Po několika letech míří opět má cesta na Špicberky. Až do míst, kde končí jakákoli pevnina a dál na sever se rozprostírá jen studený oceán pokrytý plovoucím ledem. Tam je teritorium ledních medvědů, králů Arktidy. Při mé poslední cestě se mi nepodařilo je vidět, teď, jak věřím, budu mít víc štěstí.
Cesta na Špicberky
Tak konečně. Do Čech pomalu přichází krásné teplé léto, ale moje myšlenky už bloudí zase do zimy, někde na severu, daleko za polárním kruhem. Je začátek června a vydáváme se na další, tentoktrát arktické dobrodružství. Nejedeme do žádného velkého extrému, jen se trochu ochladit. Přece jen v červnu je na Špicberkách arktické léto, teploty jsou na tamní poměry velmi příznivé, pohybují se kolem nuly nebo lehce nad nulou. V tuto dobu je tam celou dobu světlo, slunce vůbec nezapadá, a tak nás čekají dlouhé polární dny a půlnoční slunce.
Následující dva týdny poplujeme s expediční lodí arktickou divočinou až do Severního ledového oceánu na místa s plovoucím ledem.
Na návštěvě u Roalda Amundsena
Naše cesta na Špicberky vede přes Oslo a Tromsø. Abychom v pohodě stihli ranní let do Longyearbyenu, přilétáme do Osla už den předem. Volné odpoledne využíváme k návštěvě vily slavného polárníka Roalda Amundsena, prvního člověka, který stanul v roce 1911 na jižním pólu. Amundsen je mým dětským hrdinou. Domlouvám pro nás privátní prohlídku. Vila Uranienborg leží ve Svartskogu, asi 30 kilometrů jihovýchodně od hlavního města, na krásném místě přímo na břehu Oslo fjordu. Před domem se tyčí nádherný vzrostlý kaštan. Slunce se pomalu kloní k západu. Je teplo, 22 stupňů, krásné světlo. Místo má silnou atmosféru, genius loci.
Amundsenův dům je dřevěná vila švýcarského stylu postavená v 80. letech 19. století. Uvnitř je všechno tak, jako když ji Amundsen naposledy, 16. června roku 1928 opustil, odletěl na Špicberky na záchrannou misi a poté navždy zmizel někde v Barentsově moři. V místnostech jsou dobové tapety, nábytek a mnoho artefaktů, které patřily přímo Amundsenovi. Nejvíc mě uchvacuje jeho pracovna – dřevěný stůl, mapy, přístroje, terasa – tady se mu ty jeho polární expedice musely skvěle plánovat. Normálně nezávidím, tady se ale nechávám inspirovat a říkám si, že bych někdy chtěl mít taky takovou pracovnu. A nemůžu uvěřit tomu, že jsem skutečně tady, vždyť jsem jako malý kluk četl knížky o Amundsenových polárních výpravách, snil o takových cestách. Nikdy bych si ale neuměl představit, že se podívám do jeho domu.
Procházíme jednotlivé pokoje a je to jako bychom se přenesli o sto let zpět v čase. Krásný, silný zážitek. I proto, že jsme tu sami a máme čas si všechno důkladně prohlédnout. Nad domem Roalda Amundsena stojí i dům jeho bratra Leona, který mu v počátcích pomáhal financovat jeho polární výpravy. Po návštěvě ještě dlouho sedíme na molu na břehu fjordu před vilou a necháváme se unést pocity z tohoto krásného místa. Hladí a hřeje nás při tom zapadající severské slunce.
