sám a zachytit neskutečnou atmosféru tohoto úžasného místa. Genia loci. Planetu Sokotra.
Qalansiah, laguna Detwah
Včerejší trek v dračincovém lese na Firmihinu je doposud vrcholem dobrodružství na Sokotře. Dnes opouštíme hornaté vnitrozemí ostrova a míříme na severozápadní pobřeží k městečku Qalansiah. Tím také zvolňujeme cestovatelské tempo neboť nás čekají bílé písčité pláže, tyrkysové Arabské moře a laguny.
Brzy ráno vyjíždíme ze dna kaňonu Wádí Derhur nahoru na Dixam plato. Chceme cestou ještě vidět unikátní projekt na záchranu dračinců – lesní školku. Jsem hrdý, že projekt je spojený s Českou Republikou a dokonce i s mou Alma máter, Mendelovou univerzitou v Brně, která ho tady na Sokotře založila, provozovala a poté předala místním. Stojíme na nevelkém pozemku, na kterém rostou mladé dračince ze semen. Vypadají jako ananasy a jsou staré 20-25 let. Dračince totiž přirůstají velmi pomalu, asi 1 centimetr za rok. A tak ty vzrostlé stromy jsou i několik set let staré. Je to neuvěřitelné a fascinuje mě, že i tady dokážou místní lidé přemýšlet s nadhledem a vizí do budoucna nad něčím, co přesahuje délku jejich života a zasadit se o ochranu dračinců pro budoucí generace. Na druhou stranu, celý ostrov Sokotra je od roku 2008 součástí světového přírodního dědictví Unesco, což je také velká motivace místní přírodu chránit.
Z Dixamu sjíždíme už po asfaltce z hor k severozápadnímu pobřeží. Na křižovatce silnice s pobřežní “magistrálou” je checkpoint s emirátskou vlajkou a budkou s vojáky. Kontrolují projíždějící auta, ale ani tady nezastavujeme, jen pomalu projíždíme. Opodál jsou na pobřeží v zákopech monumenty, zrezivělé tanky T-34 ze 70. let z dob sovětského vlivu. O pár kilometrů dál zastavujeme u jedné vesničky, sbíhá se k nám plno dětí. Je to takové divné, tak trochu čekají, co od nás dostanou. Vytahuji tedy sponky a cetky do vlasů pro ty roztomilé holčičky, načež mi je vytrhnou z ruky, perou se o ně a s křikem zmizí v davu. Ještě, že jsem neměl v ruce třeba peněženku nebo mobil… Fotit se nechtějí, na sílu to nedělám. Je to celé tak bizarní, že vlastně ani nevím, proč tady jsme.
A pak, kousek odtud, už nás čeká Qalansiah. Druhé největší město Sokotry má 4.000 obyvatel. Leží na severozápadním pobřeží ostrova. Je obklopeno krásnými bílými plážemi a mělkou lagunou Detwah. Stojíme v sedle mezi skalami a dunami na vyhlídce nad městem. Pláže a lagunu máme pod sebou jako na dlani. Je to celé neuvěřitelně fotogenické, barvy, žlutobílý písek, tyrkysové moře, zelenomodrá laguna, se vzájemně krásně doplňují. Perla Sokotry. Bohužel jen z dálky. Zblízka už to taková nádhera není, po pláži se povaluje spousta odpadků, špína a nepořádek. Je mi z toho smutno. Kemp máme přímo na pláži před lagunou Detwah. Jsme tu sami, ale v dálce vnímáme další skupiny tour, a tak se kolem Qalansiah sjíždí poměrně dost lidí.
S delfíny lodí na pláž Shoab
Další den máme brzkou snídani a v 7 hodin ráno jedeme auty do přístavu Qalansiah. Tam máme najaté 2 lodě, s nimiž pojedeme na odlehlou pláž Shoab. Qalansiah je typické jemenské městečko, s hranatými kamennými domy, většinou nedostavěnými, hrbolatými šotolinovými cestami a všudypřítomným nepořádkem a odpadky. Ty jsou i v přístavu, který je jinak docela malebný, s lodičkami, městečkem v pozadí a krásným tyrkysovým mořem.
Nasedáme po šesti lidech do každé lodi a jedeme podél pobřeží k pláži Shoab. Plavba trvá asi hodinu. V půli cesty nás obklopí hejna Delfínů skákavých. Dostávají svému jménu, dovádí kolem nás, vyskakují z vody, plavou spolu s námi. Fotím, točím, je to krásný zážitek.
