Je jen málo míst na naší planetě neovládnutých člověkem. Antarktida je jedním z nich. Pustí nás k sobě na návštěvu, ale trvale tam žít nemůžeme. Přestože mrazivá a zdánlivě nehostinná, je plná života. Příroda je tu na dosah ve své nejčistší formě. Zvířata se nás nebojí a neutíkají před námi. Antarktida je fascinující svět bizarních scenérií, divoké přírody a extrémních podmínek.
Osobitost patagonské krajiny poznám na první pohled. Směs tyrkysově barevných jezer, dokonale tvarovaných horských štítů, větrem zohýbaných pokroucených stromů, bílo-modro-zelených ledovců, po nebi plujících čočkovitých mraků. Stáda lam pasoucích se ve stepích. Siluety kondorů brázdících oblohu vysoko nad andskými štíty. Patagonii nejde srovnat ani zaměnit s čímkoliv jinde na světě.
A jedno z nejodlehlejších míst na Zemi, Velikonoční ostrov – Rapa Nui, oplývá tajemností a mystikou. Obří sochy moai jsou jako němí svědkové vývoje tamní civilizace. Stojíte pod nimi, s hlavou vzhůru jim hledíte do očí a zažíváte elektrizující atmosféru.
Objevovat tato místa je jako skok do jiných světů. Tolik odlišných od našich běžných životů. Pojďte se ponořit do vyprávění o velké cestě na konec světa – z Antarktidy na Velikonoční ostrov.
Vzhůru na Antarktidu
Jak se vlastně cestuje na Antarktidu? Tuhle otázku si kladu úplně nejdřív, dlouho před tím, než začínám vůbec řešit, kam se podívat a co na Antarktidě vidět. Nejblíže ledovému kontinentu je Ohňová země, nejjižnější cíp Jižní Ameriky, souostroví, které se rozkládá na území Argentiny a Chile. Vyniká nádhernou drsnou přírodou, mnoha zálivy a fjordy lemovanými zasněženými horami. Je to konec světa a to doslova, protože dále na jih už se rozprostírá jen Jižní oceán, který na druhé straně, 1000 kilometrů odsud, omývá břehy Antarktidy.
Moje cesta míří letecky z Evropy přes Buenos Aires do Ushuaii, argentinského a nejjižnějšího města na světě. Je úžasné, jak je dnes doprava propojená, a tak po necelých třiceti hodinách a osmnácti tisících kilometrech po odletu z Prahy vystupuji z letadla na opačném konci světa. V Ushuaii mám 3 volné dny před tím, než se nalodím na expediční plavbu na Antarktidu. Během nich bych chtěl prozkoumat blízké okolí, především vyrazit na trek do Národního parku Tierra del Fuego (Ohňová země). A také lodí po Beaglově kanálu na blízké ostrovy a útesy, které jsou plné kolonií divokých zvířat.
Ushuaia
Ushuaia se pyšní mnoha superlativy, jako “Brána do Antarktidy”, “Konec světa” a podobně. Pravdou je, že díky své výjimečné poloze a tím, že je obklopena nádhernou divokou a drsnou přírodou, přitahuje mnoho návštěvníků z celého světa. Místní mezinárodní letiště jí zajišťuje dobrou dostupnost, z mnoha míst, především z Argentiny.
Město samotné neoplývá bohatou historií ani architekturou, je v něm ale cítit atmosféru dálek a dobrodružství. Je to dané i skladbou návštěvníků, většinou cestovatelů na delších cestách, trekařů a dobrodruhů. Tomu je přizpůsobena infrastruktura. Město je plné restaurací, penzionů, prodejen a půjčoven s outdoorovým zbožím a turistických agentur.
První den po příjezdu trávím odpočinkově procházkami po Ushuaii. Přesto mám v nohách večer více než 15 kilometrů. Nedá mi to, abych si několikrát neprošel promenádu kolem přístavu s úchvatnými výhledy na okolní hory. Některé z nich jsou už v Chile, tak blízko jsou tady hranice mezi oběma zeměmi. V centru promenády je náměstí s památníkem války o Falklandy (tady v Argentině říkají Malvíny), věnovaný padlým argentinským vojákům v této bitvě z roku 1982. Falklandy jsou v Argentině vůbec velké téma a tady v Ohňové zemi obzvlášť, protože mnoho tamních rodin ztratilo v této válce své příbuzné. Sami Argentinci dodnes považují Malvíny za argentinské, což dokazují i nápisy na zdech budov, značkách nebo plakátech.
Národní park Ohňová země
Ushuaia je obklopená horami a hustě zalesněnými kopci. Lesy zasahují až ke skalnatým pobřežím, do nichž se zařezávají výběžky fjordů Beaglova kanálu. Tady na hranici Argentiny a Chile leží 10 kilometrů od města Národní park Ohňová země. Počasí je tu nevyzpytatelné, mění se několikrát za den z léta do zimy, často doprovázené silnými poryvy větru. Divočina na konci světa. Rozhoduji se vydat na jednodenní trek do těchto nádherných končin.
V 9 ráno nasedám v centru Ushuaii na shuttle bus a jedeme asi půlhodinku do národního parku. Cesta je taková panelovka předměstími, lesy a pastvinami v okolí města. U vstupní brány do parku zastavujeme, musíme koupit vstupné. Platí se pouze v hotovosti a pouze v argentinských pesech. Zajímavé jsou trojí ceny – nejvyšší sazba pro cizince (5500 ARS, to je asi 15 USD), nižší pro argentince a nejnižší pro místní obyvatele. Od vstupu pak pokračuji už pěšky po trailu Senda Ensenada lesem k pobřeží až k Poště na konci světa. Jen co vstoupím na trail, ocitnu se jako v nějakém tajuplném čarodějném lese. Pokroucené větve, zbytky popadaných stromů porostlé staletým mechem. Jako by tu dlouhá léta nikdo nebyl. Jen vinoucí se stezka dává tušit stopy civilizace. Po půlhodině treku stezka a les končí na pobřeží a přede mnou se objeví písčitá pláž a na ní Pošta na konci světa.
Zvenku je to stará bouda s provizorním molem, uvnitř ale starý pán provozuje skutečný oficiální poštovní úřad (Correo del Fin del Mundo). Dají se tady zakoupit pohlednice, známky a odeslat tak odsud rodině a přátelům symbolický pozdrav s razítkem z konce světa. Tomu samozřejmě neodolám a navíc si za 1000 ARS (asi 5 USD) nechávám dát symbolickou známku a razítko do cestovního pasu.