Longyearbyen, první dny v Arktidě
Je poslední květnový večer a my jsme tady, na severu, daleko za polárním kruhem, na Špicberkách. Brzké vstávání v Oslu v 5.50 sice nebylo nic moc příjemné, ale cesta sem proběhla bez problémů. Odbavení na letišti v Oslu už probíhá všechno self-check-in, zavazadla i palubní lístky. Žádné dlouhé čekání nebo fronty, všechno na pohodu. Letíme do Tromsø, ca. 1 hodinu 40 minut. Byli jsme tu před rokem při cestě na ostrov Senja. Tenkrát bylo při příletu škaredě, mizerná viditelnost, dnes je to přesně naopak, kocháme se výhledy na metropoli norské Arktidy, ležící mezi fjordy na šesti ostrovech obklopených horami. V Tromsu musíme vysednout z letadla i s příručními zavazadly, projít pasovou kontrolou, znovu nasednout do toho samého letadla a můžeme pokračovat na Špicberky. Ty jsou sice pod správou Norska, ale platí tam jiné podmínky pokud jde o cestující, kteří tam jedou i z Norska, proto musíme absolvovat tuto divnou proceduru. Myslím, že další důvod je, že Norové chtějí mít pod kontrolou a evidencí všechny kdo na Špicberky příjíždí / přilétají a z nich odjíždějí / odlétají. Část lidí se tím také v letadle obměňuje, někteří letěli jen do Tromsa, jiní zase jen z Tromsa na Špicberky.
Let Tromsø – Longyearbyen trvá 1 hodinu a 30 minut. Nad Špicberkami je zataženo. Před přistáním dlouho letíme v hustých mracích, až na poslední chvíli klesáme pod ně. Objevují se první skály, pak i domky a přístav Longyearbyen. Sedíme u okénka na levé straně letadla a máme městečko s horami jako na dlani. Za další chvilku už pohodlně dosedáme na ranvej.
Vystupujeme přímo na plochu a jdeme do haly. Teplota je lehce nad nulou. Na pásu nám po chvíli vyjíždějí kufry, vše je v pořádku. Hurá, můžeme na expedici. Jdeme před halu, je tu zmatek, spousta lidí čeká v hloučcích na odvoz do města, které je asi 3 kilometry od letiště. Bereme taxi za 175 NOK a míříme do hotelu.
Hotel je Radisson Blu, přímo v centru města, s výhledem na Isfjord (ledový fjord) a okolní hory. Budovy jsou montované, bez základů, jak je tady běžné. Na permafrostu se zkrátka staví jinak než normálně.
Po ubytování procházíme Longyearbyen. Nasáváme atmosféru městečka. Žije tady přes 2 tisíce obyvatel, kteří tady buď pracují na výzkumech, nebo v cestovní branži, nebo jsou to studenti místní univerzity. A k tomu těch několik stovek turistů či cestovatelů jako jsme my. Je zataženo, bez větru, teploty lehce nad nulou. Jsem překvapený, jak ve městě pokročila výstavba. Za těch 5 let od mé poslední návštěvy jsou tu nové apartmány, studentské koleje a hotely. Všechno dřevěné, prefabrikované stavby. Vysoká Arktida se tím tady stává stále dostupnější pro více lidí, rozšiřuje se infrastruktura a čím dál více komerce.
Večer (to poznáme jen podle času, protože tady se teď v létě nešeří) dáváme večeři v hotelu. Zítra si chci zalétat dronem, koukám na pravidla a na Špicberkách nejsou drony zakázané. V Longyearbyenu jsou restrikce do 5 kilometrů od letiště, ale lze si tam zavolat o povolení. Volám tam, mluvím s dispečerem a vypadá to, že mi zítra létat povolí! Mám si jen před tím zavolat znovu, nahlásit kontakt, místo a čas kde a kdy budu létat a mělo by to klapnout.
Druhý den ráno nás vítá nádherný slunečný arktický den. Vstáváme vyspaní “do vyspání”. Před odpoledním naloděním na expediční loď ještě trávíme čas procházkami v Longyearbyen a blízkém okolí. Dokupujeme doplňky na expedici – rukavice, ponožky, voděodolný pytel na foťák, dalekohled. Na hlavní ulici je několik outdoorových obchodů a ceny jsou tady na Špicberkách bez daně opravdu zajímavé.