Přistáváme na pláži Shoab. Scenérie jako z Karibiku. Tyrkysové moře, žlutobílý zářivý písek, na pláži přístřešky proti slunci. U břehu kotví několik loděk. Na nich sedí kapitáni a trpělivě čekají, až se turisté vydovádějí. Jako minimalistický impresionistický obraz jsou tyhle motivy. Kousek od břehu v moři zahlédnu opět delfíny. Jsme tady nakonec celé dopoledne. Sluníčko šíleně peče, až mě to dost zmáhá.
Chráněná mořská rezervace Dihamri
Nadchází poslední den naší expedice na Sokotře. Muslimům nastává posvátný měsíc ramadán. Naši průvodci, řidiči, kuchaři dnes vstávají o půl čtvrté ráno, aby společně pojedli brzkou snídani, neboť celý den až do večera pak musí držet půst a nesmí nic jíst ani pít. A to včetně vody, čemuž se my všichni “bílí” hrozně divíme, protože i dnes bude přes den pořádné horko. Jsem zvědavý, jak to zvládnou.
Loučíme se s Qalansií, kde jsme kempovali poslední 2 noci a jedeme odsud přes hlavní město Hadibo. Kousek za ním leží chráněná mořská rezervace Dihamri, kde jsou barevné rybky, želvy a vůbec podmořský svět.
Budeme tady dopoledne odpočívat, šnorchlovat a pozorovat mořský život. Slunce už žhne jako v peci, naštěstí jsou tu kousek od pláže přístřešky, jimiž profukuje čerstvý mořský vítr a pobyt v nich je snesitelný. To horko se projevuje i na dronění, rychleji se vybíjejí baterky a létám kratší dobu. Ale seshora je Dihamri krásné. Znovu kombinace barev – oranžové skály a útesy, žlutý písek a tyrkysové moře. Půjčuji klukům také GoPro na podmořské snímky.
Kemp s vrakem lodi na pláži Delisha
Z Dihamri pak krátce přejíždíme do našeho posledního kempu. Pláž Delisha je nezaměnitelná svou charakteristickou kulisou – rezavým vrakem lodi, která u Sokotry ztroskotala při cyklónu v roce 2016 s nákladem ropy.
Stany máme postavené přímo na pláži s výhledem na moře i na loď. Součástí kempu je i budova, kde jíme, je tu i sprcha, tekoucí voda a WC. Vrak lodi si vyloženě říká o vydronění, vytahuji tedy dron a létám kolem vraku a nad ním. Fotky a videa jsou parádní. Celou naši jemenskou partu – řidiče, kuchaře, mám přitom na zádech, koukají mi přes rameno na displej, radují se a mají z toho zážitku druhé vánoce.
Hlavní město Hadibo
Odpoledne až do večera trávíme v hlavním městě Hadibo. Žije tady asi 10.000 obyvatel. Město je odpoledne plné lidí. Dnes začal ramadán, a tak všichni nakupují na večer, aby mohli vařit a společně se najíst. Procházíme ulice města.
Všude je ohromující nepořádek a odpadky. Mezi nimi se brodí kozy a dokonce okusují plastové a papírové obaly. Doprava ve městě a vůbec na celé Sokotře má svá vlastní pravidla. Nejsou tu třeba vůbec dopravní značky. Všichni se tak nějak v klidu vyhnou a jedou. A chovají se u toho velmi přátelsky. Nezřídka se stane, že auto zastaví uprostřed křižovatky a řidič se začne vybavovat z okna s kolemjdoucími. Řidičáky tady prý nemají, kdo má na čem, tak jezdí. Dokonce jsme viděli auto plné dětí a za volantem byla odhadem tak čtyřletá holčička.
V obchodech nakonec nic nekupuji, připomíná mi to naše vietnamské večerky, hodně zboží je z Číny. Atmosféra ulice je ale fascinující. Odjíždíme zpět na kemp, když se slunce kloní k západu. Moment, na který se všichni muslimové dnes těší. Náš řidič při cestě zpět sleduje, jak slunce zapadá za obzor a přesně v ten moment zastaví, otevře láhev vody a s úlevou ji otočí do sebe.
Návrat do civilizace
Poslední noc na Sokotře nemám úplně klidnou. Několikrát se sám budím, ani nevím proč. Možná se mísí vzpomínky z celého týdne na ostrově s očekáváním návratu. Probuzení ráno po páté hodině je ale nádherné.