Počasí si mezitím pohrává a několikrát se rychle mění od přívalového deště až po letní sluníčko. Jakmile přestává pršet, pokračuji trekem po pobřežním trailu Senda Costera. Měří jen něco přes 8 kilometrů, ale trvá to téměř 4 hodiny, než ho celý projdu. Je to neustále nahoru dolů, lesem podél pobřeží. Každou chvíli se musím zastavit, mezi stromy ze skal jsou majestátní výhledy na mořské zátoky, lemované zasněženými horami v dáli.
Přestože je na trailu dost lidí, téměř celou trasu jdu sám, jen občas někoho zahlédnu před sebou nebo potkám v protisměru. Les je plný života, a tak mě celou trasu doprovází křik ptactva. Na konci treku mě pak ještě čeká bonus v podobě dvou magellanských datlů, kteří se předvádějí kousek před mým fotoaparátem. Je to krásné, připadám si jako samotný dobrodruh v daleké divočině.
Zvířecí kolonie v Beaglově kanálu
Beaglův kanál je záliv mezi ostrovy Ohňové země a vodní cesta z Ushuaii do Jižního oceánu a tedy na Antarktidu. Než se tudy ale skutečně vydám, chci se podívat na okolní ostrůvky a útesy, kde žijí rozsáhlé kolonie divokých zvířat, především lachtanů a ptáků – albatrosů, buřňáků, rybáků a kormoránů. Jako většina míst v těchto končinách, je i Beaglův kanál pojmenovaný v souvislosti s objevováním krajin jihoamerického kontinentu. Na lodi HMS Beagle pod velením kapitána Roberta Fitz Roye podnikl Charles Darwin mezi lety 1831-1836 objevitelskou výpravu do Patagonie a Ohňové země a objevil a popsal na ní mnoho nových živočišných druhů.
V přístavu v Ushuaii nasedám na malý člun a plujeme po kanálu asi 5 mil od města k majáku Les Eclaireurs a okolním ostrovům. Už zdálky vidíme, jak na ostrůvcích pulsuje život. Jeden z nich je doslova obsypán kormorány, rybáky i jiným ptactvem, na dalším o kousek dále odpočívají stáda lachtanů jihoamerických. Vidíme i spoustu mláďat. Podmínky pro jejich narození a vývoj tady jsou ideální. Zvířata tu nemají žádné predátory, a tak jejich kolonie přímo vzkvétají před očima. Pohledy na útesy obživlé množstvím zvířat na pozadí ledových hor jsou dechberoucí. Tohle musí vzít za srdce každého člověka, ať má, či nemá rád přírodu. Mě tedy určitě.
Vstříc Antarktidě
Je 5 hodin odpoledne, teplota kolem 8 stupňů, krásný podzim v Ushuaii. Ten den si budu navždy pamatovat. Naloďuji se na expediční loď a mířím konečně do ANTARKTIDY. Během následujících dvou dnů proplujeme 1000 kilometrů obávaným Drakeovým průlivem v Jižním oceánu, abychom tam přistáli a zakotvili v jedné ze zátok Antarktického poloostrova.
Večerní cesta Beaglovým kanálem k jeho ústí do Drakeova průlivu je kouzelná. Na obzoru mizí poslední domy Ushuaii. Krajina kolem připomíná norské fjordy. Sledujeme a fotíme na palubě krásný západ slunce a na druhé straně vychází měsíc v úplňku. Občas zahlédneme i velrybí ocas nebo pár skákajících delfínů. Divoká romantika.
Drakeův průliv
Místem, ze kterého mám velký respekt, je Drakeův průliv. Při cestě na Antarktidu a zpátky na něm strávíme celkem 4 dny a poplujeme jím 2000 kilometrů. Potkávají se tady vlny Atlantiku a Pacifiku, silné mořské proudy narážejí do vysokých podmořských horských štítů, syrové počasí je často doprovázené bouřemi a vichřicemi. Tento divoký koktejl tady vytváří obrovské, často 8-10 metrů vysoké vlny, které jsou velkou výzvou pro všechny lodě a cestovatele plavící se na Antarktidu. A co my ? Budeme mít štěstí, nebo si “Drakea” užijeme se vším všudy ?
Večerní plavba Beaglovým kanálem vstříc Antarktidě
Když nad ránem za sebou necháváme pobřeží Ohňové země a Hoornův mys, hladina moře zůstává klidná. A je taková celé dva dny plavby k Antarktidě. “Drake lake” tomu říkají, Drakeovo jezero. Loď se na vlnách lehce pohupuje, máme tedy štěstí, vychutnáváme si sluníčko a mořský vzduch na palubě. Občas fotíme plachtící buřňáky a albatrosy. Jsou to úžasní ptáci, rozpětím křídel až 3,5 metru předčí i mnohé orly, vydávají se na moře za potravou i na několik dnů, stovky kilometrů od pobřeží.
První doteky s Antarktidou
Po dvou dnech plavby konečně kotvíme v zátoce Charlotte Bay na Antarktickém poloostrově. S úžasem pozorujeme z paluby okolní scenérii zamrzlých ledových hor. Po hladině zátoky plují obří ledové kry. Antarktické ticho občas prořízne zvuk vydechujících velryb. Chce se mi skoro brečet, jak jsem dojatý. Tak se to skutečně stalo, jsem na Antarktidě !
Během dne křižujeme zátoku na zodiacích. Z bezpečné vzdálenosti pozorujeme plovoucí obří ledové hrady. Naše čluny jsou proti nim směšně titěrné. A když si ještě uvědomíme, že nad hladinou vidíme jen 1/8 ledové masy a zbytek je pod vodou, je to ohromující. Jako ostatně všechno tady. Antarktida je jiný svět, tolik odlišný od toho našeho běžného.
V zátoce také plave několik velryb. Jsou to keporkaci. Mají tady teď období hojnosti, antarktické vody jsou plné krilu, a tak se tady mohutně zakrmují. Při plavbě na člunech se také dostáváme do jejich blízkosti. Blízkosti ? Jsou přímo u nás, kdyby to bylo povolené, mohli bychom si je pohladit. Je to zvláštní pocit a adrenalin, když nám přímo pod člunem podplouvá patnáctimetrový kolos… Trochu mám obavy, co by se mohlo stát, kdyby nám člun nadzvedl, ale neděje se nic. Keporkaci o nás ví, jsme tu s nimi, neděláme pro ně nic nepředvídatelného. Spíše se mi zdá, že se nám předvádějí. Pozorujeme je, jak se s doširoka rozevřenou tlamou krmí krilem. Nemůžu uvěřit, že nesleduji dokument v televizi, ale že to všechno je realita.
Neskutečné zážitky korunujeme výstupem na pevninu. Podle místních pravidel může v rámci jedné výpravy vystoupit na pevninu pouze maximálně 100 osob, aby nedošlo k narušení biotopů a biorytmů zde žijících zvířat. Spousta výprav s obřími cruisery proto pouze proplouvá kolem antarktického pobřeží, aniž by vystoupily na pevninu. To ovšem není náš případ, a tak si můžeme tuto výsadu naplno užít.