Pokračujeme údolím do “nového města” – Nybyen. Odtud volám na letiště dispečera, protože si chci zalétat dronem a udělat pár fotek a videí z výšky. Povolení dostávám, je to skvělé, mám z toho dobrý pocit. V průběhu mého létání sem žádné letadlo nepřiletí, pouze kdyby letěl záchranný vrtulník, tak musím být na příjmu. Nic zásadního se ovšem neděje. Užívám si pohledy z výšky, na displeji se objevují barevné domečky jako z Lega mezi úzkými uličkami. A vzadu na pozadí Isfjorden (ledový fjord) a kulisa zasněžených hor. Jinak sněhu ani tady v Longyearbyen v letním období moc není, pouze tu a tam bílé fleky mezi tmavou kamenitou půdou.
Expediční loď Plancius
Je pozdní odpoledne, jedeme do přístavu se nalodit. Čeká nás expediční loď Plancius, následující týden a půl náš domov v Arktidě. Protože jsem už na takové třetí polární expedici, poznávám některé členy expedičního týmu z předchozích plaveb.
Další překvapení nás čeká, když přicházíme ke kajutě, z dvoulůžkové kajuty máme upgrade na kabinu superior. Apartmá se spoustou prostoru, koupelna se sprchou a WC. Jsme z toho celí rozzáření, hlavou se nám honí myšlenky na to, jak bychom chtěli tady všechno prozkoumat a taky mít tady s sebou všechny naše blízké. Taková rodinná expedice…:))
Následují povinný safety meeting, kde zkoušíme záchranné vesty. Pak breefing k organizaci expedice. Dozvídáme se důležité informace z hlediska pátrání po ledních medvědech, že plovoucí led je těsně u severní hranice Špicberků. Tak uvidíme, jak se tam s lodí dostaneme.
Odplouváme z Longyearbyen přes Isfjorden. Arktické slunce žhne ještě vysoko na obloze. A svítit bude celou noc, protože tady na severu teď přes léto nezapadá. Máme polární den. A půlnoční slunce. Chvíli po půlnoci Plancius zakotví v Sanktjonsfjordu. Dopisuji svůj arktický expediční deník a dívám se přitom z okna na sluncem zalité zasněžené hory Špicberků.
Sanktjonsfjord, první kroky v arktické divočině
Je nádherné slunečné ráno, teplota lehce nad nulou, bezvětří. Kotvíme v Sanktjonsfjordu a připravujeme se na první výšlap na pevninu. Tomu předchází zodiac operational meeting, kde se “učíme” pravidla jak nastupovat, vystupovat a jak se chovat ve člunu. A také co si obléct na sebe. Podle nařízení vlády na Špicberkách musí mít všichni, kdo se pohybují ve volném terénu a ve člunech na moři, vnější vrstvy oblečení waterproof = voděvzdorné.
Pak už můžeme, pochopitelně patřičně vybavení záchrannou vestou, nastoupit do zodiaku a jet na pevninu. Nástup a výstup do a ze zodiaku má svá striktní pravidla (přesto je vidět, jak se někteří “turisté” díky své nevědomosti či nešikovnosti snaží je změnit). Do zodiaku se sestupuje po schůdkách, bagáž se předává členu posádky v zodiaku, následuje námořnický úchop předloktí za předloktí, první krok na nafouknutý bok zodiaku, další krok na dno člunu a usadit se na nafouknutý bok. Při výstupu se sedí na nafouknutém boku, přehodí se nohy ze člunu ven, následuje krok do vody a výstup z moře na pevninu. Je to všechno bezpečné, na nohách máme voděvzdorné holínky.
První vylodění je v místě Gjerstenodden. Na břehu stojí stará lovecká chata. Prý je z 60. let minulého století. Byl jsem tady už před 5 lety. Scenérie kolem jsou doslova dechberoucí. Království ledu a sněhu. Je nádherně, slunce přímo žhne, bez brýlí pálí oči. Kousek za chatou v kopci se pasou sobi. Špicberští sobi jsou nejmenší ze všech sobích druhů na Zemi. Ale také nejodolnější. Jsou schopni přežít zimu a 40-50 stupňové mrazy a v kruté dlouhé arktické polární noci se skromně živí kořínky rostlin, mechy a lišejníky pod hutnou sněhovou pokrýkou. Pořizuji pár fotek a videí. Na hřebeni se krásně vyjímají miniaturní pochodující lidské postavičky druhé skupiny. Krásně to vystihuje rozlehlost zdejší krajiny. Dole na laguně fjordu kotví Plancius. Kolem něj jezdí skupinka lidí na kajacích. U vody vidíme kachny – kajky mořské. Vystoupáme pak až na vrcholek hřebenu s výhledem na malý ledovec. Před námi se pak otevře úchvatná ledová krása.