Venku je už světlo, rozepnu si vstup do stanu, dlouho jen tak koukám ven a poslouchám šumění vln. Pozoruji barvící se oblohu a jak do krajiny přichází víc a více světla. Profukuje svěží vánek. Mořské vlny dotvářejí romantickou kulisu. Nad našimi stany přelétává sup. Beru mobil a cvaknu náš kemp na pobřeží i s nedalekým vrakem lodi. Expedice se pomalu probouzí. Dobalím kufr a fotobatoh, třikrát se ujišťuji, že mám opravdu všechno. V 7 hodin snídaně a v 8 odjíždíme na letiště. Cestou zastavujeme v Hadibo v obchůdku s údajně místními produkty. Prodávají tam dvě zahalené ženy, zboží nevypadá špatně, když ale na tričku s motivem dračince najdu “Made in China”, jdu radši pryč.
Průvodci a řidiči nás vysazují na letišti. Nastává dlouhé a srdečné loučení, přece jen jsme si na sebe za ten týden hodně zvykli a sblížili se. Procházím dvěma kontrolami, všechno je OK. Odletová hala je klimatizovaná, takže je tu příjemně. Jsou tu 3 obchůdky se suvenýry a malá kavárna. Všechno dost předražené. Na chvíli nás přijde pozdravit i Jah’ja (nevím, jak se jeho jméno píše..), místní majitel agentury, který celou tuto expedici zprostředkoval.
Do Abú Dhabí odlétáme na čas. Air Arabia jsou celkem fajn aerolinky, znovu servírují i jídlo. Zpáteční let trvá opět 2 hodiny. Na letišti v Abú Dhabí se loučím s ostatními účastníky expedice. Moje cesta zpět domů vede zase přes Dubaj, kde zůstávám přes noc. Bylo mi s nimi fajn a dobrá atmosféra v týmu po celou dobu expedice.
Při bezpečnostní kontrole na letišti v Abú Dhabí mě potkává nepříjemnost. Emirátští sekuriťáci řeší můj dron. Marně argumentuji a dokazuji, že jsem ho měl jen na Sokotře a že při vstupu do Emirátů mě v Dubaji kontrolovali a prošlo to. A že zítra letím domů z Dubaje. Úředník je slušný, ale nekompromisní. Vyndávám z drona baterku a kartu. Pošlou mi ho domů DHLkem.
Dubaj podruhé
Z Abú Dhabí do Dubaje mě veze stejný upovídaný indický řidič jako před týdnem. Cesta je fajn, dobíjím mobil, jsem znovu na datech, posílám zprávy. Než zapadne sluníčko jsme u hotelu. Znovu je to Shangri-La na dohled mrakodrapům a Burdž Chalífě. Vyřizuji check-in a pak rychle mažu na terasu ve 42. patře. Stíhám nafotit ještě mrakodrapy v posledních paprscích slunce a při modré hodině.
Večer už ani nikam nejdu. Stejně je ramadán a i když Dubaj je hodně liberální, spousta restaurací je zavřených. Užívám si sprchu, pohodičku. Třídím vzpomínky, jaké to bylo úžasné dobrodružství. Popíjím u toho vychlazený Heineken a bílé víno. Dopisuji expediční deník, je to moje mentální očista. Všechno zaznamenané na papíře a poté už v klidu usínám únavou i přes ruch velkoměsta.
Ráno jsem plný dojmů, které stále ubíhají na Sokotru. Včera jsem se probouzel na pláži Dihamri a pozoroval nádherný úsvit nad Arabským mořem. Dnes vstávám na budík v 5 hodin po pár hodinách spánku v pulsující metropoli mezi mrakodrapy. Jdu ven pěšky po Sheikh Zayed road asi kilometr k Muzeu budoucnosti a fotím nasvícené futuristické budovy a mrakodrapy. Jaký kontrast s východy slunce v divočině. Poflakuji se po ulici přes dvě hodiny, zkouším fotit streetovky.
Jakmile vyjde slunce, cityscape Dubaje dostává jiný nádech a atmosféru. Hledám kompozice, fragmenty, cvičím oko na to vidět záběr jinak než v přírodě, která je oproti velkoměstu krásně minimalistická. Není to jednoduché, ale pro začátek několik slušných záběrů snad mám.
Zbytek dne ještě pospávám. Mise je téměř u konce. Dnes mám check-out z hotelu až na 15. hodinu, pak pojedu na letiště. Kolem půlnoci bych měl být zpátky v Praze.
Podívejte se na video z Planety Sokotra :