Kolonie tučňáků
Co by to bylo za výpravu na Antarktidu bez tučňáků. Mnoho míst v zátokách antarktického poloostrova je doslova poseto jejich koloniemi. Vypravujeme se za nimi i my. Tučňáků je celkem na Zemi 18 druhů, žijí pouze na jižní polokouli od rovníku dolů a nejvíce se vyskytují v antarktických a subantarktických oblastech. Na místech, kudy plujeme, jsou převážně tučňáci oslí. Se svou výškou kolem 75 centimetrů a váhou do 8 kilogramů jsou třetím největším druhem ze všech tučňáků. Svým vzrůstem nám sahají mírně nad kolena, musím si dřepnout nebo kleknout do sněhu, abych si je mohl patřičně vyfotit. Celá kolonie nevypadá na první pohled příliš vábně, je posetá trusem a močí a dost to tady smrdí. Ale tučňáci jsou neuvěřitelně milí, hezcí a družní tvorové. Zajímají se o nás, někdy nám doslova ozobávají boty a kalhoty. Ke konci léta jsou už také na konci hnízdní sezóny, která začíná na přelomu listopadu a prosince. Každý pár vysedí 2 vejce z nichž se za 3 týdny líhnou mladí tučňáci. Ti pak po dobu tří měsíců rostou a rodiče je musí krmit, než získají správné peří a mohou sami do vody lovit potravu. Člověk by mohl získat dojem, že tučňáci žijí v koloniích na pevnině, ale jejich hlavní přirozené prostředí je voda, kde se umí výborně pohybovat a lovit.
Pozorujeme život v kolonii. Je tu spousta křiku, mladí mají na sobě ještě prachové peří a neustále se dožadují potravy. Rodiče putují vyšlapanými stezkami k moři lovit. Na tyto stezky jim nesmíme vstoupit, narušilo by to jejich snažení. Penguin highways (tučňáčí dálnice) se tomu říká. Proto si jen čupneme do sněhu a zpovzdálí sledujeme a fotíme dění v kolonii. Opodál odpočívá na útesu Tuleň Weddellův. Obrovský, čtyřmetrový kus s nápadnými skrvnami na hnědé kůži. Jsem kousek od něj. Po půlhodině spánku zvedá hlavu a upřeně mě pozoruje. Jinak nic, ani náznak strachu, že by měl přede mnou utéct. Po chvíli se opět ukládá k odpočinku. Šetří tak každý kousek své energie a že ji bude skutečně potřebovat, nakolik je Tuleň Weddellův jedním z mála zvířat, který přežívá během kruté zimy na antarktickém ledu.
Výzkumná stanice a nejjižnější pošta na světě, Port Lockroy
Na základě Antarktické smlouvy z roku 1959 nepatří území Antarktidy žádnému státu a může být signatářskými státy využíváno pouze pro vědecké a výzkumné účely. V současné době tak funguje na Antarktidě přes 80 výzkumných stanic z 30 států celého světa. Jednou z nich je i česká výzkumná stanice Johanna Gregora Mendela provozovaná Mendelovou univerzitou Brno na ostrově Jamese Rosse.
Jednou z nejznámějších, nejstarších a i nejdostupnějších výzkumných stanic je britský Port Lockroy na pobřeží ostrova Wiencke. Naše loď proplouvá kolem, přijímáme nabídku provozovatelů základny a míříme na návštěvu. Port Lockroy byla založena na sklonku 2. světové války v roce 1944 a původně měla význam potvrdit britské teritoriální nároky v Antarktidě. Později se z ní stala výzkumná stanice. Dnes ji tvoří 3 budovy, z nich 2 jsou historické a fungují jako muzeum a nejjižnější pošta na světě. Procházíme uvnitř starých dřevěných budov a je to jako by se tady zastavil čas. Původní nábytek, dřevěné postele a palandy, starý psací stroj, měřící přístroje. Na zdech visí portréty mladé královny Alžběty II. a prince Philippa. Ve spíži jsou dokonce staré konzervy někdy z 50. let minulého století. V jedné z místností je malý obchůdek a pošta. Posílám odtud pohlednice domů, schválně kdy dorazí (nakonec to bylo za 40 dní). Dozvídáme se, že zásilky se odsud odvážejí na Falklandy, odkud se letecky přepravují do Velké Británie a poté rozesílají do světa. Nejsem sice sběratelem významných zeměpisných bodů, ale v tuto chvíli si uvědomím zajímavost, že už jsem byl na nejsevernější poště světa (na Špicberkách) a teď tady i na nejjižnější.
Jakkoli to může znít idylicky, pobyt a práce na Port Lockroy není jednoduchá. Samotná stanice je obklopená kolonií tučňáků, což znamená, že celé území je poseto ptačím trusem a močí a vzduchem se line charakteristický zápach. Výzkumníci sice bydlí ve třetí, moderní budově, ale co nás překvapuje, dozvídáme se, že tam například topí uhlím. A nemají tam ani tekoucí vodu, takže třeba větší osobní hygienu řeší tak, že na kolem proplouvajících expedičních lodích dělají přednášky o Port Lockroy a jako protihodnotu dostanou možnost se na lodi umýt a osprchovat.
Jižní polární kruh, kouzelný Lemaire Channel
Z Port Lockroy se ubíráme podél pobřeží antarktického poloostrova dále na jih. Naším cílem je přejezd jižního polárního kruhu. Není to tak snadné, jak by se mohlo zdát. Jak se blížíme k 66 stupni jižní šířky, na moři rychle přibývá obřích plovoucích ledovců. Mnohé z nich jsou několikanásobně větší než naše loď. Navíc vane vítr síly vichřice, takže jižního polárního kruhu dosahujeme s vypětím všech sil a chvíli poté kapitán obrací loď k severu, aby nás ledové hrady mezi sebe nezavřely.
Dosahujeme nejjižnějšího i nejzazšího bodu naší antarktické expedice. Odtud se pomalu vracíme zpět do “normálního” světa. Na zpáteční cestě si nechceme nechat ujít proplutí nádherným, 11 kilometrů dlouhým a jen 1,5 kilometrů úzkým kanálem Lemaire. V průplavu se nám naskýtají krásné výhledy na okolní strmé skalní a ledovcové stěny, spadající přímo do moře. Někde na YouTube jsem viděl tuto nádheru, jak se zrcadlí v klidné mořské hladině. To se však nám neděje, neboť venku zuří vichr a čeří mořské vlny, takže mám v něm se sebezapřením problém se udržet ve stoje na palubě a pořídit několik fotografií. Přesto nás nadšení a euforie z tohoto krásného místa neopouští. A jakmile je Lemaire kanál za námi, zamíří naše loď k poslední destinaci na Antarktidě a tou je ostrov Deception.