Kolonie mrožů, Poolepynten
Poolepynten kousek od Sanktjonsfjordu je místem, kde se sdružují kolonie mrožů. Takže náš jasný cíl. Přejíždíme sem asi 2 hodiny. Je stále slunečno, ale fouká ostrý vítr a na moři se zvedají vlny. Nástup do zodiaků je trochu dobrodružný, člunem to dost hází. Stejně tak přejezd na pevninu je na vlnách. Dostáváme spršky “ocean spray”. Vyloďujeme se asi 300 metrů od mroží kolonie. Je to skupina mladých samců. Samice s mláďaty se přesunuly více severněji. Mroži odpočívají na břehu, několik jich je i v moři. Jsou docela aktivní, zvedají hlavy, někteří vylézají z moře na pláž, nebo se ukazují a dovádějí i ve vodě. Jsme od nich asi 30 metrů.
Mrožů je na Špicberkách kolem 2 tisíc kusů. Vždycky se na přednáškách ptám, k čemu slouží mrožům jejich kly? Říká se jim “tooth walker”, používají kly jako podporu, když vylézají z moře na pevninu. Mroží samci jsou obří zvířata, váží skoro až 1,5 tuny a mají kly skoro 1 metr dlouhé. Samice jsou o polovinu menší. Před chladem je chrání 15-ti centimetrová vrstva tuku. Dospělí samci po 6 letech sexuálně dospívají, což se projevuje růžovými skvrnami na jejich kůži. Samice po 15 měsíční březosti rodí v období dubna-června 1 mládě, které váží 60 kg a zůstává s matkou až 2 roky. Mroži dnes nemají prakticky přirozeného nepřítele, lední medvědi je neloví, pouze výjimečně (mladé, nebo zraněné jedince).
Fotím, natáčím, je těžké vybrat ze změti těl něco zajímavého. Fouká silný vítr, zima zalézá za nehty. Kousek od kolonie kotví i krásný trojstěžník s norskou vlajkou. Na pozadí hor vypadá parádně, jako bychom se ocitli v 19. století.
Zahrada Špicberků, ledovcová laguna
Plancius kotví nedaleko Kongsfjordenu (Královského fjordu) v Zátoce 14. července (14-th Julibukta). Je bezvětří, celkem teplo a v klidné hladině zálivu se zrcadlí okolní ledovce a hory. Nasedáme do zodiaku a jedeme na pevninu. Tomuto místu se říká zahrada Špicberků. V krátkém létě tady kvete hodně květin, protože místo je chráněné a na slunci, obrácené k jihu. Teď je ještě místy dost sněhu, ale mezi kameny už nacházíme místy drobné fialové kvítky Purple Saxifrage (lomikámen).
V prudkém svahu pozorujeme pasoucího se soba. Nahoře na skalnatých útesech se nese křik ptáků, jak tu začínají hnízdit Alkouni úzkozobí, Alkouni obecní (černí s červenými nohami) a především rackové tříprstí. Pod skalami slídí polární liška. Je vyhublá a celá rozčepýřená, jak přelínává srst ze zimní na letní. Polární lišky jsou malými predátory Arktidy. Dorůstají kolem 70-80 centimetrů při váze 3-4 kilogramy. Živí se mušlemi, vejci a různými mláďaty, například tuleňů. Jsou velmi odolné vůči arktické zimě, vydrží až mínus 60 stupňů. Můžou cestovat za potravou na obrovské vzdálenosti, byly zaznamenány případy, kdy polární lišky urazily vzdálenost 3 tisíce kilometrů ze Špicberků až do kanadské Arktidy.