Ostrov Deception
Deception leží pod Jižními Shetlandy. Je to osamělý ostrov ve tvaru podkovy. Vulkán, dodnes aktivní a ta podkova je vlastně jeho kaldera zatopená mořskou vodou. Poslední výbuch této sopky se datuje do let 1967 a 1969, kdy tady působila britská výzkumná stanice a ta musela být celá evakuována. Zaplavená kaldera vytváří klidnou lagunu a paradoxně tak nyní poskytuje lodím nejbezpečnější přístav v Antarktidě.
Náš příjezd na ostrov Deception je velkolepý. Před námi se z moře vynořují mohutné skály osvětlené ranním sluncem. Jsou porostlé lišejníky, takže mají krásné žluté, zelené, červené a oranžové barvy. Vjezd do laguny je velmi úzký, necelých 500 metrů. Říká se tomu Neptun’s bellows. Stojím na palubě a užasle pozoruji, jak loď proplouvá pár metrů od strmých skalisek. Kotvíme uvnitř laguny ve Velrybářské zátoce. Na břehu vidíme pozůstatky staré velrybářské stanice, polorozpadlé budovy, obrovské kotle na vaření velrybího tuku, zbytky člunů. Mezi těmito troskami žije plno zvířat.
Pozorujeme Lachtany antarktické, jak mezi sebou soupeří a bojují. Mezi námi se batolí zvědaví Tučňáci oslí a uzdičkoví. Spěchají do vody lovit potravu. Jsou doslova pár metrů od nás. Máme tohle přírodní divadlo jako na dlani. Je to skutečně poslední silný zážitek z Antarktidy před zpáteční plavbou přes Drakeův průliv zpět do Ushuaii.
Drakeův průliv cestou zpět
Vzpomínáte na Drakeovo jezero, klidné moře při cestě na Antarktidu ? Tak na to teď můžeme klidně zapomenout. Sotva opustíme klid ostrova Deception, dostáváme se na volné moře a začínají se zvedat velké vlny. V Drakeově průlivu zuří bouře, vlny dosahují 5-6 i více metrů, naše loď se zběsile houpe. “Drake shake” se tomu říká. I to patří k cestování na Antarktidu, 4 dny na moři, “sea days”.
Není mi dobře, ale s pomocí Kinedrylu to nějak dávám. Obdivuji personál lodi, že je schopen vůbec třeba připravit oběd. Večer máme možnost se podívat z kapitánského můstku, jak se řídí loď v takové bouři. Světelný kužel prořízne tmu na desítky metrů dopředu. Venku je apokalypsa. Vlny velké jako hory se kolem nás valí jedna za druhou. V jednu chvíli jsme pod nimi, až mám pocit, že jsou větší než naše loď. V dalším okamžiku se ocitáme na jejich vrcholech, jako by se pak loď měla propadnout do hlubiny. Díváme se z nejvyššího patra na příď, o níž se co chvíli obří vlny tříští a přímo před námi se rozbijí o okna kapitánské kabiny. Jako z katastrofického filmu. Drakeovým průlivem plujeme téměř 2 dny a toto naše dobrodružství končí až když vplujeme do Beaglova kanálu nedaleko Ushuaii, kde nás vítají už klidné vody u jihoamerického kontinentu.
Vzhůru do Patagonie
Zpět v Ushuaii, se musím přehodit z antarktické nálady do světa hor. Ale ledovce mě čekají také, takže zas tak velký přechod to úplně nebude. Zimní výbavu balím na dno kufru, oblékám věci k trekování a mířím z Ushuaii krátkým přeletem do srdce argentinské Patagonie, městečka El Calafate. Let trvá asi 1 hodinu a 20 minut. Odlétáme za prudkého deště a mírné vichřice, ale po chvíli se nebe pod námi vyjasňuje a Patagonie nás vítá už slunečným počasím. Při přistání v Calafate mám úžasné výhledy na vzdálené rozeklané štíty hor, pod námi se odvíjí žlutohnědé plochy patagonských stepí a tyrkysově modrá barva jezera Lago Argentino.
Na letišti půjčuji auto. Protože s ním pojedu i do Chile, dostávám instrukce a spousty papírů, které si pak musím nechat na hranicích potvrdit. Z letiště do El Calafate je to asi 15 kilometrů, cílem pro dnešek je ubytovat se, nakoupit jídlo a pití a připravit se na zítřejší brzký ranní odjezd do národního parku Los Glaciares na ledovec Perito Moreno.
Ledovec Perito Moreno
Na dnešek jsem se obzvlášť těšil. Ledovec Perito Moreno jsem dlouhou dobu toužil vidět na vlastní oči. Vstávám v 5.50, balím připravené věci, fototechniku, svačiny a vyrážím ještě za tmy do národního parku Los Glaciares. Cesta je jednoduchá, z Calafate po silnici č.11 ca. 70 kilometrů podle značek “Perito Moreno Glaciar”. Kolem půl sedmé už je trochu vidět a ze tmy pomalu vystupují v dáli zasněžené štíty hor lemující jezero Lago Argentino. Jedu schválně tak brzy, protože chci být za úsvitu na vyhlídce na ledovec – Mirador de los Suspires. Bohužel vjezd do parku je uzavřený, otevírá se až v 8 hodin.
Krajina se pomalu probouzí, kolem jsou při rozednívající se obloze scenérie jako z divokého západu. Vyfotím pár fotek krajiny a krásného místního dravce – Karančo jižního, s barevným zobákem. Tihle karančové dost těžkopádně létají, povětšinou jsou na zemi a dost často se živí uhynulými zvířaty.
Před osmou se u brány parku začínají kupit auta a první autobusy. Vstup do parku je pro cizince za 5500 ARS (asi 15 USD), pro místní 1250 ARS (3,5 USD). Dvojí ceny, žádný problém. Od brány parku na vyhlídku Los Suspires je ještě asi 8 kilometrů klikatou cestou s nádhernými výhledy na hory a Lago Argentino. Slunce už vyšlo, ještě je ale nízko a pohled z vyhlídky na ledovec je ohromující. Perito Moreno září, v pozadí za ledovou hradbou jsou temné mraky. Laguna je lemovaná žlutooranžovými břehy a po její zelenomodré hladině pluje velká kra. Nemůžu se vynadívat. Musím se přinutit a pokračovat až k ledovci, než přijedou davy turistů z Calafate.
Parkoviště je téměř prázdné. Cesty na vyhlídky jsou protkané chodníky se železnými rošty a schody. Trasy jsou pojmenované a značené. Vybírám si Pobřežní cestu (Senda de la Costa), na kterou navazují ostatní – lesní atd. Procházím je všechny a můžu si prohlédnout Perito Moreno ze všech stran a úhlů.
Ráno je ještě krásné světlo, ledovec přímo svítí. Za ním temné mraky a v nich se ztrácí hory v mlze. Krásná atmosféra. Je tu klid, jsem téměř sám, jen pár lidí kolem. Mám i trochu štěstí, když procházím kolem čela ledovce, v ruce připravený mobil. Náhle se z přední stěny utrhne obrovská masa ledu a s rachotem se zřítí do jezera. Jsem tak překvapený, že nechám mobil dál natáčet a po chvíli se z jezera ten kus ledovce vynoří, rozlomí se a s novým rachotem znovu padá do vody. Je to úchvatná podívaná.
Všechny trasy na Perito Moreno nakonec procházím dvakrát, poprvé fotím krajiny a scenérie, podruhé s teleobjektivem se mi daří vyfotit kondory a také nejjižněji žijící papoušky na světě – Kogny jižní, neboli kachaňas.
Cesta do Chile, Národní park Torres del Paine
Před cestou do Chile mě vítá slunečné, ale chladné ráno. Podzim je tady už cítit, vzduch je skutečně čerstvý, okolo 5 stupňů. Včera večer jsem si v Calafate zašel na pravý argentinský steak – big argentine s oblohou. K tomu vynikající Malbec z Mendozy.
Skvělé zakončení první části mé argentinské cesty. Teď už ale moje mysl ubíhá směrem do Chile. Vyrážím do Torres del Paine. Národní park s nádhernými horami, ledovci a zelenomodrými barevnými jezery. Perla chilské Patagonie. Čeká mě 300 kilometrů přejezd.
Z Calafate jedu směrem k letišti. Tam najíždím na Ruta 40, směr Esperanza. Silnice jsou dlouhé rovinky pustinou téměř bez civilizace. U cesty a v polích se pasou guanacos (lamy), občas zahlédnu pštrosy nandu. Jinak tu a tam ovce, krávy. Fouká silný vítr, často boční. Musím pevně držet volant a soustředit se. Pěkně to lomcuje autem. V Esperanze, asi po 160 kilometrech od Calafate, beru benzím, nikde jinde po cestě žádná benzínka ani není. Pokračuji ještě asi hodinu (100 kilometrů) po Ruta 40 až k odbočce na šotolinovou RP7, která zakrátko vede k argentinsko-chilské hranici. Na každé straně se musím registrovat a nechat si dát razítko do papírů z autopůjčovny. Kousek za argentinskou celnicí náhle šotolina končí a začíná luxusní asfaltka s cedulí “Bienvenidos a Republica de Chile”. Na chilské celnici znovu razítka, ještě vyplnit jeden registrační formulář, kontrola zavazadel, celník mi vyhazuje jablko, že prý se to nesmí do Chile dovážet. Ach, jak vzpomínám na starou dobrou EU, zlatý Schengen!
Jedu dál, do Torres del Paine to mám ještě necelých 100 kilometrů. Po chvíli končí také idyla s asfaltkou a jedu po šotolině znovu. S malými přestávkami až do národního parku. Cestou občas zastavuji a fotím. Třeba pštrosy nandu. Pak už v dálce zahlédnu horské panorama s věžemi Torres. Neodvratně se k němu blížím. Znovu a znovu zastavuji na focení. Je to úchvatná podívaná, ty tvary a barvy. Slunce posílá doteky světla. U brány do parku za Lagunou Amarga platím vstupné do národního parku (desetidenní za 41.045 CLP = asi 50 USD).
Kolem páté odpoledne dorážím na Hosteríi Pehoe, penzionu na malém ostrůvku na stejnojmenném jezeře s nejkrásnějším výhledem na proslulé rohy “Cuernos”, štíty, vypínající se nad jezerem. Jsem přímo v srdci národního parku Torres del Paine. V recepci mě hned stáhnou o platbu 760 USD (za 4 noci, což je docela drahé, ubytování je docela basic, občas něco nefunguje, jako třeba sprcha, ale tahle lokalita je opravdu výjimečná).
Perly národního parku Torres del Paine
Krajina kolem jezera Pehoe vypadá jako scény z epického filmu. Za tyrkysově modrou hladinou jezera se vypínají rozeklané štíty Los Cuernos (v překladu to znamená rohy a ty hory skutečně jako rohy vypadají) a vlevo vedle nich ledovcem pokrytá nejvyšší hora Chile, třítisícovka Cerro Paine Grande. Její tvar údajně připomíná letícího kondora s roztaženými křídly. Symbolika s králem And je tady jasná. Ikonické skály jsou dominantou viditelnou z mnoha míst v Torres del Paine. Přitahují moji pozornost v každém okamžiku, takže strávím několik rán a večerů na okolních vyhlídkách fotografováním těchto úchvatných scenérií. Je to kouzelné. Ty unikátní barvy. Nikde na světě jsem ještě takovou kombinaci odstínů neviděl. Typické tady pro Patagonii. Jen ten silný vítr. Provází mě tady téměř vždy a všude. Nemůžu v něm skoro exponovat, rozechvívá mi foťák na stativu, i když ho držím oběma rukama, je to fakt na focení velká výzva.
Kousek od jezera Pehoe se nachází Salto Grande (Velký vodopád), který sbírá vodu z ledovcových řek úbočí Los Cuernos a Cerro Paine Grande a dále ji odvádí do jezera Pehoe. Vydávám se na krátký trek kolem vodopádu na vyhlídku Cuernos (Mirador Cuernos). Je krásně jasno, vzduch křišťálově čistý, na trase ale zuří skoro vichřice (tedy tady je to vítr, u nás v Čechách by to byla vichřice). Síla větru je tak mocná, že chvílemi nejsem schopen ani udělat krok dopředu. U Salto Grande na chvíli zastavuji. Je to impozantní masa vody valící se korytem ledovcové řeky, Vítr tříští spršky vody daleko do okolí. Nad vodopádem pluje nádherná mlha. Cesta k vyhlídce Cuernos odsud trvá necelou hodinu a není už tak dramatická pokud jde o vítr. Procházím krajinou se spálenými stromy. Požáry jsou tu častým problémem a proto je v celém národním parku zakázáno rozdělávat oheň. Trek končím u jezera na Mirador Cuernos, těsně pod majestátními štíty “rohů” a Cero Paine Grande. Je tu minimum lidí, a tak má místo téměř mystickou atmosféru. Po obloze se chvílemi valí husté mraky, aby je poté protrhly paprsky slunce. Oblohu brázdí siluety kondorů andských, nepsaných králů patagonských hor.