Při odpolední výpravě křižujeme zodiakem zátoku Lillehookbreen. Je stále bezvětří, po hladině plují ledy a ledovce a všechna ta dechberoucí krása se v ní nádherně zrcadlí. Laguna doslova kypí životem.
Pozorujeme hlavně ptáky, jsou tu hejna kachen kajek mořských a jejich vzácnějších příbuzných kajek královských. Opodál usedají na ledové kry rybáci, kteří sem dorazili až z Antarktidy.
V jednu chvíli vypínáme motor člunu a posloucháme posvátné ticho, které nás obklopuje všude kolem. Je slyšet jen zvuky přírody, šplouchání ledových ker, občas proříznuté křikem kajek. Sedíme nehnutě, zavírám oči a nechávám se unést sílou okamžiku. Je to silné a neskutečně krásné.
Náš člun poté míří až pod útesy plné hnízdících ptáků. Poznáváme bernešky bělolící, alkouny, racky a dokonce i papuchalky. Ti jsou krásnou barevnou odměnou na konci naší dnešní plavby. Říkám tomu Arktický park. Příroda, divoká zvířata jsou nám doslova na dosah ruky. My je můžeme zblízka pozorovat, aniž bychom je jakkoliv rušili.
Na sever od Špicberků, 2 dny v plovoucím ledu (pack ice), pátráme po medvědech
Dosahujeme 80 stupňů severní šířky. Plancius pluje severozápadně od Špicberků v pásmu plovoucích ledů. Jsme v království ledních medvědů. Jsou to jejich přirozená loviště. Medvědů žije na Špicberkách kolem 2-3 tisíc. Mají 5x lepší čich než psi, svou kořist cítí i na několik kilometrů daleko. Pohybují se na ledu i podél pobřeží, umí výborně plavat. Jejich hlavní potravou jsou tuleni, které velmi často loví, když odpočívají na plovoucích ledových krách. Zima ani ledová voda jim nevadí, mají 5 centimetrů silnou podkožní vrstvu a několik centimetrů silnou vrstvu podkožního tuku. Lední medvědi jsou na Špicberkách chráněni zákonem, nesmějí se lovit. Díky jejich četnému výskytu platí na celém souostroví pro všechny obyvatele a návštěvníky mimo obydlené oblasti povinnost být ozbrojen nebo mít s sebou ozbrojeného průvodce.
Je zataženo, občas mezi mraky prosvitne slunce. Drobně sněží. Celý den plujeme východním směrem nad severním pobřežím Špicberků. Většinu času trávíme venku na palubě. Pozorujeme dalekohledem krajinu a hledáme medvědy. Ledů postupně přibývá, už jsou po obou stranách lodi. Expediční tým spolu s posádkou také pročesává krajinu pohledy dalekohledů a pátrá po medvědech. Nacházíme staré stopy, krev a také racky, což jsou neklamná znamení medvědí přítomnosti. Samotný medvěd ale zatím nikde.
Na druhý den ráno v 6.30 budíček (wake-up call). V dáli kolem lodi na plovoucím ledu se pohybuje lední medvěd. Oblékneme se, beru fototechniku, jdeme na palubu na kapitánský můstek. Medvěd je stovky metrů daleko. Očichává okolí, štráduje si to po ledu. Je to malý žlutý bod v nekonečné ledové pustině. Pozorujeme ho asi hodinu, jsme v opravdové euforii. Fotím, točím ho i na video, je to na velkou dálku. I autofokus u foťáku funguje špatně, jelikož fotím bílou v bílé barvě…
Celý zbytek dne pak trávíme na palubě. Plancius si razí cestu nekonečnými krami ledu. Občas se kousek moře uvolní. Na plovoucích ledech pozorujeme tuleně. Odpoledne se blížíme severnímu špicberskému pobřeží, ostrůvkům Ytre Norskøya a Fugelsongen. Je také pokryto plovoucím ledem. Zítra oba ostrovy navštívíme.