Další dominantou Torres del Paine, podle které nese park své jméno, jsou 3 skalní věže “Paine Towers”. Zaručeně nejkrásnější pohled na ně je za svítání, kdy ranní slunce barví skály do ruda. Vyrážím z Hostería Pehoe po šesté hodině a jedu černočernou tmou k Laguně Amarga u východního vjezdu do parku. Je to autem asi 40 kilometrů. Musím jet opatrně, dávat pozor na zvěř, zejména lamy guanacos. Do krajiny postupně přichází světlo, skály a stromy dostávají své obrysy. Na Lagunu Amarga dorážím asi půl hodiny před svítáním. Nacházím místo s krásným výhledem na skalní masivy a Paine Towers. Celá scenérie se zrcadlí v nazelenalé hladině jezera Amarga. Vysoko nad horami silný vítr žene po obloze hustá mračna. Slunce, zatím ještě za horizontem, jim posílá nádherné barvy, od temně fialové až po ohnivě oranžovou. Průrvami mezi mraky pak doteky světla barví Paine Towers a okolní skály do ruda. Je to nádherná podívaná.
Zvířata v chilské Patagonii
Horské krajiny, jezera a lesy Patagonie jsou plné života. Ve své fotovýbavě mám s sebou i teleobjektiv na focení divokých zvířat. Byl v permanenci hlavně na Antarktidě. Občas ho používám i tady v Chile. Zalesněný ostrůvek s Hosterií Pehoe, mým chilským patagonským domovem, je plný zpěvného ptactva. Místní druhy jsou úplně jiné než u nás ve střední Evropě. Mají také velmi zvláštní názvy. Ráno po snídani se procházím po ostrůvku a pozoruji ptačí život. A tak se mi daří několik ptáčků vyfotit. Strnadec ranní, podobný našemu vrabci nebo třeba sympaťák se zlověstným názvem Tyranovec rudooký.
V národním parku Torres del Paine není žádná možnost, kde natankovat do auta benzín. Tím, jak projíždím několikrát parkem sem a tam, se mi ztenčuje zásoba v nádrži na dojezd nějakých 200 kilometrů. To nemůžu riskovat, s tím bych na zpáteční cestě do Argentiny k čerpací stanici nedojel. Nejbližší benzínka je odsud 100 kilometrů daleko v Puerto Natales, program na dnešní den je tedy jasný. Udělám si celodenní výlet do města natankovat plnou nádrž a cestou budu zastavovat na focení v divočině. Silnice do Puerto Natales je ze 3/4 šotolina, před městem asi 10 kilometrů asfalt. Jedu pomalu a obezřetně. Potkávám četná stáda lam guanacos i osamělé jedince. Krásně zapadají do okolní přírody. Pozoruji rozlehlou krajinu v naději, že bych mohl zahlédnout i pumu, vrcholového predátora. Tolik štěstí ale nakonec nemám.
Po natankování v Puerto Natales jedu po nábřeží do místního přístavu, přesněji až za něj, mám totiž indicie, že by tam mohly být kolonie chilských plameňáků. A skutečně tady hejno těchto nádherných barevných ptáků nacházím. Chodí v mělké vodě kousek od pobřeží a neustále hlavami loví po hladinou. Fouká silný nárazový vítr, je to náročné na focení. Ale daří se a tyhle fotky plameňáků jsou sladkou odměnou za tu extra cestu pro benzín.
Přejezd pod legendární Mont Fitz Roy
Po čtyřech dnech vzrušujícího putování chilskou Patagonií se vracím do Argentiny. Čekají mě další úchvatné scenérie patagonských hor, jimž vévodí masiv Mont Fitz Roy. Ten se nachází v národním parku Los Glaciares, vzdušnou čarou asi 100 kilometrů severně od ledovce Perito Moreno. Mým cílem je městečko El Chaltén, což obnáší pětisetkilometrový přesun – sedmihodinový přejezd.
Vyrážím po osmé hodině ráno. Pomalu projíždím parkem a loučím se s Torres del Paine. Snad se sem ještě někdy podívám. Cestou zastavuji, fotím, guanacos, pštrosy nandu. Procedura na chilsko-argentinské hranici je v pohodě, mám všechna razítka, takže opět Bienvenidos a la República Argentina! Zastavuji v Esperanze na dotankování a pokračuji po Ruta 40 směrem El Chaltén. Asi 20 kilometrů před El Calafate odbočuje Ruta 40 doprava. Objíždím jezero Argentino se zaledněnými horami v pozadí a blížím se k dalšímu jezeru – Viedma. Několik kilometrů za ním odbočka doleva na Ruta 23, která mě dovede až k cíli. Samotný příjezd do El Chaltén je epický. Rovná silnice ztrácející se v dáli, skutečně jako cesta do hor a nad ní z roviny se tyčící panorama Mont Fitz Roy a Cerro Torre. Neodolám a fotím přímo na silnici, stejně tu jezdí minimum aut.
Ubytovávám se v penzionu Patagonicus (jak jinak), bydlení je standard, dvojpostel, malá koupelna. Jakž takž tady funguje Wi-Fi, jinak v Chalténu a okolí není moc mobilní signál a tím pádem ani data. El Chaltén je turistické, outdoorové městečko se změtí penzionů, obchůdků a restaurací. Dobré zázemí pro trekaře a horolezce, kteří se vydávají dále do hor. Je tu také benzínka, jediná v širokém okolí.
Ráno pod horským panoramatem
Následující dny vstávám každé ráno před sedmou hodinou, abych se kochal pohádkovým úsvitem v patagonských horách. Masiv Fitz Roy je situovaný směrem na východní stranu. Stojím na potemnělé cestě do hor před El Chalténem a pozoruji, jak se do tmavé noční oblohy pomalu šíří první barevné tóny. Je úplné jasno, bez mráčku. Z černého nebe se postupně stává temně modré, štíty hor dostávají růžové tóny. Ty se poté rychle mění na ohnivě rudé a oranžové, jak se slunce za mnou blíží k horizontu. Skalní štíty vypadají skutečně jako plameny. Jejich barevný kontrast se sytou tmavou modrou oblohou je úchvatný. Jsem tu úplně sám na opuštěné silnici. Ještě více než majestátní Fitz Roy mě přitahují vlevo od něj 3 jehly, jimž vévodí Cerro Torre, dokonalý skalní jehlan. Působivé přírodní divadlo trvá asi hodinu a končí v okamžiku, kdy se zlatavá barva vycházejícího slunce rozlije do rozlehlé krajiny.
Cestou zpět do El Chalténu vyplaším u silnice několik dravců hodujících na sražené zvěři. Je to pár kondorů ale především hejno mně už známých karančů jižních, těžkopádně létajících ptáků s krásně zbarvenou hlavou a zobákem. Cvaknu několik fotek. Karančové jsou běžnými dravci v oblasti Patagonie, živí se hlavně uhynulými zvířaty, tím pádem jsou hlavními potravními konkurenty místní kondorů. Což potvrzují i teď, kdy skupina karančů nedává dvěma kondorům nejmenší šanci a nárok na nalezenou kořist.
Trek k Laguna Torre
Ideální počasí mě vybízí na trek k úpatím hor. Doslova mě fascinuje Cerro Torre, volím tedy výpravu k jezeru pod ním – Laguna Torre. Je to z Chalténu tam a zpět 18 kilometrů krásnou krajinou. S drsnou přírodou a famózními výhledy. Trasa je dobře značená, po jednotlivých kilometrech a na rozcestích jsou směrovky. Nejstrmější první část na Mirador (vyhlídku) Cerro Torre nastoupává asi 400 metrů na 2,5 kilometrech. Výhledy kolem jsou krásné, jehly Cerro Torre se vynořují za každým keříkem a stromem. Je to tak fotogenické, že se prostě nemůžu udržet to nefotit. Mirador Torre je obležený lidmi, jdu rychle dál. Zbytek trasy k Laguně Torre je rovinatý nebo mírně zvlněný. Krajina začíná hrát podzimními barvami. Mění se její typy. Chvilku les, chvilku planina, pak jdu kolem řeky.
Na jednom místě v lese se kousek ode mě opět předvádí datli magellanští, tentokrát párek. Nejsou vůbec plaší, a tak mám možnost si je krásně vyfotit a natočit. Sameček je černý s krásně červenou celou hlavičkou, zakončenou chocholkou. Samička je oproti němu celá černá s červeným zbarvením jen kolem zobáku. Jsem v euforii, u nás jsem datla téměř neviděl, nebo jen na dálku ve větvích a tady mi tancuje celý párek přímo před očima!
Závěr je korunován výstupem na morénu. Za jejím okrajem se postupně vynořují věže – jehly Torre a pod nimi se vyloupne laguna s plovoucími ledovými kusy ker. Nádherná scenérie. Je tu dost lidí, ale rozptýlí se v prostoru. Hledám si místo, kde jsem sám, mám své soukromí. Vybaluji jídlo a pak už se jen kochám nekonečně dlouho krásou kolem …
Cesta na Velikonoční ostrov
Zpět v El Calafate, na letišti vracím půjčené auto, oblékám letní věci a sandály a mířím přes Buenos Aires do Santiaga de Chile. Odtud poletím na Velikonoční ostrov. Je to jediná možnost, jak se tam dostat. Velikonoční ostrov patří Chile a chilské aerolinky Latam jako jediné mají monopol a létají 3x týdně ze Santiaga na Velikonoční ostrov. Čeká mě pětihodinová cesta téměř 4000 kilometrů od jihoamerické pevniny doprostřed Pacifiku.
Rapa Nui
Předně bych chtěl vyvrátit mýtus “Velikonoční ostrovy”. Téměř každý, s kým hovořím o své cestě i bez znalosti faktů řekne Velikonoční ostrovy. Tak prosím, jednou pro vždy, Velikonoční ostrov je jen jeden. A v domorodém jazyce se nazývá Rapa Nui, což znamená v překladu velká země. Z respektu k místním lidem a jejich originální kultuře tedy budu nazývat ostrov Rapa Nui.
Důvod, proč chci na Rapa Nui, je zřejmý. Záhadná historie, vývoj tamní civilizace, budování obřích soch moai rozesetých po celém ostrově mě přitahují jako magnet. Chci to všechno vidět a poznat.
Když se díváte na Rapa Nui na mapě, má tvar trojúhelníku se stranami přibližně 15, 16 a 20 kilometrů. Je to maličké nic uprostřed nekonečného Pacifiku. Z jednoho konce ostrova na druhý přejedete za půl hodiny. Žije zde trvale asi 6000 lidí, převážně v jediném městě Hanga Roa. Několik desítek či stovek lidí žije na venkově na farmách. Přestože jsme v Polynésii, není Rapa Nui úplně dovolenková koupací destinace. Je tu jen jedna pláž, Anakena, zato překrásná, i se sochami moai. Jinak je pobřeží ostrova lemované ostrými lávovými skalisky a na mnoha místech s postavenými obřími kamennými sochami moai. To je důvod, proč sem míří turisté a cestovatelé z celého světa.
Velikonoční ostrov objevil pro Evropany Holanďan Jacob Roggeveen v roce 1722. Stalo se tak na velikonoční pondělí a odtud dostal ostrov svůj název. Do doby, než se v Evropě dozvěděli o jeho existenci, se na Rapa Nui po 8-9 staletí izolovaně vyvíjela unikátní civilizace ostrovního národa. Původně neobydlený ostrov byl osídlen a kolonizován v době ca. 800 let po Kristu, kdy tam připluli první polynésané pod vedením krále Hotu Matuy. Obří sochy byly ze sopečných skal tesány o několik století později pro ostrovní aristokracii a měly symbolizovat jejich moc a sílu, která přecházela z generace na generaci.
Uvítání na ostrově, první moai na Tahai
Po pěti hodinách letu ze Santiaga, kdy se pod námi rozprostírá nekonečný oceán, spatříme v moři pevninu. Zprvu jako mrňavý bod, po chvíli už rozeznávám známý trojúhelník s krátery na jeho vzdálených bodech. Tak jsem tady. Rapa Nui – Velikonoční ostrov. Mezinárodní letiště Mataveri je malé, 1 ranvej, 1 malá příletová i odletová hala. Vystupujeme po schůdcích z letadla přímo na plochu, jdeme pomalu do haly. Lidé se u toho fotí, natáčejí a panuje všeobecné nadšení z toho, že jsme tady. Přece jen, na Rapa Nui se nejezdí každý den, ale možná jednou za život. U východu z haly hledám někoho se svým jménem a už ho vidím. Mladý kluk, pozdravíme se, věší mi na krk květinový věnec z plumérií. Moje euforie z příjezdu dosahuje vrcholu. Nasedám do dodávky a jedeme na ubytování do Tahai, což je součást hlavního městečka Hanga Roa. Projíždíme městem, je to taková směs polynéského a městského venkova. Cesty hrbaté, na hlavní je dlažba nebo asfalt, na vedlejších šotolina. Ubytovávám se na lodgi v Tahai. Kousek za zahradou už vykukují první hlavy moai. Na Tahai jsou 3 ahu (ahu jsou v překladu platformy, podstavce, na kterých jsou sochy moai) – Ahu Vai Uri s pěti sochami, v popředí Ahu Tahai se sochou jednou a Ahu Ko Te Riku s jedinou moai na ostrově, která má i oči na na hlavě kamenný klobouk – púkao. Je to nádherné místo, obzvláště večer. Sochy na Tahai jsou orientované na západ, a tak se tu každý večer schází spousta lidí, aby sledovali úchvatné divadlo, jak tropické slunce slunce zapadá za tmavými siluetami starobylých moai.