Arktické léto na Ytre Norskøya, kolonie Alkounů na Fugelsongen
Kotvíme v zálivu u ostrova Ytre Norskøya. Za nádherného slunečného rána vyrážíme na krátký trek na pobřeží. Slunce doslova pere, jako u nás na horách v předjaří. Jdeme nalehko, bez čepic a rukavic.
Sluneční záření je obrovsky silné, navíc se odráží od bílého sněhu, řeže to očí, takže brýle jsou nutností. Hladina v zátoce je klidná, zrcadlí se v ní okolní hory. Plavou po ní nádherné kusy ledu. Dodávají scenérii arktický ráz. V dáli je vidět další expediční loď, která je sice velká, ale v rozlehlé krajině působí titěrně.
Po pár kilometrech krátkého treku docházíme na vyhlídku z níž přehlédneme další zátoku plnou ledových ker a dál dozadu už se pak rozprostírá volné moře – Severní ledový oceán pokrytý mořským plovoucím ledem. Skutečný konec světa na severu zeměkoule. Je to něco nepředstavitelného pokud to na vlastní kůži nezažijete. A máme dnes štěstí na počasí. I na ten plovoucí led. V zátoce ho bylo ráno jen několik málo kousků a když se po 3 hodinách vracíme z treku, je ho všude plno. Nestačíme se divit. Plave sem velmi rychle.
Odpoledne trávíme za stále slunečného arktického letního dne v ptačí kolonii Alkounů malých na ostrově Fugelsongen. Byl jsem tu s expedicí před 5 lety a tehdy to pro mě byl asi nejsilnější zážitek z celé výpravy. Proto se sem moc těším i teď. Jméno ostrova znamená v překladu ptačí zpěv a je to název velmi výstižný. Už když přijíždíme a vyloďujeme se na pobřeží, je zdálky slyšet křik alkounů, kteří se tady chystají ke hnízdění. Jdeme několik set metrů tundrou na skalní útesy obsypané tisíci ptáků. Poznávám to tady, jen je teď více sněhu a slunečno.
Jsme přímo uprostřed ptačí kolonie, sedíme doslova pár metrů od nich. Pozorujeme je. Nevěnují nám sebemenší pozornost a pokračují ve své běžné každodenní činnosti. Probíhají zde námluvy i páření, některé páry si staví hnízda. Čekáme na jejich pravidelný rituál a skutečně, každou chvíli se zvedne ptačí “mrak” a celé několikatisícové hejno krouží za obrovského křiku nad fjordem, aby pak přistálo zpět na útesech na svých místech.
Alkouni takto pozorují a odrazují své predátory od napadení jejich kolonie. Je to naprosto uchvacující, úžasné. Fotím, natáčím, daří se. Jsem dojatý, chce se mi z toho až brečet. Emoce jsou silné. Člověk je součástí ptačí kolonie, živočišné říše.
Na cestě zpět do Longyearbyen, zátoka Tordenskjoldbukta, skalní masiv Alkhornet
Vracíme se zpět, dnes je poslední den naší polární expedice. Blížíme se k Isfjordenu a Longyearbyenu. Ráno po snídani se vyloďujeme v zátoce Tordenskjoldbukta. Je polojasno, teplota lehce nad nulou. Před námi se otevírá krásná scenérie fjordu a útesů v něm. Okolo zasněžené ledové hory posazené to zlatohnědé tundry. Arktický sen. Rozhodujeme se dnes pro středně dlouhý trek, několik málo kilometrů. Fotím okolní krajinu hlavně na mobil, v dáli jsou vidět skupinky sobů pochodujících tundrou, na ty mám s sebou teleobjektiv.
Na obloze se objevuje krásné “hallo”, typický efekt v arktické atmosféře, kdy slunce prosvětluje ledové krystalky a vytváří světelné “kolo”. Ve sněhu prosvítají pásy tundry, vidíme tady i první fialové květy (Purple saxifrage).
Zpočátku treku je velmi teplo, jdeme s rozepnutými bundami, jak jsme dál od břehu v otevřené krajině, zvedá se vítr a zima. Arktická krajina má tady scénický, rozlehlý rozměr. Lidé, jakož i my, jsou v ní strašně mrňaví. Znovu mám takový ten pocit pokory všeobecně k přírodě, tady ještě více umocněný podmínkami a odlehlostí místa.