Památky na Tongariki, Rano Raraku, Akivi
Celý Velikonoční ostrov je dnes národním parkem a součástí historického a kulturního dědictví UNESCO. Abych mohl navštívit jednotlivá místa s památkami, musím si hned po příjezdu online koupit vstupenku (80 USD) a najmout si místního guide, který mě bude doprovázet a bez kterého mě k památkám s moai nepustí. Každou památku hlídají místní rangeři, kontrolují vstupy a dohlížejí na to, aby turisté sochy neničili, nelezli na ně kvůli selfie, nebo nedejbože do nich nevyrývali nějaké monogramy a vzkazy. Je to dobře, podporují se tím místní lidé Rapa Nui, navíc místní průvodci se tady všude výborně vyznají a dokážou nám o historii a kultuře Rapa Nui říct mnoho zajímavých informací.
Jedním z nejatraktivnějších míst je Tongariki s největším ahu s 15 moai. Leží na východní straně ostrova, jedeme tedy brzy ráno ještě za tmy, abychom tam na vlastní oči spatřili magický východ slunce. A je to vskutku něco nepředstavitelného. Tongariki má elektrizující atmosféru. Jakmile se na obloze objeví první světlé barevné tóny, ze tmy se začnou vynořovat první siluety moai. Je to strašidelné, kouzelné i přitažlivé zároveň. Do ticha buší zpovzdálí příboj oceánu. Připadám si, jako když Indiana Jones objevuje Archu. Ahu Tongariki bylo kdysi v historii zničeno, moai strženy a povaleny na zem. Zkázu dokonala vlna tsunami v roce 1960, která tady sochy odvalila dál od pobřeží. V roce 1996 bylo obnoveno a zrestaurováno do dnešní podoby. Součástí Tongariki je i jedna socha samostatně stojící, kterou použil český inženýr Pavel Pavel ke svému experimentu s chodící moai v roce 1986.
Na dohled od Tongariki stojí sopečný kráter Rano Raraku. Je to lom, kde se tesaly moai. Taková místní sochařská dílna. Kolem kráteru vedou naučné stezky poseté sochami. Jsou tu moai v různém stadiu rozpracování i hotové a v různých polohách. Celkem 370 z celkového počtu 1045 soch na celém ostrově. Stezka nás vede až ke skále, tam leží největší moai, dosud úplně nevytesaná, gigant vysoký 21 metrů. Jak vystoupáme výš od úpatí kráteru, objevuje se pod námi i stezka, cesta moai (Camino del moai), kde vidíme mnoho soch, jak byly transportované z Rano Raraku, ale nikdy nedorazily na místo určení. Jsme tu s mým průvodcem úplně sami, sedíme u stezky obklopeni obřími sochami. Shlížíme od kráteru dolů k pobřeží, vnímám jen ticho, silnou atmosféru a jeho vyprávění o tom, jak tady v dávných časech staří sochaři kamennými sekyrami tesali gigantické moai.
Když opouštíme Rano Raraku, potkáváme v protisměru první turistické autobusy. Jsem rád, že jsme si to tady užili brzy ráno, bylo to přímo posvátné. Teď už je atmosféra pryč. Míříme do vnitrozemí ostrova na Akivi, kde se nachází ahu se sedmi moai. Jediné, které není na pobřeží a také jediné, jehož sochy vzhlížejí směrem na oceán. Údajně symbolizují první obyvatele, kteří připluli na ostrov. Ahu Akivi bylo postaveno v 16.-17. století, později při nepokojích byly sochy povaleny na zem a znovu postaveny v roce 1960-61.
Pláž Anakena
Osobitým a krásným místem na Rapa Nui je Anakena. Jediné místo, kde je na ostrově písečná pláž a mělký přístup do oceánu. Přímo vybízí ke koupání a tomu samozřejmě neodoláme. Anakena je místem, kam připluli první obyvatelé ostrova pod velením krále Hotu Matuy. Jeho žena Vahai tady porodila syna a dala tak život prvnímu člověku Rapa Nui. Tím se Anakena stává místem přímo posvátným. My si užíváme koupání v teplé vodě Pacifiku. Za pláží se tyčí majestátní dominanta, Ahu Nau Nau se 7 moai, snad nejkrásnějšími na ostrově. 4 ze 7 soch mají na hlavách oranžovohnědé klobouky púkao. Dokonalou kulisu dotváří palmový háj, do kterého je Anakena posazená.
Kráter Rano Kao, Orongo, kult ptačího muže
Na jihozápadním cípu Rapa Nui se nachází kráter Rano Kao. 324 metrů vysoká vyhaslá sopka. Uvnitř kráteru panují výborné klimatické podmínky, vlhko, bezvětří a slunce, proto tam roste bujná tropická vegetace. Na okraj Rano Kao vede silnice, jedeme tedy autem. Z vršku jsou úchvatné výhledy všemi směry. Pod námi na severovýchod leží ranvej letiště, za ní pak městečko Hanga Roa. Do dáli se táhnou linie celého ostrova, dohlédneme až na jeho druhý konec k vulkánu Poike a pod ním rozeznáváme Tongariki a kráter Rano Raraku, kde jsme byli včera. Je to maličký svět uprostřed Pacifiku.
U západní strany kráteru Rano Kao leží další ze skvostů unikátů a záhad Velikonočního ostrova, ceremoniální vesnice Orongo. Nízké domky, postavené z plochých kamenů sloužily k obřadům v období, kdy byl na ostrově uctíván kult ptačího muže Make-Make. Nedaleko odtud (asi 1,5 kilometru) se v oceánu nacházejí malé ostrůvky. V období jara sem každý rok přilétali hnízdit ptáci rybáci. Toto období si obyvatelé Rapa Nui spojovali s hojností, neboť pobřežní vody byly plné ryb. Každý rok se tak v Orongu setkali představitelé nejmocnějších klanů na ostrově, aby jejich vybraní zástupci podstoupili závod ptačího muže. Spočíval v tom, doplavat na ostrůvky v moři, vzít vejce ptáka rybáka, přeplavat zpět do Oronga a přinést neporušené vejce. Komu se to podařilo jako prvnímu, získal titul Tangata Manu (ptačího muže) a stal se na rok králem Velikonočního ostrova.
Je příjemné ráno, odlétám a mé dobrodružství na Rapa Nui pomalu končí. Než jsem se tu vydal, myslel jsem si, co tady budu těch několik dní dělat ? Vždyť celý ostrov lze přejet za půl hodiny a kromě těch pár soch moai tady nic víc k vidění nebude. Jsem rád, že jsem se mýlil. Fascinující historie, záhady, mystika a atmosféra ostrova mě doslova pohltily. Je ještě mnoho věcí, které bych tady chtěl poznat a objevovat a už ted’ vím, že se sem určitě vrátím.