Na Alkhornet mám krásné vzpomínky z poslední expedice na Špicberky před pěti lety. Tenkrát jsem tady zažil “arktický park”, krajinu plnou života fascinujících zvířat. Dnes je tomu podobně. Alkhornet je obrovský skalní útes v ústí do Isfjordu. Jméno dostal složené ze dvou názvů – Alk (little auk = alkoun malý) a Hornet (horn = roh, podle tvaru skaliska). Útes je domovem mnoha ptáků. kteří tady hnízdí (Alkouni malí, Rackové tříprstí, Rackové šedí…). Pod skalami se pasou stádečka sobů, husy a bernešky. Pozorujeme Racka šedého v roli nelítostného predátora, jak požírá menšího racka tříprstého. Na protější straně fjordu leží ruské město Barentsburg. Je to bývalé hornické městečko s asi 300 obyvateli. Dnes těží uhlí jen pro vlastní potřebu. Jinak je to relikt sovětského socialismu.
S Alkhornet se loučíme s expedicí a je mi smutno. Chtěl bych znovu mezi ledovce. Měli jsme dobré počasí po celou dobu a téměř pořád bezvětří. Kinedryl na mořskou nemoc jsme tentokrát vezli zbytečně a žádné houpání na moři jsme nezažili. Unikátní podmínky.
Zpátky v civilizaci, Longyearbyen
Kotvíme v přístavu Longyearbyen. Jsme opět on-line. Ráno po snídani se loučíme s expedičním týmem. Do přístavu se vyloďujeme poněkud komplikovaně. Lodě mají zakázaný vstup do přístavu, kotví ca. 400 metrů od něj. Nasedáme proto do zodiaků, které nás přepraví na pevninu. Stejně tak naše zavazadla.
Zůstáváme v Longyearbyen ještě jeden den a noc, než se vydáme na cestu zpět domů. Je znovu krásné slunečné počasí, teplota stoupá nad 5 stupňů. Procházíme znovu město, v centru dáváme kávu s dezertem. Sedíme venku před kavárnou v tričku jak je teplo. Neuvěřitelné. Odpoledne navštěvujeme polární muzeum. Jsou zde expozice o historii Špicberků, zvířatech, lovu zvířat, ochraně přírody, výzkumech v Arktidě, těžbě uhlí, globálním úložišti semen – semenné bance, rozvoji turismu v Arktidě. Špicberky jsou plné překvapení.
Na druhý den ráno se probouzíme kolem půl osmé, na pohodu “po vyspání”. Expediční časový režim předchozích dní opadl. Dnešek máme jen pro sebe a na přelet do Osla. Expedice tímto definitivně končí, letíme domů. Před odletem ze Špicberků máme ještě celé dopoledne čas, dáváme zavazadla do úschovy hostelu a jdeme ještě navštívit Muzeum dobývání severního pólu. Je to pro mě fascinující expozice plná artefaktů z počátku 20. století, kdy vrcholil závod o dobytí severního pólu. A pak z 20. let 20. století, kdy byl pól dosažen expedicemi vzducholodí (Norge, Italia). Miluji tu objevitelskou dobu. Vždycky přivírám oči a představuji si sebe v té době. Baví mě studovat ty dobové materiály. Demytizují můj pohled na ty objevitele – hrdiny. Byli to lidé se svými lidskými chybami, ale svým zaujetím a úsilím dokázali změnit svět.
Je skoro půlnoc. Sedím na hotelovém pokoji v Oslu na letišti a dopisuji expediční deník. Promítám si vzpomínky. Bylo to skvělé, má další zkušenost s Arktidou. Wildlife, příroda. Zodiaky, cruise. Pack ice. Život na lodi. Výborná gastronomie. Taky Amundsenův dům. 2 týdny obohacující mě a můj život novými zážitky.
Podívejte se na video z naší expedice za ledními medvědy na Špicberky :